Rubrika
HomilieŽivot jako cesta
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.05.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 14,21b-27; ž. Žl 145; 2. čt. Zj 21,1-5a; evang. Jan 13,31-33a.34-35;
Bratři a sestry, když se podíváme na první čtení a na evangelium, tak vidíme, že se tam jedná o cesty. Pavel a Barnabáš se vracejí do Antiochie v Sýrii a Jidáš odchází z večeřadla, aby přivedl vojáky, služebníky velerady, aby zatkli Ježíše. Jsou to dvě cesty, ale každá ta cesta je úplně jiná, každá ta cesta je vedená jinými úmysly a odehrává se v úplně jiné atmosféře.
Můžeme říci, že hlavní takovou myšlenkou dnešní neděle je právě ta cesta. Apoštolové Pavel, Barnabáš chápali svůj život jako životní cestu. To je takový základní princip, z kterého vycházeli. Je možné jako základ pro život si vybrat jinou myšlenku, ale potom to bude mít samozřejmě zase nějaké důsledky a následky.
Ten text, který jsme slyšeli v prvním čtení, byl takový sumář. Znovu se tam opakovalo všechno to, kudy Pavel a Barnabáš prošli, zdůrazňuje se, že se vrátili ještě jednou, než tu cestu ukončili, že ustanovili církevní představené a nakonec je zmíněna radost, se kterou se vrátili zpátky do Sýrie. Na jednu stranu je to tedy takový text, řeklo by se, výplňový, ale na druhou stranu i tento text nám může poskytnout několik myšlenek, které mohou být povzbuzením, možná i trošku varováním pro náš život. Každopádně jsou to myšlenky, které nám budou k užitku.
Takže tedy ta cesta, život jako cesta. Žijeme v době, kdy se mluví o tom, že společnost se čím dál tím víc propojuje, že člověk je čím dál tím víc mobilní. Ale na druhou stranu mnoho lidí ve svých myšlenkách je takzvaně statických: „Proč já bych se měl pohnout? Ať se pohne ten druhý. Proč já bych měl ustupovat? Ať ustoupí ten druhý.“ Mnoho lidí na tomto světě má postoj typu: „Já tady budu pořád, já neodejdu, já tady zůstanu, já se měnit nebudu,“ ale to jsou všechno postoje chybné.
Život jako životní cesta, jako setkání se. To, že jsou tady vyjmenována města, která Pavel a Barnabáš navštívili, nejde o to, abychom jim začali závidět, abychom si říkali: „Jé, ti se měli, ti toho hodně viděli!“ Když si uvědomíme, že většinu těch cest vykonali pěšky, tak je nám jasné, že jim nemáme co závidět. Ale proč je toho tady tolik vyjmenováno? Protože oni se setkali s velkým množstvím lidí, velké množství lidí přivedli k víře. Jak to říkal komentář k prvnímu čtení, to byly stovky, možná i tisíc lidí, které oni přivedli k víře a které pokřtili na své první cestě. Setkali se s lidmi. Nešlo jenom o nějaké zdvořilostní setkání, ale šlo o upřímné setkání, kdy Pavel a Barnabáš nechali těm, se kterými se setkali, nahlédnout do svého nitra a na oplátku zase tito lidé, ti jejich noví přátelé je pustili, jak se říká, k sobě.
Co je obsahem našich setkání, co my řešíme, když se setkáme, když spolu mluvíme? Pavel, Barnabáš a ti ostatní řešili, my bychom řekli, zásadní otázky kudy směřovat svůj život. Co řešíme my? Troufám si říct, že mnohdy řešíme věci, které jsou mnohem a mnohem povrchnější. Řešíme, co si chci koupit, co jsem si koupil a potom řešíme co se kde stalo nepříjemného. Tak nám to předkládají mnohé sdělovací prostředky. Sdělují nám různé katastrofy a různé průšvihy. Málokdy nám sdělí událost, že se něco podařilo, že někde něco dobrého vzniklo, to je spíš vyjímka, a hodně je to neseno tou povrchností.
Naše setkání, pokud z nich chceme mít skutečný užitek a skutečnou radost, tak musí být hlubší, musí jít k věcem skutečně důležitým. Ať už i některé problémy jsou opravdu důležité, ale i potom k věcem, které jsou radostné, ale vždycky k věcem důležitým.
Pavel a Barnabáš než se rozloučili s těmito církevními obcemi, tak jim ustanovili starší, my dnes bychom řekli, biskupy, kněze a jáhny, především biskupy a jáhny. Je tam zmíněno, že předtím, než je ustanovili, tak se modlili a postili. Církevní praxe v některých bodech je i dnes taková, v některých bodech se liší, ale zůstává tam i pro nás ten moment „modlili se a postili“.
Co dělali? Ztišili se! Než udělali toto důležité rozhodnutí, tak se ptali sami sebe a ptali se Boha. Udělali v sobě ticho. Odstranili věci, řekli bychom, hlučné a v tichu přemýšleli. V tichu přemýšlet před důležitým rozhodnutím, tato zásada je stále platná, tak jako tenkrát, i dnes.
Zase, žijeme v době, která je velmi hlučná. Mnoho lidí nedokáže být potichu. Jsme svědky toho, že hraje někde něco. „Proč to máš puštěné? Posloucháš to?“ „Ne, to je jenom tak, aby tu nebylo ticho.“ Někdy to nevadí, že něco hraje jenom tak, ale někdy je potřeba, aby bylo ticho. Každý ten přijímač má jeden kolík, kterým to jde vypnout. Je důležité mluvit s lidmi, je důležité být v kontaktu, komunikovat, ale je také důležité umět se ztišit. Jestliže se ochudíme o tento rozměr našeho života, o to ztišení, potom se může stát, že v tom zmatku a hluku nepostřehneme věci, které jsou důležité, které jsou podstatné, a budeme si říkat: „Proč já jsem, když jsem se rozhodoval, proč jsem si třeba nedal víc práce, proč jsem o tom víc nepřemýšlel?“ Takže tedy přes všechnu rychlost, se kterou žijeme, přes všechen ten hluk vědomě snažme se v sobě zachovat ticho, především tenkrát, když jde o důležitá rozhodnutí.
Pavel a Barnabáš se nakonec vrátili do Antiochie v Sýrii a vypravovali celé církevní obci, co všechno Bůh s nimi vykonal. Vidíme tady velkou pokoru. Oni tam mohli přijít tak, jak přicházelo vojsko do Říma, a vykonat, jak se říká, triumfální vjezd. Mohli říct: „Tolik a tolik kilometrů jsme nachodili, tolikrát a tolikrát jsme byli ve vězení, tolik a tolik lidí jsme získali pro víru,“ mohli se nechat poplácávat po ramenách a já nevím co jiného. Nic takového. Přes to všechno, co dokázali, tak zůstali úžasně pokorní a říkají, co všechno Bůh vykonal s nimi dvěma i s těmi ostatními lidmi. A v tom je zase veliký rozdíl mezi dnešní dobou a přístupem Pavla a Barnabáše.
Skončili svoji cestu. Skončili ji s úspěchem a radovali se. Byli určitě hodě nadření, hodně unavení, ale šťastní. Toto víc ještě vynikne v okamžiku, kdy srovnáme tady tento závěr cesty s tou cestou, o které jsme slyšeli v evangeliu, kdy Jidáš odchází z večeřadla, aby Ježíše zradil, aby přivedl jeho nepřátele.
Já tady nechci odsuzovat Jidáše. Ježíš, když mluví o Jidášovi, tak říká: „Pro toho člověka by bylo lépe, kdyby se nenarodil,“ a poslední slova, poslední oslovení, které Ježíš adresuje Jidášovi, tak je: „Příteli, políbením zrazuješ Syna člověka!“ Ale je to přítel. Já tady chci spíš zmínit tu cestu. Jidáš byl velmi blízko Ježíšovi, ale sám potom se té blízkosti zřekl a odešel.
Odchází z večeřadla sám. Proč, to nevíme. Jestli v tom byla jeho pýcha, jestli v tom byla nějaká, já nevím, deprese nebo co v tom všechno bylo, to nevíme, ale vidíme v tom tu tragédii. Odchází sám, odchází v noci.
Pavel a Barnabáš celou tu dobu pracovali společně. I to je důležitá myšlenka – pracovat společně, pro dobro pracovat společně. Jidáš byl sice jeden z dvanácti apoštolů, ale v tuto chvíli byl hrozně sám. Pavel a Barnabáš radosti i bolesti nesli spolu. Nezlomilo je to na jednu stranu a na druhou stranu nezpychli. Vracejí se a děkují, chválí. Troufám si říct, že nikdo z nás by nechtěl být v kůži Jidáše, který odchází z toho večeřadla, aby něco udělal. Cítíme, že je to tam nějak špatně, že on ztrácí. Kdežto Pavel a Barnabáš celou tou svou námahou mnoho získali. Nejenom, že mnohé získali pro evangelium, ale i oni sami touto činností byli velmi obohaceni. A to je poslední myšlenka: dobro, které člověk rozdává kolem sebe, obohacuje i jeho.
Bratři a sestry, troufám si říct, že každý z nás by chtěl zažít tu radost, kterou zažili Pavel a Barnabáš, když se vrátili do Antiochie v Sýrii a mohli říct: „Skrze moje ruce Bůh udělal tolik a tolik dobrého.“
Bratři a sestry, naše přání se často plní, nebo spíš lépe řečeno Bůh je plní. Nezapomínejme za to děkovat a nezapomínejme za to děkovat v modlitbě, ale také o tom mluvme, protože dnešní svět mnoho slyší o tom, co se nepovedlo, o různých tragédiích, o různých zklamáních, o tom, kdy lidé něco pokazili. Je potřeba, aby se do tohoto světa, do našeho světa vrátila slova radostné zvěsti: „Bůh vykonal a já jsem mohl být u toho a já mu za to děkuji.“
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.05.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 14,21b-27; ž. Žl 145; 2. čt. Zj 21,1-5a; evang. Jan 13,31-33a.34-35;
Bratři a sestry, takovou hlavní myšlenkou dnešní neděle jsou nová nebesa, nová země a nové přikázání. My, když si kupujeme novou věc, tak si klademe vždycky otázku a doufáme v to, že ta nová věc bude lepší, dokonalejší, že bude lépe fungovat, že lépe odpoví na naše očekávání. A ne vždycky to tak bývá.
Někdy se stane i to, že člověk musí říct: „To staré bylo lepší. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.05.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 14,21b-27; ž. Žl 145; 2. čt. Zj 21,1-5a; evang. Jan 13,31-33a.34-35;
Bratři a sestry, slyšeli jsme o tom, jak Pavel a Barnabáš dokončili svoji apoštolskou cestu. Ona byla první. V tu chvíli nevěděli, že třeba budou ještě další.
Tady to vyprávění z té první apoštolské cesty je ve 13. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.04.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 14,21b-27; ž. Žl 145; 2. čt. Zj 21,1-5a; evang. Jan 13,31-33a.34-35;
Bratři a sestry, prožíváme dobu velikonoční, dobu radosti, ale přesto jsme realisty a víme, že v našem životě se nám často staví do cesty různé překážky, naše slabosti a vůbec celkově zlo. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
28.04.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 14,21b-27; ž. Žl 145; 2. čt. Zj 21,1-5a; evang. Jan 13,31-33a.34-35;
Hlavní myšlenkou všech dnešních textů je děkování – děkování v nejrůznějších situacích. Tuto myšlenku lze nalézt v úplně všech textech, které jsme právě vyslechli.
Svatý Pavel, který se vrací ze své misijní cesty, nevzpomíná na útrapy, na příkoří, na nepřátelství, ale děkuje. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.05.2007, kostel Nejsvětější Trojice v Lažánkách
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 14,21b-27; ž. Žl 145; 2. čt. Zj 21,1-5a; evang. Jan 13,31-33a.34-35;
Bratři a sestry, dnešní úryvek z knihy Zjevení svatého Jana mluví o dovršení stvoření. Mluví o tom, že stvoření se vrátí k té podobě, jak si ho Bůh přál mít na začátku. To znamená, že bude dokonalé, že tam nebude žádná chyba, žádná vada. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.05.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 14,21b-27; ž. Žl 145; 2. čt. Zj 21,1-5a; evang. Jan 13,31-33a.34-35;
 |
Jako já vás | 9:35 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 27 kb/s, 1.83 MB] |
Bratři a sestry, dnešní texty, hlavně prvního čtení a evangelia, jsou obtížné. Obtížné hlavně pro kazatele, protože tam není ani tak co vysvětlovat. Je to celkem jasné, a obtížné je to z toho důvodu, že každý z nás, úplně každý, i ten kazatel, musí říct: „To se týká i mě. Více...