Pondělí 24.01.2022, sv. František Saleský, Milena
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Být ve společenství s Bohem

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.06.2020 - čtvrtek, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Slavnost Těla a krve Páně
příslušné slovo Boží: 1. čtení Dt 8,2-3,14b-16a; 2. čtení 1 Kor 10,16-17; evangelium Jan 6,51-58;

Být ve společenství s Bohem5:34

Bratři a sestry, když čteme stránky Písma svatého, Starého zákona, tak tam poměrně často zaznívá ze strany Izraelitů taková touha být ve společenství s Bohem. A k tomuto, být ve společenství s Bohem, měly přispět všechny oběti. My známe ty oběti, kterým se říká celopal. Vždycky nad tou obětí se někdo pomodlil, kněz, a potom s tou věcí – ono to bylo zvíře, ale mohl to být třeba i chleba nebo to bylo obilí nebo něco dalšího – něco udělal. My známe ten celopal, to znamená, celé to spálil. Ale zpravidla spálil jenom nějakou část, třeba toho zvířete, a zbytek si odnesli domů a při slavnostní večeři to celá rodina snědla s tím, že cítili vlastně, že je tam to společenství. Takhle ty oběti se konaly v blízkosti Chrámu, protože bylo možné tu oběť uskutečnit jenom právě v Jeruzalémě.

Ale pak jsou další oběti. Oběti, kterým se říká pozdvihování. Opravdu něco zvedli, při tom se modlili. Pak ty ruce spustili, tu věc zase třeba rozlomili na dvě části. Jednu nechali v Chrámu, jednu si odnesli domů, a tak. Zkrátka a dobře, to všechno vyjadřovalo tu touhu upevnit, utvrdit to společenství s Bohem.

A v tomto smyslu vlastně Pán Ježíš vyplnil to přání celého izraelského národa. Ještě můžeme říci, že dal mnohem víc, než kdo čekal. Protože samozřejmě když v tom Starém zákoně zvedli ten chleba, modlili se při tom, pak ho dali dolů, byl to zase chleba. Chleba, o kterém se maximálně mohlo říct, že je posvěcený, protože nad ním byla řečena modlitba nebo požehnání. Ale my říkáme, že vlastně ten chléb, to víno, je proměněné. To je něco zásadně jiného. Je to o mnoho schůdků, o mnoho úrovní výš, než lidé vůbec čekali.

A tak vlastně bychom si udělali nějaký obrázek, protože víme, že při mši svaté je těch pozdvihování několik. Na začátku bohoslužby oběti kněz zvedá misku s hostiemi, potom kalich s vínem, ještě pořád jsou to jenom hostie a víno, chleba a víno, a to připomíná právě ty starozákonní oběti. Tam se taky opakuje ta starozákonní modlitba, to „požehnaný jsi Hospodine“, hebrejsky je to berachot.

Potom paradoxně vlastně když kněz řekne slova proměňování, zopakuje slova Pána Ježíše při Poslední večeři. Tam jde o to, že my si nic nevymýšlíme, ale protože Ježíš řekl: „To konejte na mou památku,“ to opakujte, tak to děláme.

A potom kněz tedy zvedne, už tedy je to Ježíšovo tělo, potom je to Ježíšova krev, ale tato dvě pozdvihování paradoxně vznikla proto, aby to lidé viděli. Na tu proměnu to nemá žádný význam, jestli se to zvedne nebo nezvedne. Ale je to umocněno, zdůrazněno tím, aby to všichni viděli, aby to nikdo nepřehlédl. Aby si toho všichni všimli. Když byla mše hlavně v latině, proto ministranti zvonili, aby tento okamžik prostě nikomu neunikl.

No, a pak je to zásadní pozdvihování, kdy kněz drží v jedné ruce už tedy misku, v které je Tělo Kristovo, proměněné hostie, v druhé ruce kalich s Krví Páně, a říká: „Skrze něho a s ním a v něm…“ To je právě to novozákonní pozdvihování, ve kterém právě děkujeme Pánu Ježíši a vůbec celé Boží Trojici za to, že jsme dostali tento veliký dar.

No, a pak je to vlastně ještě těsně před přijímáním, kdy kněz říká: „Hle, Beránek Boží!“ A v tomto pozdvihování je možné pozdvihnout buď samotnou hostii proměněnou, anebo i kalich s krví Páně. Toto pozdvihování připomíná Kristovu oběť na kalvárii. Že tam jsou vlastně oddělené ty dvě způsoby, a to připomíná potom ten Velký pátek.

Bratři a sestry, dohromady je to úžasný dar, který jsme dostali. Je to dar, z kterého církev žije, a samozřejmě považujeme svátost eucharistie jako první, nejdůležitější svátost, kterou vlastně nám Pán Ježíš dává, tu nejhlavnější. Děkujme za tento dar a co nejčastěji tento dar přijímejme.



Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.