Čtvrtek 25.07.2024, sv. Jakub Starší, sv. Kryštof, Jakub
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Jednota činů a slov

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.04.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Pondělí velikonočního oktávu
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 2,14.22-33; evangelium Mt 28,8-15;

Jednota činů a slov13:43
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.90 MB]

Bratři a sestry, jestli nějak stíháte sledovat ta jednotlivá čtení, jednotlivá evangelia, tak teprve v dnešním evangeliu se zmrtvýchvstalý Ježíš s někým setkává, někomu se zjevuje. Tady celá ta scéna zjevení ženám, které teda odcházejí od hrobu s radostí i se strachem, se odehrává na cestě. Je to zase v momentě, kdy ty ženy to vůbec nečekaly, kdy se domnívaly, že to důležité se stalo u hrobu, a teď teda jdou k apoštolům, aby jim řekly, co vzkazuje anděl, a naráz, nepředvídaně, neočekávaně se zjevuje Ježíš. Můžeme říci, že doslova jim tak nějak zkřížil cestu.

To celé nám připomíná to, že přes veškeré naše úsilí, přes to, že se snažíme, že je to Bůh, který k nám přichází. Ve víře jsou vždycky dva momenty – lidská snaha, a potom Boží dar, přicházející Bůh. A obě tyto skutečnosti se protnou v jednom bodě, v jednom místě, v člověku se setkají.

Když se podíváme blíže na dnešní první čtení, tak tam došlo také k něčemu neočekávanému. Ten text nás zavádí do svátku letnic, jak my říkáme, slavnosti seslání Ducha svatého, a apoštolové pod vlivem síly, moci, kterou dostávají, otevřou večeřadlo, přestanou se bát a Petr začne mluvit. Nebylo to nic připraveného, nebylo to nic nachystaného, ale bylo to spontánní. Co je na tom zase velmi zajímavé, je to, že je to první takové veřejné kázání o Ježíši Kristu, není nikde v chrámu, není nikde v žádném oficiálním prostoru, jako že by tam byli ti lidé pozváni, aby si poslechli nějakou přednášku. Je to na ulici a kolem Petra stojí lidé, kteří slyšeli ten hukot, který připomínal silný vítr, a ti lidé byli zvědaví a přišli se podívat, co se děje.

Apoštol Petr začíná mluvit. Ví, že ti, kdo stojí naproti němu, jeho posluchači, že jsou to ti, kteří vyznávají židovskou víru. On je oslovuje: židé a všichni jeruzalémští obyvatelé. Nemá na mysli Židy jako národnost, ale ty, kteří se hlásí k víře Izraele, protože mezi nimi byli i cizinci. A začíná mluvit o Ježíši Kristu. Káže. Mluví způsobem, který je pochopitelný, je přijatelný pro ty posluchače. Vychází z tradice Písma svatého, vychází z židovských dějin a argumentuje něčím, co bylo pro ně velmi důležité – chce dokázat, že Ježíš je potomek Davidův, že na Ježíši se splnily sliby, přísliby, to, co Bůh oznámil Davidovi, že se splní na jeho potomcích. Tedy mluvil způsobem, který se hodil pro tu dobu.

Ten způsob se už v mnohém změnil, ale zůstává ten základní požadavek – mluvit o víře, mluvit o náboženství. Dokážeme to? No, nedokážeme, nebo velmi těžce. Co dokážeme dost dobře, tak se dokážeme o náboženství pohádat, to jako zvládáme, ale jinak nám to nejde. Proč? Jsou tady dvě překážky. Za minulého režimu se to nesmělo, a když někdo to zkoušel, tak měl i problémy na úřadech. Ale potom tady byla ještě jiná překážka. Po tridentském koncilu církev řekla: Ať ti, kteří nemají svěcení nebo nesložili nějaké sliby, ať do toho nemluví. Tedy laici, ať jsou zticha. Mohli by říct něco špatně, nepřesně. A tak i za tu cenu, že teda eliminujeme nepřesná vyjádření, tak radši ať je ticho. To byla vysoká cena.

A další bylo: Vyškolíme si odborníky, kteří budou o těchto věcech na úrovni mluvit, argumentovat, hlásat evangelium. Takže dneska tady v evropském prostoru, když přijde řeč na tyto otázky, tak většina lidí řekne: „No, to je záležitost faráře. Proč my bychom se tady v tom měli nějak angažovat?“ Ta změna přišla až s II. vatikánským koncilem a jde velmi pomalu a často velmi ztuha.

Co to znamená mluvit o víře, mluvit o Bohu? To znamená mluvit o smyslu, o cíli tady toho všeho. Víte, většina zpráv, většina informací, to, co se k nám dostává, o čem mluvíme, tak je to označováno jako takzvané funkční informace. Dozvídáme se o tom, jak to tu funguje (nebo my někdy říkáme, jak to nefunguje), protože říká nám to třeba věda, že se rozluštil genetický kód člověka, podařilo se ho rozluštit. Tedy jak to funguje v buňce, a dál bychom mohli pokračovat, jak to funguje ve vesmíru, jak to vypadá s těmi různými vesmírnými tělesy, a pak přes tu vědu se to dostává k technice, ty nové technologie a takhle, a pak se to dostává i do dalších, jak se říká, společenských oborů, do politiky, kdo koho nahrával, kdo koho poslouchal, kdo koho uplácel. A tady už jsme u toho, jak my říkáme, jak to nefunguje. Ale jsou to funkční informace. Ale to nám nic nevypovídá o tom, jaký je smysl a jaký je cíl lidského života. A my jsme samozřejmě tady z těch funkčních informací rozladěni, zvlášť pokud jsou negativní.

Vždycky, když člověk přijímá informace, nebo vůbec je zaměřen na jednu stranu, tak je to málo, tak tam chybí něco a člověk je nespokojený. Je to vychýlené, není tam rovnováha. A ten svatý Petr, on právě zprostředkovává ty informace v tom „jaký byl smysl v působení Ježíše Krista“.

My jsme dneska v situaci, že jsme hrozně rádi, když se vůbec o církvi objeví někde nějaká zpráva. O těchto Velikonocích z Benedikta XVI. udělali Benedikta XIV., ale taky místo toho, aby řekli, že popřál v češtině, tak říkali, že požehnal v češtině, a spoustu, spoustu zavádějících informací. Ale my si musíme říct: „Je to jenom jejich problém a jejich chyba? Jak se k tomu postavíme my?“

Ten II. vatikánský koncil, když se rozhodl, že toto změní, tak říká: Je potřeba, aby se laici zapojili do apoštolátu. Ale ten apoštolát, to není jenom nějaké mluvení z vrchu jako v tom smyslu, vy jste ti hloupí, my vás poučíme. Ten přístup musí být jiný. Jednak musí být lidský a nesmí být z té pozice z vrchu.

Když mně bylo asi osmnáct, tak jsme měli takovou partu, a tam byl jeden klučina, který to velmi, velmi prožíval. A jednou se ho zeptali: „Zdeňku, jak se ti daří?“ On se chvilku zamyslel, a pak povídá (teď trošku plesknu): „Ale, asi jako svatému Pavlovi v listě Korinťanům 4, 16.“ Tak s tímto přístupem se nikam dostat nedá. To by byl ten přístup z vrchu.

II. vatikánský koncil říká: „V první řadě věřící musí být připraveni obhájit svou víru svými postoji, tedy mlčky.“ První není mluvit, ale první je konat. Žijeme totiž v době, která je alergická na slova, na množství slov. Žijeme v době, která kontroluje platnost těch slov. Vyžaduje zpětnou vazbu na to, o čem ta slova mluví.

Současný papež, když byl ještě jako biskup, tak napsal knihu, která se jmenuje Úvod do křesťanství. A tam si vypůjčil jeden takový příběh, říká: Současná církev a kazatelé si připadají asi takto (teď začíná ten příběh).

Do vesnice přijede cirkus. Manéž, šapitó si postaví za vesnicí, maringotky vedle, a každý den přijde někdo z cirkusu zvát lidi na představení. Tu kouzelník, tu medvědář, pokaždé někdo jiný. Ředitel vždycky někoho pošle. Ale jednoho dne, když už se ti artisté chystají na vystoupení a už jsou téměř ustrojeni, tak v cirkusu začne hořet. A tak ředitel křičí a říká: „Utíkejte někdo do vesnice pro pomoc, jinak shoří cirkus i vesnice.“

Kdo je nejrychlejší, je klaun, šašek. Potíž je v tom, že už je nalíčený jako šašek, oblečený do kostýmu. A tak, když přiběhne do vesnice a křičí: „Hoří, pojďte hasit!“ tak všichni říkají: „To je bezvadná reklama. To nás nenapadlo. Ten ředitel je fakt dobrej, že umí vymyslet každý den nějakou novou pozvánku.“ A šašek říká: „To není reklama, to není legrace. V cirkusu opravdu hoří, pojďte hasit!“

Oni se smějí, až jim tečou slzy, obdivují a říkají: „Ty to fakt hraješ děsně dobře.“ Do té doby, než shoří cirkus a než začne hořet vesnice.

A tak tenkrát biskup Josef Ratzinger říká: Mnozí hlasatelé evangelia si připadají takhle. V roli někoho, kdo má vážné poslání, chce říct něco velmi vážného, z jeho pohledu velmi důležitého, a ti okolo se mu smějí, berou ho jako reklamu a říkají: „To je fakt jako dobrý, ale je to pro zasmání.“

Bratři a sestry, žijeme v době, která žádá, jak už jsem říkal, tu jednotu – jednotu činů a slov. Když skončím, a skončím myšlenkou toho II. vatikánského koncilu, a ten říká: Když budou usilovat o ten apoštolát svými postoji, tak potom přijdou ty chvíle, kdy lidé jim budou ochotni naslouchat. Ale koncil sám říká: Těch chvil, kdy lidé budou ochotni naslouchat, kdy budou ochotni slyšet o Ježíši, o evangeliu, těch je málo. Těch je málo, ale apoštol má být připravený na tyto chvíle, neměl by je propást a měl by vědět, co chce říct. Ne napomínat, ne kárat, ale nabídnout.

V první řadě to od apoštola vyžaduje, aby na tu chvíli byl on sám připravený – svými vědomostmi, svými znalostmi, ale především svým způsobem života.

Apoštol Petr veden Duchem svatým tu chvíli využil bezezbytku. Prosme o to, abychom i my dokázali Petra aspoň z malé části napodobit.



Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku


Čeká na nás Bůh, kterému na nás záleží a který nás má rád

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.04.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Pondělí velikonočního oktávu
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 2,14.22-33; evangelium Mt 28,8-15;

Čeká na nás Bůh, kterému na nás záleží a který nás má rád9:40

Bratři a sestry, letos uvažujeme o Velikonocích jako o cestě. O cestě, kterou někdo vykonává, odněkud přejde, z jednoho místa do druhého. Ale také jako o cestě, která se má stát v našich hlavách, v našich srdcích, v našem rozumu.

Jakkoliv jsou Velikonoce důležitou událostí, tak Velikonoce nejsou cílem této cesty nebo těchto cest.    Více...


Hledejte odborníka

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
13.04.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Pondělí velikonočního oktávu
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 2,14.22-33; evangelium Mt 28,8-15;

Hledejte odborníka9:35
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.55 MB]

Bratři a sestry, myslím, že za těch pět dnů od čtvrtka, co se tu scházíme, už jste slyšeli hodně moudrého a vážného, a tak jsem si na dnešek nachystal jeden příběh. Je to skutečný příběh. Je to vyprávění ze života evangelického pastora, který se jmenoval Wilhelm Busch, a on sám v jedné své knize vypráví o tom, jak hledal a našel Krista.    Více...


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.