Pátek 23.02.2024, sv. Polykarp, Svatopluk
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Prosme tak jako Šalamoun o vnímavé a otevřené srdce

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.07.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
17. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 1 Král 3,5.7-12; 2. čtení Řím 8,28-30; evangelium Mt 13,44-52;

Prosme tak jako Šalamoun o vnímavé a otevřené srdce13:23
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.92 MB]

Bratři a sestry, slyšeli jsme poslední čtyři podobenství o Božím království, spíš se tomu říká paraboly. Podobenství je delší, má nějaký příběh. Toto byly takové čtyři krátké příklady, které popisují zase některé aspekty Božího království.

V prvním čtení jsme slyšeli příběh, který se stal. Skutečný příběh člověka, který, můžeme říci, jednal podle těchto příkladů, podle těchto příměrů. Je to Šalamoun. V tom vidíme, jak je Boží slovo geniální a jak je vždycky platné. Ještě než Ježíš vyslovil tato svoje slova, tak už vlastně tisíc let předtím jiný člověk povolaný na izraelský trůn podle tohoto slova žije.

Zůstaneme u toho Šalamouna, protože to celkem pěkně vysvětluje a vystihuje i naši situaci, i když nikdo z nás není král. Šalamoun prosí. Nebylo to nic neobvyklého. V tehdejší době panovníci před svou korunovací nebo po uvedení na trůn prosili bohy, ve které věřili. Je známý příklad faraóna Thutmose IV., který noc před tou korunovací spal na těch tlapách egyptské sfingy, aby si vyprosil od svých bohů, od svých božstev pomoc a požehnání.

Šalamoun prosí o pomoc Hospodina, už je králem, ale odchází z Jeruzaléma. Víme celkem přesně, kde se tady toto stalo. Bylo to asi dvanáct kilometrů od Jeruzaléma. A Šalamoun dostává ve snu vidění. Nevíme, jestli o to žádal nebo jestli to přišlo spontánně. Spíše se zdá, že o to žádal, a Bůh mu odpovídá: „Žádej si, co bych ti měl dát.“

I my žádáme od Boha. Hodně toho chceme. Možná jsme si ani nikdy neuvědomili, jestli vůbec máme právo od Boha něco žádat. Jak to tak přijde, že každý den mu říkáme, Pane Bože, prosím tě za to, prosím tě za ono a podobně? Jsme v pozici, že můžeme žádat? Můžeme žádat, ale můžeme zase žádat pro Ježíšovo slovo, protože Ježíš řekl: „Tlučte a otevře se vám. Proste a dostanete.“ Anebo taky říká: „Kde se dva nebo tři shodnou a budou prosit v mém jménu, to určitě dostanou.“

V té době, kdy žil král Šalamoun, on jediný měl právo od Boha něco žádat. Šalamoun v tuto chvíli žádá něco, co vybočuje. Dlouhý život v době, kdy žil král Šalamoun, byl považován za velikou hodnotu a za veliký projev Boží přízně. A přesto on nežádá o dlouhý život. Nežádá ani o to, aby měl úspěch před svými nepřáteli, ale žádá, aby měl chápavé srdce. My bychom řekli, otevřené srdce nebo i otevřenou hlavu, otevřenou mysl. Šalamoun si uvědomuje, že se nestal králem pro vlastní šikovnost, ale že toto místo dostal jako dar. Králem měl být Absalom, ale Absalom nevydržel čekat, než zemře jeho otec David, a část šlechty ho přesvědčila a on vyvolal proti Davidovi povstání a při tom povstání byl zabit. Davida to nesmírně mrzelo a David svému synu Absalomovi odpustil. Ale Absalom byl mrtvý. A to ještě pořád nebyl Šalamoun na řadě, aby se stal tím nástupcem.

Šalamoun si uvědomuje, že to místo, kam se dostal, kde stojí, kde bude králem, že to dostává jako dar. Je to výraz velké pokory a je to výraz toho, jak by člověk měl všechny pocty přijmout. On si uvědomuje, že nejenom se mu budou klanět, že ho budou oslavovat, ale že také budou k němu chodit a budou ho žádat o rozhodnutí, král v té době byl také nejvyšší soudce, a proto žádá tady toto chápavé srdce. On neprosí za to, aby uspěl před nepřáteli, on neprosí za to, aby on sám se měl dobře, aby měl ten dlouhý život, ale on prosí za to, aby uspěl společně se svými přáteli. Protože kdyby soudil špatně, tak by to tu společnost rozvrátilo. Naopak, jestliže ta rozhodnutí budou moudrá, tu společnost to bude stmelovat, budovat, a ta společnost se bude mít dobře a taky on se bude mít dobře. Ony jsou to spojené nádoby.

Bratři a sestry, takže jsme si ujasnili, že máme právo prosit. A za co prosíme? Určitě každého z nás teď napadlo několik proseb, ale zkusme si někdy dát tu práci, že si je napíšeme, za co prosíme, a zjistíme jednak, že se opakují, a pak by bylo zajímavé dělat si čárky, kolikrát za určitou věc prosíme, protože jestliže za něco prosíme často, považujeme to za důležité. A to, za co prosíme nejčastěji, považujeme za nejdůležitější. Ale je to skutečně tak? Ten dnešní text by nás měl vést k tomu, abychom se zamysleli nad tím, za co prosíme a co dáváme na to první, druhé, třetí a další místa.

Šalamoun vybočuje. Vybočuje a dostává to, o co žádá, a dostává ještě mnohem víc. Kdybychom četli ještě o kousek dál, tak bychom se dočetli, že Bůh mu říká: „Právě proto, že tys nežádal dlouhý život, smrt svých nepřátel a tak dál, tak to všechno dostaneš ještě navíc k tomu, co jsi žádal.“

Říkal jsem, že ten úryvek o tom, jak se Šalamoun setkává s Bohem, že vypráví o těch čtyřech podobenstvích, která jsme slyšeli. Jak to je? Někdo z nás by si mohl říct: „Ale já nejsem králem.“ Proto Ježíš říká to podobenství o pokladu ukrytém na poli. Ten zemědělec pracuje na poli, které má pronajato. On se tím živí. On to nebere jako nějaké velké životní poslání. Prostě, musím se nějak uživit. Konáme naše každodenní práce, které nás třeba i někdy nudí, někdy nás rozčilují, někdy si říkáme, je to pořád dokolečka. Ježíš tady v tomto kratinkém podobenství říká: „I ty každodenní práce, i to co se opakuje, co je svým způsobem stereotypní, i u těchto každodenních prací můžeš objevit dar. I skrze tyto každodenní práce směřuješ do Božího království. Za tím rolníkem to jako přišlo. On to objevil. To tam bylo. Ale teď to vyžaduje rozhodnutí. V tom je to první a druhé podobenství stejné. Ten první nic nehledá, ten se chce uživit. Ten druhý hledá ty krásné a vzácné perly. Ale oba dva se dostanou do momentu, že když to najdou, tak že to musí zvednout, obrazně i doslova. A musí se rozhodnout. A to rozhodnutí nám připadá těžké a říkáme si: „Musíme se rozhodovat.“ Ti nevěřící říkají: „Vy věřící to máte těžký. Vy se musíte vzdát mnoha věcí, mnoha skutečností.“ Skutečně? Ježíš říká a zdůrazňuje, že ten člověk není smutný z toho, že se něčeho vzdává, ale že se raduje, že naopak našel, že získal.

Abychom to dobře pochopili, tak použiju takový příklad. Když se dva lidé berou, ženich a nevěsta, když uzavírají manželství, tak nejsou smutní z toho, že se vzdali „ix“ jiných lidí, „ix“ jiných partnerů, ale radují se z toho, že nalezli jeden druhého a že k sobě patří, že jeden v druhém budou mít oporu a budou sdílet vzájemnou lásku. Každá svatba je především radost. A to je vlastně i v těchto podobenstvích. Tedy radost z toho, že jsem našel, našla.

Šalamoun prosí o vnímavé srdce, chápavé srdce, otevřenou hlavu, otevřený rozum. To je to čtvrté podobenství. Nebo já jsem přeskočil to třetí. To třetí je o tom, že žijeme v době, kdy se shromažďuje v té síti. Tou sítí je církev a je tam shromážděno všechno možné, dobré i zlé. Okamžik třídění, okamžik soudu, okamžik toho konečného roztřídění a konečného soudu teprve přijde. Tady to třetí podobenství je varování před nějakými radikálními soudy a před nějakým radikálním tříděním. Ten okamžik teprve nastane, a ten, kdo to bude třídit, bude Pán Ježíš, ne my lidé.

A tedy to čtvrté podobenství. To je zase v současnosti. Učitel Božího království ze své bohaté zásoby vynáší věci nové i staré. To je ten Šalamoun, chápavé srdce, vnímavé srdce. Učeně se tomu říká, že na jedné straně je tady tradice, tedy to, jak žili naši předkové, jak to dělali, to co nám předali, a na druhé straně je tady interpretace, tedy to jak tu tradici uplatníme teď a tady na tomto místě. Nové i staré. Bylo by špatné říkat, to, co bylo, to je špatně, to už je přežitek, my teď budeme všechno dělat jinak, všechno budeme dělat nově. To by byla chyba, odmrštit úplně všechno. Ale také by byla chyba, aby se z našeho duchovního života stalo muzeum a abychom řekli, jenom tenkrát jak to bylo, to co bylo v minulosti. Ne, obojí je potřeba – tradice, i její interpretace v přítomném okamžiku na tom místě, kam mě Bůh postavil. A o toto prosím Šalamoun. On znal ty paragrafy, on znal ta nařízení, ale aby je uměl dobře aplikovat na ty lidi, kteří přijdou a budou žádat nějaké rozsouzení, posouzení své situace.

Bratři a sestry, jak jsem říkal, nikdo z nás není králem, nikdo z nás není Šalamoun, ale každý z nás je někomu podřízen, ale všichni jsme někomu nadřízeni. Někdo je nám svěřen, a my máme o něho pečovat a máme usilovat o to, aby ten člověk se rozvíjel dobře po všech stránkách.

Prosme tak jako Šalamoun o vnímavé a otevřené srdce.



Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku


Dej mi chápavé srdce

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.07.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
17. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 1 Král 3,5.7-12; 2. čtení Řím 8,28-30; evangelium Mt 13,44-52;

Dej mi chápavé srdce6:50


Objevit, přijmout, předávat dál

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.07.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
17. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 1 Král 3,5.7-12; 2. čtení Řím 8,28-30; evangelium Mt 13,44-52;

Objevit, přijmout, předávat dál10:49

Bratři a sestry, pro dnešní slavnost svatého Jakuba – u nás je to slavnost, jinak je to svátek – jsme nevzali ty texty, které čteme každý rok, ale vzali jsme texty normálně z neděle. Říkal jsem si, že jednak ty texty, které slýcháváme každý rok, tak že už je známe, a že bude jakýmsi osvěžením vzít nedělní čtení, protože jsou to čtení, která jsou velmi příhodná pro dobu, pro situaci, kterou prožíváme.    Více...


Kam jdeme?

P. Mgr. Karel Orlita, student kanonického práva na Papežské Lateránské univerzitě v Římě
28.07.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
17. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 1 Král 3,5.7-12; 2. čtení Řím 8,28-30; evangelium Mt 13,44-52;

Moji drazí, bratři a sestry. Tak jsem si říkal: začnu otázkou. Co očekáváme? Co hledáme? Kam jdeme? Proč jdeme za Ježíšem? Tolik otázek najednou, ale vlastně je to jedna otázka velmi podobná té žádosti, kterou řekla matka synů Zebedeových, Jana a Jakuba, kterého oslavujeme právě dnes. Jejich maminka chtěla pěkné místo svých synů, to není nic špatného, mít hezké místo. Ale vlastně si to dost dobře nedokázala domyslet, co to znamená mít krásné místo v blízkosti Ježíše. Ale i její synové a zřejmě i ostatní apoštolové to dost dobře nedomysleli.    Více...


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.