O odpuštění

	O odpuštění	13:00
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.67 MB]

Bratři a sestry, evangelium je staré skoro dva tisíce let a první čtení ještě o nějakých 550 let starší, a přece můžeme říct, že oba ty texty jsou jakoby napsány pro současnost. Ony jsou napsány pro každou dobu, pro každou generaci. Pořád si z nich lidstvo může brát ponaučení.

Evangelium začíná příběhem. Nevíme, jestli si ho Ježíš vymyslel anebo jestli ukázal na nějakou konkrétní rodinu. Spíš si to vymyslel. V té rodině jsou dva synové. Jeden rychleji mluví, než přemýšlí, a pak je ještě trošku pohodlný, až líný, ale má dobré srdce. Ten druhý, ten je mnohem mazanější. Je velmi takový prohnaný. Svému otci říká pane, aby to vypadalo, jak svého otce ctí, jak si ho váží. Ale je to jenom fasáda. Ten člověk už dávno se rozhodl, že si bude dělat, co sám chce, a na svoje okolí to takzvaně hraje.

Ježíš na tomto modelovém příběhu chce ukázat situaci farizejů. Farizejové se pokládali za elitu národa, za vzdělance, za ty, kteří ukazují kudy dál, kteří ten národ jaksi táhnou k těm lepším věcem. Na druhou stranu zase ti celníci, nevěstky nebo, jak my říkáme, prostitutky, to je na úplném chvostu toho národa, tedy to, co se nazývá jakousi morální spodinou a říká se: „Od těchto lidí se nedá čekat nic dobrého. Nedá se čekat, že oni by byli nějakým příkladem pro národ, že by nějakým způsobem si je měl někdo vzít jako vzor k následování.“

Ježíš to obrací a říká: „Ale oni slyšeli! Oni slyšeli, co Jan Křtitel říká, a vzali to vážně. Oni si uvědomili svoje chyby, litovali jich a přijali nabídku na odpuštění.“ Ježíš to celé říká proto, aby znovu svým posluchačům z řad farizejů nabídl tuto cestu: uvědomit si chyby, litovat jich a vydat se po lepší cestě. Ježíš to neříká proto, aby je jenom nějakým způsobem pokáral, ale aby jim nabídl jinou cestu odpuštění.

O té cestě odpuštění mluví také prorok Ezechiel. Ale tam je to ještě trošku složitější. Z knihy proroka Ezechiela jsme četli před několika týdny, tak aspoň jenom v kostce shrnu to, co jsem tady už říkal. Jméno Ezechiel znamená „Bůh je silný“, „Bůh je síla“, ale prorok vystupuje v době babylonského zajetí, tedy kdy prohráli. Je to prorok, který ve své knize má ty velké vize: zjevení Božího trůnu, Boží všemohoucnosti, zjevení chrámu, ze kterého napřed odchází Hospodinova archa, v dalším zjevení se tam Bůh vrací, z chrámu vytéká voda a všude, kam se ta voda dostane, tak je země uzdravena. A největší ten obraz, největší vize je vize suchých kostí, které z Božího popudu, mocí Boží ožívají.

Ale dneska tady slyšíme výrok. Bylo to jistě zajímavé, jistě poučné, ale bude ještě poučnější a prospěšnější připomenout si souvislosti. Kdybyste to hledali, je to v 18. kapitole, asi tak v polovině, co jsme četli. Na začátku té 18. kapitoly prorok cituje přísloví, které tam bylo velmi často říkané, a sice: „Otcové jedli nezralé hrozny, synům z toho trnou zuby.“ Trošku opatrně, ne zcela jasně je tam řečena velmi závažná myšlenka, a sice: „Naši předkové zhřešili, udělali něco špatně, a my za to trpíme.“

Jednak tedy je v tom schována myšlenka kolektivní viny, ale jednak je v tom také schována narážka na „my za to nemůžeme“. Obojí je špatně. Bůh není ten, který by vykonával, praktikoval kolektivní tresty, a Bůh není ten, který by řekl: „To udělal jeden špatně, druhý za to bude potrestán.“ Ne. Ale je to taková lidská vlastnost, špatná vlastnost: „Já nic, to ten druhý. Já za to vlastně nemůžu.“ Svádět svoje chyby, svoje prohry, svoje hříchy na někoho druhého. Tady to vylepšili – oni je svádí na mrtvé, kteří už nemůžou k tomu nic říct. Jo? Ten už se neozve, ten už nebude protestovat.

Ale toto byl jenom začátek. Tou myšlenkou, že za tu špatnou situaci, že jsme v babylónském zajetí, že národ je v úpadku, za to mohou naši předkové. To je začátek. Oni to dotáhli ještě do většího extrému, a sice někdo se tam zamyslel, a řekl: „No jo, ale co ti předkové? Oni tady třeba nechtěli být, oni se tady nechtěli narodit, oni tu nechtěli žít. No, kdo je stvořil, kdo je udělal? Bůh. Takže Bože, za to, že je to tak špatné, si vlastně můžeš ty sám.“

To je to, na co prorok reaguje velmi ostře a říká: „Ne Boží jednání je špatné, ale vaše jednání není správné.“ Svalovat vinu dokonce na Boha! Připadá vám to hodně absurdní? Je to absurdní, ale je to časté. Setkáváme se s tím už na prvních stránkách Bible. Když končí vyprávění o prvním hříchu, o hříchu prvních lidí, tak Bůh hledá Adama a Evu. Když je najde, tak se ptá Adama: „Cos to udělal?“ A on říká: „Žena, kterous mi dal, mi dala, tak jsem jedl.“ Bůh se ptá ženy: „Cos to udělala?“ A žena říká: „Had mě svedl.“ Hada už se Bůh neptá, ale říká: „Budeš za to zlořečený.“

Ale v takovém tom podtextu je právě to přehazování toho horkého bramboru, toho „já za to nemůžu, to ten druhý“ a ten Adam vlastně říká: „Žena, kterous mi dal ty, ta to udělala,“ a žena zase říká: „To ten had, kterého ty jsi stvořil.“ Od počátku je člověk v pokušení to přehodit na někoho jiného, přehrát to. Ale to není cesta, jak z té šlamastiky ven, jak z té špatné situace se vymanit. To je to, čemu se říká začarovaný nebo bludný kruh, kdy to jde pořád dokolečka, ale není tu řešení. Jaké řešení? Přiznat si, že bylo něco špatně, litovat toho a chtít to napravit.

Bratři a sestry, toto vůbec není jednoduché. Jak jsem říkal na začátku mše svaté, děláme to na začátku každé liturgie, že se ztišíme a s pokorou předstoupíme před Pána. V tu kratičkou chvíli není dost času na to, abychom vzpomínali na všechny svoje chyby, ale máme si uvědomit tady to svoje postavení: „Ano, jsem chybující člověk. Potřebuji odpuštění.“ Ale má to být opravdové, upřímné. Nemá to být jenom, že napočítám do deseti. Nemá to být jenom chvíle, kdy se podívám, kdo je vedle mě v lavici. Nemá to být chvíle, která vyprchá do prázdna. Má to být opravdová příprava na setkání s Bohem, protože tato skutečnost, to, že si přiznám: „Ano, já potřebuji odpuštění,“ tak to je situace, která to zásadně mění, to je moment, který to zásadně změní a posune kupředu.

Jak jsem říkal, je to proti lidské přirozenosti. Nechce se nám do toho, ale je to nutné. Uvažme, že Bůh nám vychází vstříc, a že toto děláme v tichu. Každý jsme tam sám s Bohem a nemusíme to vykládat žádnému jinému člověku. Uvažme, jak těžké by to bylo, kdybychom to měli někde říkat. To by snad byli i pro mnoho lidí nepřekonatelné. Bůh nám skutečně vychází vstříc, a tak, jak hledal toho Adama a Evu, tak přichází i za náma.

Uvědomme si ještě jednu velmi důležitou skutečnost, jeden velmi důležitý rozdíl mezi tou Boží spravedlností, a jak říkáme, spravedlností na tomto světě. Tady, když někdo něco provede a přizná se k tomu, tak řekou: „Dobře, je to polehčující okolnost,“ ale neřeknou: „Nic se nestalo.“ Řeknou: „Je to polehčující, okolnost. Bude trest, bude třeba o něco menší.“ Ale v té Boží logice v okamžiku, kdy člověk si to přizná a lituje toho, Bůh odpouští a trest se maže. To je jeden podstatný a veliký rozdíl, a to je něco, co by nás mělo pohnout právě k tomu, proč to udělat, protože si někdy říkáme: „Proč? Proč si mám přiznávat svoje chyby, proč jich mám litovat, proč mám usilovat o to, abych byl lepší?“ Protože Bůh to smaže a jakoby se nic nestalo, jakoby to nebylo.

Bratři a sestry, Boží velkorysost je něco, co bychom měli využívat. Rozhodně ne zneužívat a rozhodně ne nad tím mávat rukou a říkat si: „Mě se to netýká.“ Je to skutečně velkorysá nabídka, která trvá, pokud žijeme na tomto světě. A tak ji využijme a hlavně za tu nabídku děkujme. Ježíš si o nás nedělá iluze, on ví, že jsme jako ti „synové“, ale snažme se spíš být jako ten první, tedy: možná někdy moc mluvíme, možná jsme někdy pohodlní, možná se nám nechce, ale usilujme o to, abychom měli dobré srdce a abychom přemýšleli o tom, co děláme, a když zjistíme, že jsme udělali něco špatně, nebojme se to přiznat a snažme se to s Boží pomocí napravit.

Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku

---

Přiznat si, že potřebuji pomoc

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
01.10.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
26. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ez 18,25-28; 2. čtení Flp 2,1-11; evangelium Mt 21,28-32;

Přiznat si, že potřebuji pomoc

8:25

---

Přijměte svoji spoluzodpovědnost

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.09.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
26. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ez 18,25-28; 2. čtení Flp 2,1-11; evangelium Mt 21,28-32;

Přijměte svoji spoluzodpovědnost

12:05

Bratři a sestry, hlavní myšlenkou všech textů, které jsme teď vyslechli, tak je zodpovědnost, nebo spíš, řekli bychom, spoluzodpovědnost. V tom smyslu, že je potřeba toto přijmout.

Asi nejpoetičtější ze všech těch textů bylo vlastně to druhé čtení, když mluvil právě o tom svatý Pavel, Filipanům říká: „Nikdo z vás ať nehledí jenom na vlastní prospěch, ale i na prospěch druhých.    Více...

---

Oběť znamená něčeho se vzdát

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.09.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
26. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ez 18,25-28; 2. čtení Flp 2,1-11; evangelium Mt 21,28-32;

	Oběť znamená něčeho se vzdát	15:32
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 3.44 MB]

Bratři a sestry, v našich úvahách o mši svaté se dostáváme k druhé části, která se nazývá Bohoslužba oběti nebo Stůl Božího Těla. Vlastně celá tady ta část probíhá u oltáře. Po II. vatikánském koncilu ten oltář má znovu podobu stolu.    Více...