Rubrika
HomilieHoďte síť
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.05.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 5,27b-32.40b-41; ž. Žl 30; 2. čt. Zj 5,11-14; evang. Jan 21,1-19;
 |
Hoďte síť | 9:14 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.05 MB] |
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, v tomto zjevení Ježíš přichází do prostředí, ve kterém ti učedníci žili. Jaké je to prostředí? Evangelista říká, u Tiberiatského jezera nebo moře. Je to jezero, jinak se také nazývá Genezaretské jezero. Ale Tiberias je město, které bylo postaveno ke cti císaře Tibéria jako pohanské město. Tedy svatopisec říká, Ježíš přichází i do toho prostředí, které ho nezná nebo které se k němu staví třeba i nepřátelsky. Přichází a čeká na přijetí.
Přichází také, řekli bychom, do těch svízelů. Celou noc nic nechytili. Tady se vlastně opakuje ta situace, kterou svatý Petr už zažil. Na začátku, kdy ho Ježíš povolává, tak je to velmi podobné. „Celou noc jsme se namáhali, nic jsme nechytili.“ To znamená, oni jsou apoštolové v tuto chvíli mokří, unavení, špinaví, hladoví, a hlavně tedy je ohrožena jakýmsi způsobem jejich existence, protože kdyby měli prodat, za to nakoupit další věci, které jejich rodiny potřebovaly.
Pán přichází do našich každodenních problémů, chce vstoupit do naší každodenní existence, ale je na nás, jestli my ho tam nějakým způsobem pustíme.
Janovo evangelium má na začátku, ve 2. kapitole, krásný příběh o tom, jak Ježíš vstupuje do lidského života na svatbě v Káni Galilejské. Vstupuje do radosti a tu radost zachraňuje, protože z vody udělá víno. A poslední věta toho příběhu je, že Ježíšovi učedníci v něj uvěřili. Ježíš to nedělá proto, aby se ukázal, aby si vybudoval nějakou pozici, ale abychom v něj uvěřili.
Tady tento příběh je na samotném konci Janova evangelia a opět vypráví o učednících, teď neprožívají žádnou radost, ale naopak spíš starosti, ale hlavně mají v sobě jakousi beznaděj. Musíme si uvědomit, že toto se stalo před sesláním Ducha svatého, a oni se ptají: „Co budeme dělat? Čím bude plný náš život? Doteď byl plný Ježíšem Kristem tím, že jsme byli s ním, že jsme ho poslouchali nebo že jsme mu naslouchali, tomu, co on říká, a to jsme vstřebávali do svého života. Ale co tam dáme teď? Protože Ježíš je pryč.“ A Ježíš přichází do této, řekli bychom, prázdnoty, do tohoto okamžiku rozhodování se, a přichází jako ten, který žádá: „Nemáte něco k jídlu?“
Je to paradox. Je to paradox, který umí udělat jenom Bůh. Protože člověk by řekl: „Udělej tohle, tohle, tohle, tohle.“ Ale Ježíš chce toho člověka získat, zapojit. Ježíš přichází jako ten, který je potřebný: „Nemáte něco k jídlu?“ „Nemáme.“
Ježíš není vybíravý. Ježíš nediktuje a neříká: „Tohle chci,“ nebo: „Ono chci.“ Ježíš se spokojí. Ale právě, co žádá a co čeká, je to, že budeme odpovídat na jeho pozornost. On oslovuje vždycky první, ale čeká tu odpověď.
Ta odpověď je upřímná: „Nemáme.“ On to ví, že nemají, ale on přišel, aby měli, abychom my měli. A žádá spolupráci od člověka: „Hoďte síť. Přineste několik z těch ryb, které jste chytili.“ Ježíš dává, ale není to jenom tak, že člověk nastaví ruce a bude jenom pořád říkat: „Pane Bože, dej.“ Je to podle toho přísloví, přičiň se a Bůh ti požehná. Anebo se to dá říct i naopak, Bůh ti žehná, a tak se snaž. Bůh nepohrdá našimi schopnostmi, jakkoliv jsou malé, jakkoliv jsou slabé. „Přineste několik, něco málo. K tomu, co já vám dávám, vy přidejte svůj podíl – to, co umíte, to, v čem jste dobří.“
Vidíme tam ještě jednu takovou zajímavou věc. Napřed ho nepoznali. Uvědomit si, poznat, že Ježíš, že Bůh ke mně přichází v tom mém každodenním životě, to není jednoduché. On přichází tak nenápadně, to mohl být kdokoliv z místních obyvatel, mohl stát na tom břehu. Přichází nepozorovaně, že to dá práci ho poznat.
Učedník, kterého Ježíš miloval, podle tradice je to svatý Jan, říká: „Pán je to.“ Jan je z nich nejmladší. Jan tam nemá žádnou funkci, žádnou roli. To celé řídí Petr: „Půjdu lovit ryby.“ „Půjdeme s tebou. Ty jsi tady vedoucí.“ Ten nejmladší Ježíše poznal. Mohl si říct: „Tak to využiju, aby vyšplhal po těch schůdcích, abych jim dal pocítit, že já taky něco znamenám, že mám taky nějaké schopnosti.“ Neudělá to. Rozdělí se s nimi o tuto informaci, o tuto radost.
Je to důležité, bratři a sestry, aby naše společenství se dokázalo takto, řekli bychom, v dobrém dělit a v dobrém povzbuzovat jeden druhého.
„Pán je to.“ A potom už se to všechno dává do pohybu, potom už je to všechno jiné, protože ta mezera, ta otázka: „Co teď budeme dělat? Komu svěříme svůj život? Na koho budeme spoléhat? Podle koho se budeme řídit?“ ta otázka už je zodpovězená. Pán je to.
Bratři a sestry, v životě každého z nás jsou takové okamžiky, kdy se rozhodujeme. Svatopisec říká, že Ježíš stál na břehu, když svítalo. Když svítá, začíná nový den. Začínáme novou činnost. Břeh toho jezera je také místo, které je symbolické. Tam něco začíná. Člověk sedne do lodičky, odrazí a vydává se na cestu. Nebo zase s tou lodičkou přirazí ke břehu, vystoupí, cesta skončila. Tedy neustálý začátek, neustálý konec, prolínání, prostě to je život. A svatopisec chce říct: „A právě do těchto situací, do těchto každodenních začátků, ale koneckonců i konců, závěrů, do okamžiků rozhodování, do toho všeho chce Ježíš vstoupit.
On přichází a počká. Počká, jestli my ho zahrneme do svých plánů, do svých myšlenek, do svých úvah, zkrátka a dobře, jestli s ním budeme počítat. Moc by si to přál a moc na to čeká.
A když nakonec se ještě zastavíme u té snídaně. Zmrtvýchvstalý Ježíš dělá apoštolům snídani. Jak jsem říkal, jsou promočení, mají hlad i žízeň. Ježíš se o ně stará.
Bratři a sestry, takového Boha by si nikdo nevymyslel – Boha, který se stará o člověka. Koneckonců my v to věříme, že Bůh svět stvořil a že se o něj neustále stará, ale máme si uvědomit, že se stará takto dobře, takto pečlivě, protože nás zná a protože mu na nás záleží. Přijměme tuto jeho péči, tuto jeho starost a pozvěme ho do všech našich plánů, do toho, co chceme začít, a děkujme mu za to, že s jeho pomocí můžeme třeba i věci zdárně dokončit.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.04.2024, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 3,13-15.17-19; 2. čtení 1 Jan 2,1-5a; evangelium Lk 24,35-48;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.04.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 3,13-15.17-19; 2. čtení 1 Jan 2,1-5a; evangelium Lk 24,35-48;
Bratři a sestry, dnešní evangelium nás vede zpět do té Velikonoční neděle. Na večer té neděle Vzkříšení, kdy dva učedníci, kteří šli vlastně do Emauz, se vrátili, tak Ježíš vlastně přichází bezprostředně po tom, co oni o tom vypravují, mezi učedníky do Večeřadla. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.04.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 3,13-15.17-19; 2. čtení 1 Jan 2,1-5a; evangelium Lk 24,35-48;
Bratři a sestry, vlastně dnešní úryvek je téměř ze samého závěru Lukášova evangelia a nalézáme tam dvě takové myšlenky. Jedna ta myšlenka je obrácena do budoucnosti, co bude dál, jak to má vypadat dál. A ta myšlenka, která je vlastně v pořadí první, ta je taková trošku složitější nebo komplikovanější. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.04.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 3,13-15.17-19; 2. čtení 1 Jan 2,1-5a; evangelium Lk 24,35-48;
Bratři a sestry, my se dnes zamyslíme nad otázkou, k čemu je tu jméno, nebo co to znamená, že se někdo nějak jmenuje.
Ten první důvod je takový ryze praktický a napadne nás všechny: Jméno má člověk přece proto, aby se odlišil od těch druhých, abychom poznali, o kom mluvíme, aby věděl, když ho oslovíme, když na něho zavoláme, tak aby to nebylo to: „Hej, ty tam, pojď sem!“, ale řekneme jeho jméno a on ví, že někdo s ním chce mluvit, že někdo s ním chce vejít do nějakého kontaktu. Více...