Rubrika
HomiliePozorujte Boží skutky
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.11.2014 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Svátek Posvěcení lateránské baziliky
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ez 47,1-2.8-9.12; ž. Žl 46; 2. čt. 1 Kor 3,9c-11.16-17; evang. Jan 2,13-22;
Bratři a sestry, bazilika Svatého Jana v Lateráně, jak se to říká, to je zkrácený titul. Celý ten plný titul je, že je to bazilika Nejsvětějšího spasitele, svatých Jana Křtitele a Jana Evangelisty v Lateráně. Navíc je tam ještě napsáno na průčelí toho kostela, že tento kostel je hlava a matka všech kostelů ve městě, myslí se v Římě, ale také na celém světě. Ve městě a na světě. Ten kostel byl vysvěcen v roce 324, a jak šly dějiny, tak můžeme říci, že na tom kostele, na té bazilice, byla dobře vidět ta období, kdy církev byla na vzestupu, a zase naopak, kdy církev prožívala nějakou krizi.
Když se vrátíme úplně na začátek, tak Laterán je jeden z římských pahorků a bydlela na něm patricijská rodina, kteří se jmenovali Lateráni, a byla to velmi vlivná rodina. Císař Nero tuto rodinu obvinil z nějakých daňových machinací a poslal je do vyhnanství. Ale víceméně to bylo vykonstruované, protože se chtěl zbavit jejich vlivu. A jak to tak bývá, tak zabral jejich majetky a na místě, kde oni měli dům, tak nechal postavit kasárna, to se tak dělá, a v těch kasárnách byli vojáci vlastně až do začátku 4. století, kdy došlo k soupeření mezi Konstanciem a Maxenciem. A ti vojáci v těch kasárnách, tato legie, se přidala k Maxenciovi, protože to vypadalo, že Maxencius vyhraje. V okamžiku, kdy vyhrál Konstantin, tak vojáci museli pryč, protože jim Konstantin nevěřil, a poslal zase vojáky do jakéhosi vyhnanství na hranicích Římské říše, do dnešní Francie, do tehdejší Galie, a celé to území zabral do sebe a rozdělil ho víceméně na dvě části. Jednu tu část věnoval papeži a druhou část si ponechal. Na té části pro papeže nechal postavit kostel, baziliku a bydlení, vlastně dům, a vedle si postavil svůj palác.
Vlastně všechny ty stavby jsou trošku stranou od antického Říma. Konstantin to udělal proto, aby neprovokoval zbytečně pohanské kněze. Na druhou stranu tím, že si postavil svůj palác vedle papežova paláce, tak dal jasně najevo, komu fandí, komu věří, ke komu se hlásí. No, a papežové vlastně tady v tomto paláci sídlili od 4. do 14. století.
Možná ještě jsem měl říct pro zajímavost, že tu baziliku vysvětil papež, který měl jméno Silvestr I.
Ta bazilika není zvláštní tím, že by tam byl pohřbený třeba nějaký apoštol nebo takhle, to ne. Jsou tam sochy dvanácti apoštolů v nadživotní velikosti. Do té baziliky se vchází dveřmi, které původně byly v římském senátu. Jsou to spíš vrata, dřevěná vysoká vrata pokovaná bronzovým plechem. A díky tomu, že vlastně to přenesli z toho senátu tady do této baziliky, tak se tato vrata zachovala. Jinak by je někdo určitě buď ukradl, anebo by ten plech roztavili a použili na něco jiného.
Ten kostel je význačný tím, že v něm zasedalo pět církevních sněmů. Nejznámější 4. lateránský v roce 1215 stanovil, že každý katolický křesťan má nejméně jednou za rok jít ke svátosti smíření a nejméně jednou za rok přijmout eucharistii, svaté přijímání. A další vůbec ustanovení ovlivňující náš náboženský život byla přijata právě v této bazilice.
Jakýsi zvrat nastává v okamžiku, kdy se papežové přestěhovali do Avignonu, a bazilika začíná chátrat. Dokonce se propadl strop a ty ruiny, které tam zůstaly, začali využívat pastýři ovcí. Na noc tam zaháněli svoje stáda, protože říkali: „Je to výhodné. Přes ty zdi se sem nedostane žádný zloděj, žádný vlk nebo jiná šelma, a ty vrata, to vždycky na noc nějak zahradíme, zatarasíme.“
A tak když se v roce 1377 na přemlouvání Kateřiny Sienské vrátil z Avignonu papež Řehoř IX. a tuto zkázu viděl, v tom paláci se taky nedalo bydlet, tak se odstěhoval do Vatikánu. A od té doby papežové potom sídlí ve Vatikánu.
Ale stejně když to ten Řehoř viděl, v jakém je to úpadku, jak je to právě zbořené, tak ho to velmi, velmi zasáhlo a za několik málo měsíců umírá. Když se vrátil z Avignonu, tak byl v Římě necelého půl roku.
No, potom tu baziliku opravovali. Poslední oprava byla někdy v roce 1720. A dneska, jak jsem říkal, je to katedrála svatého otce. Nebo vždycky to byla katedrála svatého otce, protože svatý otec mimo toho, že se stará o celou církev, tak je také biskup města Říma. Na to se někdy trošku zapomíná, že on má vlastně dva úkoly.
My máme s papežem spojený Vatikán, ale tam jsou ty úřady a všechno to, co se týká celosvětové církve. Kdežto když takový Říman jde, řekli bychom, na svoje biskupství, tak jde do Lateránu. A tam také svatý otec se setkává s těmi, kteří patří do římské diecéze. Dneska by tam měla být bohoslužba, potom tam bývá vždycky jedna bohoslužba o Velikonocích, a potom tam bývá slavnost Božího těla. Ta je vždycky ve čtvrtek v Římě a začíná před bazilikou Svatého Jana v Lateráně a potom pokračuje procesím do druhé baziliky Panny Marie Větší, Santa Maria Majore, a tato slavnost je taková, řekli bychom, komorní. Svým způsobem je to malá slavnost. Když se podíváte na televizi, tak vidíte, že ve Vatikánu se třeba na náměstí svatého Petra shromáždí padesát, šedesát tisíc lidí, někdy i víc. A tak tady na to Boží tělo do toho Lateránu přijde třeba „jenom“ deset tisíc lidí. A tím pádem je to takové všechno přirozenější, menší, ten kontakt je takhle víc osobní a je to opravdu taková slavnost té římské diecéze, nebo těch lidí, kteří vlastně v tu chvíli zrovna v Římě pobývají.
Lateránská bazilika má ještě takové zvláštní kouzlo pro všechny bohoslovce a kněze tady z České republiky, kteří pobývají v Římě, protože za tou bazilikou je Lateránská univerzita, kam jsem teda taky mohl dva roky chodit, a víceméně každý den jsme chodili kolem té baziliky, anebo se dalo jít i přes tuto baziliku. To znamená, je to takový jeden z římských kostelů, ke kterému tady ti všichni studenti mají takový zvláštní a osobní vztah.
Tak tolik k tomu, co jsem chtěl říct vlastně, že ten biskupský kostel svatého otce není ve Vatikánu, ale v Lateránu. A teď bych chtěl něco málo říct k dnešnímu žalmu. Říkal jsem si, proč je vybrán zrovna tento žalm, a myslím si, že to koresponduje s tím momentem, kdy ten papež Řehoř XI. se vrátil z toho Avignonu a uviděl, jak je to tam všechno v těch ruinách. Ale jak to je?
Ten žalm má číslo 46 a vznikl s největší pravděpodobností pro slavnost korunovace, tedy uvedení nového krále do úřadu. A ten žalmista připomíná tomu králi i těm lidem, kteří se tam shromáždili k té slavnosti, a říká: „Teď sice prožíváte slavnost, je vám dobře, ale potom přijdou dny všední a taky bude hůř. A tak i v ty dny všední, i když přijdou to, čemu my říkáme krize, nezapomeňte, že Bůh vás neopustí. Tam je použit termín „i kdyby se kácela země“. Ten žalmista nepředpovídá žádnou katastrofu, ale říká: „Kdyby přišla sebevětší katastrofa, nezapomeňte, že Bůh je nejlepší pomocník v nouzi.“
Potom se tam dál mluví o tom, že z Jeruzaléma teče řeka. V Jeruzalémě není žádná řeka. Slyšeli jsme tento obrat i v prvním čtení, že z chrámu vytéká řeka a všude, kam se dostane ta voda, tak je všechno uzdraveno. Člověk potřebuje pít, každá rostlina potřebuje také vodu. Zde tento obraz funguje v duchovním slova smyslu. To co nám dává ten duchovní život, co nás uzdravuje, je Boží slovo. Slovo v tom smyslu, ne že by nás to slovo nějakým způsobem deptalo, ale spíše nám radí, ukazuje cestu, povzbuzuje, vede.
Potom jsou v tom žalmu použity tři jména pro Boha: Nejvyšší, Bůh Jákobův a Hospodin zástupů. Nejvyšší, tak oslovovali ještě Kananejci svoje pohanské bohy. Nedávali žádné jméno, ale říkali jenom Nejvyšší. Vyjadřuje to tu moc. Je to tedy pojmenování hodně vzdálené, ze vzdálené doby.
Druhé to pojmenování je Bůh Jakubův. Jaký měl vztah Jakub k Hospodinovi, k svému Bohu? Když ukradl prvorozenecká práva a utíká, protože Ezau ho chce zabít, setkává se s Bohem a Bůh mu říká: „Já jsem tvůj Bůh.“ A Jákob mu říká: „Když mně dáš jídlo, když mně dáš vodu na cestu, když mě dovedeš v pořádku k mému strýci Lábanovi, když se vrátím zase zpátky domů do země Kannán, tak já v tebe budu věřit. Je to až taková drzost. On nemá nic a klade si podmínky. K velkému překvapení Bůh toto přijímá a říká: „Dobře.“ Bůh splnil svoji část dohody a je nutno dodat, že i Jákob splnil potom to, co tady sliboval. Tedy Bohu nevadí, že třeba máme na něj požadavky, ale chce, abychom to mysleli upřímně a abychom s ním byli v kontaktu.
A to třetí jméno Hospodin zástupů, to byl válečný pokřik, už jsme tady o tom mluvili, válečný pokřik z doby Soudců i z doby Královské.
Takže těmito pojmenováními, těmito jmény žalmista chce říct: „V dávné minulosti i v nedávné minulosti, vlastně i v přítomnosti Bůh vždycky splnil to, co slíbil.“ Z toho plyne naše víra a naše naděje, že splní to, co slíbil, i v budoucnosti. Proto se můžeme do té budoucnosti dívat tady s touto nadějí, s tím vědomím, že Bůh je nejlepší pomocník v nouzi.
Ale co se od nás očekává? Od nás se očekává, že budeme vidět tuto jeho pomoc: „Pozorujte Boží skutky.“ Tedy, člověče, přemýšlej o tom všem, co se děje kolem tebe, za všechno dobré a krásné děkuj, a jestliže se bude dít něco, co se ti nelíbí, tak v žádném případě neztrácej naději a víru.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.11.2008 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Svátek Posvěcení lateránské baziliky
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ez 47,1-2.8-9.12; ž. Žl 46; 2. čt. 1 Kor 3,9c-11.16-17; evang. Jan 2,13-22;
Bratři a sestry, když se slaví svátek Posvěcení lateránské baziliky ve všední den (slaví se každý rok 9. listopadu), tak si toho celkem málokdo povšimne. Dnes, když to připadlo na neděli, máme tedy příležitost se seznámit s myšlenkami, které nám tento svátek navozuje, přivádí na mysl. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.11.2003 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Svátek Posvěcení lateránské baziliky
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ez 47,1-2.8-9.12; ž. Žl 46; 2. čt. 1 Kor 3,9c-11.16-17; evang. Jan 2,13-22;
Bratři a sestry, evangelium, které jsme teď slyšeli, už jsme letos četli a sice o třetí neděli postní, takže já nebudu dnes mluvit ani tak o evangeliu, jako spíš o prvním čtení a o tom, jaký význam má chrám v našem životě. Více...