Rubrika
HomilieRadost
Mons. Mgr. Jiří Mikulášek, generální vikář brněnský
07.10.2001, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
27. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Hab 1,2-3; 2,2-4; ž. Žl 95; 2. čt. 2 Tim 1,6-8.13-14; evang. Lk 17,5-10;
Já začnu něčím, co jsem zažil tady nedaleko vaší farnosti. Měl jsem jednou dovolenou a zastavil jsem se tam nahoře u hradu Veveří u té kaple. Seděl jsem v autě, byly otevřené dveře a četl jsem si z nějaké knížky. Tam do stínu přijelo auto a vystoupila nějaká rodinka. Tatínek se dvěma dětmi, asi tak desetiletým klukem a dvanáctiletou holkou; maminka zůstala sedět v autě. A oni šli ke dveřím u té ohrady, zdi, zkoušeli dveře – byly zamčené. A tak obešli aspoň tu kapli. A zaslechl jsem, jak se ptá děvče toho kluka:
„Byls někdy v kostele?“
A on říká: „Ne, nikdy.“
Ona říká: „Já jo.“
Tak jsem se zaradoval, a ona říká: „Jednou jsme byli na výletě, a pršelo, tak jsme se tam schovali.“
Tak, to byl vlastně jediný kontakt, jediná zkušenost, jakou mělo to děvče s kostelem. Jinak ten chlapec znal kostel jenom zvenčí.
Když jsem učil náboženství na Mendláku, před deseti léty, tak jsem vždycky říkal dětem: „Nakreslete kostel. Kdo ho znáte zevnitř, tak zevnitř, kdo ho znáte jenom zvenku, tak zvenku.“ A většina z nich znala ten kostel pouze zvenku. A teďka do této situace my přicházíme. Se svým přesvědčením, se svými znalostmi. A teď co s tím? Svatý Petr říká ve svém listě: „Buďte připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje. Ale ovšem s jemností a ostýchavostí.“ Tady zaznívá to, co jsme slyšeli – o té pokoře, skromnosti, trpělivosti, pokoji. Mě zvlášť oslovil ten pokoj. Jeden můj známý taky začal chodit do kostela až jako ženatý, jako dospělý se obrátil, a taky začal chodit zpívat do sboru. A jednou si šel zakouřit, o přestávce, stál před kostelem, a šel kolem nějaký jeho známý a říká: „Ty taky chodíš do kostela?“ To bylo ještě za komunistů.
Říká: „Ano, chodím.“
„A co ti to dává?“
A on vyhrkl: „Pokoj duše.“ A říká: „Já jsem byl potom sám překvapený, že jsem dal tuto odpověď. A je to opravdu to nejtypičtější pro to, co jsem já ve víře našel. Pokoj duše.“
Ale v čem ten pokoj spočívá? Je to pouze – prostě já chci mít od všeho pokoj, a dejte mi pokoj, a prostě sednout si do kanape a pustit si televizi, nebo si zapálit cigaretu a pokuřovat? Ten pokoj je v něčem jiném. To je pokoj čistého svědomí. Ale ne čistého z toho, že člověk je mimo všechno dění a nic nedělá, aby nic nepokazil. Ale z čistého svědomí, které má pokoj z toho, že jsem splnil to, co po mně Bůh chce. A k tomu nestačí pouze vědět, k tomu taky člověk potřebuje sílu. A tady tu sílu, proto aby to všechno, co člověk ví, co jste si opakovali při přípravě, aby to člověk taky dokázal udělat, tu dostáváme od Boha. Svatý Pavel říká: „Něco jiného poznávám jako dobré, něco jiného chci, a něco jiného nakonec udělám.“ Známe to všichni, tady toto. Tuto zkušenost máme. Jak je to těžké, aby člověk to, co poznává jako dobré, taky udělal! A říká: „Já ubohý člověk. Kdo mi pomůže?“ A odpovídá si: „Díky Bohu, je to možné. V Ježíši Kristu, našem Pánu.“
Čili, život křesťana je těžký; je nesnadné žít jako křesťan. Ale je to možné. Čili, nemáme výmluvu, že bychom řekli: to nejde a to pro mě není, a to je pro mě moc náročné. Protože tady nejde jenom o mě. To je něco, co do mě vstupuje. Když já použiji těch darů, které dostávám, tak je to možné. Protože, třeba když snoubenci si slibují před oltářem lásku, úctu, věrnost na celý život, tak to už není pouze ta jejich lidská ochota k lásce, ta snaha mít druhého rád. Mít druhého rád znamená chtít pro něho vytrvale všechno dobré. Tady udělám malou odbočku. Co je pro člověka nejlepší? Co mu můžeme dát nejvíc? Boha. Důvěrný vztah k Bohu. Čili, když přeji druhému to nejlepší, tak mu musím přát Boha. Nemohu tedy udělat nic, co by ho od Boha vzdalovalo. Nesmím ho strhnout ke hříchu, nesmím ochladit jeho duši, jeho lásku k Bohu, jeho nadšení pro Boha. Naopak musím se snažit, abych ho přivedl k Bohu blíž. A potom vlastně mohu dělat, co chci. Protože chci to dobro pro toho člověka. Neublížím, ale snažím se mu dát to nejlepší. A to je vlastně Bůh. A tady vlastně ta láska, kterou si slibují snoubenci, to není pouze lidská láska, ve které skrývá ta věrnost a úcta, ale to je láska Boží. Boží láska nám byla vyryta do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán. Ve všech svátostech působí Duch svatý. A to je to nejcennější, že už to není jenom naše lidská snaha, ale že do našich vztahů vstupuje Boží láska. A při svátosti biřmování si myslím, že především tato láska Božská, vstupuje do vztahu mezi námi a nebeským Otcem, a to spolu se Synem. Ta láska, kterou miluje Pán Ježíš jako Bohočlověk svého Otce, jako Boží Syn miluje svého Otce, ta je nám vyryta do srdce, abychom my s takovou oddaností, s takovou touhou Otce oslavit, s takovou touhou přivést k němu všechny ostatní, aby všichni ho poznali, aby všichni žili tím životem, který on nabízí, abychom se ve věčnosti všichni sešli jako jedna rodina kolem Boha, kterou měl Boží Syn, když žil na tomto světě, s takovou touhou chce nás on přivést k němu. To nám sdílí.
Někdo si myslí, že křesťanství je nějaká morálka. Jeden můj kolega z práce, bylo to v 68. roce, to už jsem se chystal do semináře, on to věděl, říká: „Já taky asi přihlásím děti do náboženství, jak se to uvolní.“
Říkám: „A proč? Jaký k tomu máš důvod?“
„No, já bych nechtěl, aby z nich byli jednou křesťani, ale chtěl bych, aby se něčeho báli. Aby z nich vycepovali slušný lidi.“
Ale to je právě opak toho, co křesťanství chce dosáhnout. My právě máme dojít k tomu, abychom se ničeho nebáli, kromě Boha. Kromě toho, ztratit Boží lásku. To je ta Boží bázeň, ta obava z toho, abych neztratil Boží lásku. Abych nevypadl z Boží lásky, z Boží náruče. Takže, tady toto je nějak typické. Co tedy je vlastně to nejcennější? Je to vztah, ne morálka, ale je to vztah lásky, důvěrný vztah, nabídka přátelství, kterou nabízí nám Pán Ježíš, a která se vztahuje k Bohu vůbec. A to je to nejcennější, co se má dovršit, nebo co se má tak nějak ustálit v našem životě, a k čemu nás povede dál a dál Duch svatý. To není jenom ten okamžik: teď najednou budu proměněný a budu jiný. Ale to je něco, co nás má provázet, ta milost Ducha svatého, celý život, v každé situaci. Tak jak život pokračuje, nás má posilovat , abychom prostě svůj život neprohráli, ale vyhráli. Abychom dosáhli toho cíle. A z toho taky vyplývá to, co budeme dělat. Jestliže mám přítele, a mám ho rád, tak mám taky rád všechno, co má rád on. Budu mít rád nebeského Otce, budu mít rád Pannu Marii, protože je to jeho matka, a on mi ji dokonce dává. Budu mít rád všechny lidi, protože on všechny lidi miluje, a za všechny položil život. A budu ve svém srdci mít touhu po všem, po čem touží on. To je přátelství s Kristem. A to je taky vlastně smysl, základní smysl, této svátosti. Utvořit s Ježíšem takový vztah, který mě ponese. A vlastně láska dává člověku schopnost, aby dovedl dělat i těžké věci.
Když byl náš Otec spirituál dr. Šuránek, už je služebníkem Božím a jedná se o jeho prohlášení za blahoslaveného, když byl v internaci zavřený, držený a dělali tam nějakou práci, třeba shrabovali seno, nebo vybírali brambory, nebo kameny z pole, a tak on si napsal do svého deníku: „Pro milého nic těžkého.“ Když tam nevěděl, co bude dál. „Pro milého nic těžkého.“ A tak toto si myslím, že bychom si měli vyprosit, abychom měli v srdci tu lásku, kterou vlévá Duch svatý. On je ta láska mezi Otcem a Synem, která nám pomůže, abychom vydávali to svědectví ne se strachem, jestli jsem to udělal nebo neudělal, a jak jsem to udělal, a teď je to pro mě strašně těžké, ale abychom s takovou lehkostí toho, kdo se těší na to, až bude moct se setkat s Ježíšem tváří v tvář, až mu řekne: „Pojď, vejdi do radosti svého Pána.“ Tak bych vám chtěl popřát všem, aby pomocí této svátosti se vám podařil život a aby vy jste vydávali svědectví o tom svém životě s Kristem – co vám to dává. A říkal jsem, že ten nejkrásnější dar je plod radosti. A jaká je to radost? To už vyplývá z toho, co jsme si říkali. Není to radost z výhry ve sportce, nebo nějaké radosti, které se nemohou Bohu líbit, které by od Boha vzdalovaly, to je to spíš takové štěstíčko z pouti. Ale je to radost z čistého svědomí, radost z Boží lásky, radost z Hospodina. V knize Nehemjáš se říká : „Radost z Hospodina je naše síla.“ Tady se to propojuje, síla s tou radostí. A ještě na závěr úplně, tady té naší úvahy, slova Svatého otce o radosti mladého člověka, který říká: „Chlapec nebo děvče bez radosti nejsou opravdu mladými lidmi, jsou předčasně zvadlí a zestárlí.“ Tak si dávejte pozor. „Mějte, ohlašujte, vyzařujte, dávejte, neste radost.“ Tak, to jsou slova Svatého otce do té naší dnešní situace. A teď vlastně nastává ta chvíle, kdy máte přijmout svátost biřmování. To první, co musíme udělat, je rozhodnout se. Abychom nekulhali na obě strany. A to uděláme vlastně obnovou křestního slibu. Chceme říct: „Zříkám se?“ „Ano!“ A chceme říct: „Věřím?“ „Ano, věřím!“ A čemu věřím? Všemu, co Bůh říká. Tomu, že když půjdu tím životem, jak mně ukazuje, že se nezklamu, že se mně ten život skutečně podaří. A že se mně nemůže nijak nikdy víc podařit, než když právě půjdu touto cestou.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.10.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
27. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Hab 1,2-3; 2,2-4; ž. Žl 95; 2. čt. 2 Tim 1,6-8.13-14; evang. Lk 17,5-10;
Bratři a sestry, hlavní myšlenkou, hlavním tématem všech textů, které jsme právě vyslechli, je víra, respektive otázka posílení víry.
Apoštolové, v evangeliu slyšíme toto označení, a nás hned napadne těch dvanáct. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.10.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
27. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Hab 1,2-3; 2,2-4; ž. Žl 95; 2. čt. 2 Tim 1,6-8.13-14; evang. Lk 17,5-10;
Bratři a sestry, zastavíme se dnes opět u žalmu. Má číslo 95 a je to zase jeden z takových specifických žalmů. Minulou neděli jsme rozebírali žalm, který používali Izraelité jako ranní modlitbu, taky už jsme vlastně rozebírali nebo zamýšleli se nad žalmem, který byl používán jako modlitba před jídlem. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.10.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
27. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Hab 1,2-3; 2,2-4; ž. Žl 95; 2. čt. 2 Tim 1,6-8.13-14; evang. Lk 17,5-10;
Bratři a sestry, na první pohled to tak nevypadá, ale hlavní myšlenkou všech dnešních textů je víra z pohledu věrnosti. Ve Starém zákoně ve staré hebrejštině pro víru a věrnost bylo jedno jediné slovo, jeden jediný výraz. Více...