Čtvrtek 20.06.2024, sv. Silverius, Květa
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Skutky lásky

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.11.2020 - neděle , Veverská Bítýška
Slavnost Ježíše Krista Krále
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ez 34,11-12.15-17; 2. čtení 1 Kor 15,20-26.28; evangelium Mt 25,31-46;

Skutky lásky11:41

Bratři a sestry, dnešní evangelní úryvek můžeme označit jako takovou poslední vyučovací hodinu Pána Ježíše, kterou věnuje svým učedníkům. Ježíš neříká toto podobenství všem zástupům, ale pouze těm nejbližším.

Nacházíme se zřejmě ve středu Pašijového týdne, tedy vlastně ani ne za 48 hodin Ježíš na kříži zemře. Je to tedy středa někdy v podvečer, a potom už v Matoušově evangeliu je pouze zpráva o Poslední večeři a začínají Pašije. Tedy Ježíš vlastně svým učedníkům, těm nejbližším, dává návod, jak prožít celý život. Dává jim vlastně určitá vodítka, určité body, které mají uklidnit.

Ten první bod, to vodítko, je v té první větě: „Až přijde Syn člověka ve své slávě.“ Tedy až přijde Ježíš podruhé, nastane na jedné straně konec času a prostoru tak, jak ho známe v tuto chvíli, ale začne taky to, čemu říkáme život věčný, existence bez omezení v plnosti, život s Bohem naplno.

Proč je to důvod radosti? Protože často slyšíme různé zprávy o tom, že Země se srazí, že sem dopadne nějaký asteroid, že nás něco zničí, anebo třeba i různé teorie, jak tady ten virus má zničit lidstvo a podobně. Nezničí nás ani žádný balvan spadlý někde z vesmíru, nezničí nás ani tady ten virus. Ten virus svět změní. Je otázka, jestli k lepšímu, to je totiž v rukou nás lidí, ale rozhodně nás nezničí.

Konec času, prostoru nastane v okamžiku příchodu Pána Ježíše. A záměrně používáme to slovo – dojde k proměně. Ne ke zničení, ne k zániku, ale k proměně z něčeho méně dokonalého v dokonalejší.

Ježíš říká: „Až přijde Syn člověka, posadí se na svůj trůn a budou před něj shromážděny všechny národy.“ Hebrejsky se to řekne gójí a doslova to znamená pohané. Vlastně od začátku ti, kdo byli kolem Pána Ježíše, si kladli otázku: „A Pane, přišel jsi jenom pro Izraelity, anebo jsi přišel pro všechny lidi?“

Ježíš na to neodpověděl nikdy přímo, ale dal několik náznaků. Jeden z těch náznaků je třeba klanění mudrců, kteří byli pohany. Ale i toto je další takový náznak, ve kterém říká: „Ano, přišel jsem pro všechny. Přišel jsem pro všechny a mně bude skládat účty každý. Nejenom ten, kdo se ke mně hlásí, ale i ten, kdo se ke mně nehlásí.“

Vidíme a jsme svědky často toho, že někdo takzvaně proklouzne té lidské spravedlnosti. Jsme často svědky toho, že ten, kdo vykonal něco dobrého, tak ho nikdo ani nepochválil nebo něco takového. Jsme svědky velké nespravedlnosti. A Ježíš tady v té poslední větě říká: „Nebojte se. U mě to bude jinak.“

A jak to tedy bude u toho Ježíše? Vlastně celé to setkání těch lidí s Ježíšem, ono je to rozdělené do nějakých čtyřech odstavců, ale v podstatě tam jde o dvě takové dějství, a sice Ježíš oběma těm skupinám dá to, co si vybrali. To, co si člověk vybere na tomto světě, dostane od Boha na věčnosti. Tedy není to soud tak, jak ho známe v tom slova smyslu, že by člověk musel mít advokáty, že by tam byl ten žalobce, obhájce, teďka se tam něco vysvětlovalo nebo tak. Ne. Ježíš potvrdí to, co si člověk vybral.

Vlastně celý ten úryvek vypráví o třech vlastnostech – o víře, naději a lásce. O víře lidí v Ježíše, o naději, že nám odpustí naše nedokonalosti, že nás přijme, protože se k němu hlásíme, protože vzýváme jeho jméno, že chceme být s ním. Ale je potřeba udělat ještě něco. Ještě je potřeba tu víru a naději podepřít, podpořit tím, čemu říkáme skutky lásky. Nemusí jít o nějaké velké věci. Vlastně v obou těch dějstvích Ježíš připomíná a říká, že Bůh vidí i ty nejmenší skutky, ať jsou dobré, nebo zlé. A že vidí i to, co lidé přehlédli, čeho si nevšimli nebo co považovali za naprosto malicherné. On to nepřehlédne a on to odmění.

A navíc tady u toho ještě Ježíš říká: „A jestliže ten dobrý skutek, skutek lásky vykonáš pro někoho, kdo není schopen ti to oplatit, kdo není schopen ti za to zaplatit, tak je to to nejvíc, co můžeš udělat. Protože tu odměnu potom dostaneš od nebeského Otce.“

Tedy toto podobenství, které tady je, nechce říct jenom to, že by někdo, kdo nemá víru, to mohl nahradit nějakými skutky nějaké lidské humanity. Ne. Ježíš říká: „Svoji víru a naději je potřeba, abyste ještě nějakým způsobem doplnili těmi skutky lásky.“

Když se na to podíváme z toho pohledu Velikonoc, tak zjistíme ještě jednu překvapivou věc. A sice to, co tady Ježíš vyjmenovává, ty těžkosti – hlad, žízeň, vězení, nemoc, nahota, na cestě a tak dál, to se všechno vyplnilo na něm během ani ne 48 hodin. Vlastně tam jsou ve zkratce popsány pašije. Při Poslední večeři Ježíš řekne: „Je to poslední jídlo, které s vámi jím,“ a od té doby už mu nikdo nic nedal. Taky mu nikdo nedal napít, až se na kříži přihlásí o to, že má žízeň.

A takhle bychom mohli pokračovat. Byl ve vězení, sice krátce, přes jednu noc, ale byl tam v blízkosti Petr, a ten řekl, že ho nezná. Ale byl také na cestě, kde nesl kříž, a víme, že Šimon z Kyrény ten kříž pomohl nést. Není to tedy všechno jenom černé a není to všechno jenom černobílé. Je to jako život, je to barevné, a my bychom si měli z tohoto evangelia odnést to, že každý den je vhodný k tomu, abychom vykonali nějaké dobro, třeba malé. Že každý den je nám dán k tomu, abychom se namáhali a dívali se, kolik těch našich bratří a sester prožívá nějakou tu těžkost.

My prožíváme třeba jednu dvě a už je toho na nás hodně, ale na Ježíše to padlo během toho Velkého pátku úplně všechno. Ale nezdrtilo ho to, a to nás má taky nějakým způsobem vlastně pořád provázet, na to bychom neměli zapomínat.

Ale vrátím se k tomu a tím budu končit. Každý den je vhodný k tomu, abychom se dívali a abychom viděli, kdo tu naši pomoc potřebuje, a každý den je vhodný k tomu, abychom tu pomoc poskytli. Třebas malou, ale bude to pomoc, která našim bližním pomůže, a Bůh na ni rozhodně nezapomene.



Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.