V Hospodinově jménu

V Hospodinově jménu

7:14

Bratři a sestry, v prvním čtení jsme slyšeli zprávu o přenesení Archy úmluvy na vrchol Sión v blízkosti Davidova paláce. Je to proto, že vlastně Panna Maria bývá nazývána Archou úmluvy. A vychází to z těch slov, která jsme slyšeli v evangeliu: „Spíše jsou blahoslavení ti, kteří slyší Boží slovo a zachovávají je.“

V tom evangeliu vlastně nějaká žena říká: „No, šťastní jsou ti, kteří jsou s tebou, Pane Ježíši, příbuzní, a ty také asi vezmeš do té své slávy.“ A Ježíš tomu vlastně jakýmsi způsobem oponuje a říká: „Ten, kdo vstoupí do té slávy, to není omezeno na ty, kdo jsou se mnou pokrevně příbuzní, ale může si to vlastně zvolit každý, kdo je ochotný zachovávat to slovo.“ Kdo je slyší, kdo je přijme a kdo je zachovává. A to je právě Panna Maria.

Když se vrátíme právě k té Arše úmluvy, tak tam Izraelité schovávali Mojžíšovu hůl, Áronovu hůl, Mojžíšovy sandály, které měl na té hoře Sinaj, když se mu Bůh zjevil v hořícím keři. Potom tam byly desky Desatera, a potom tam byla mana. Mimochodem ta Archa úmluvy je někde pořád v Jeruzalémě, ale když Babylóňané dobývali Jeruzalém, tak oni ji schovali do studny a zasypali to. A ta archa tam pořád je. Takže asi od nějakého toho roku 590 před narozením Pána Ježíše ji schovali, a potom už ji nenašli. Má se za to, že je tak plus mínus asi 20 metrů pod zemí ve starém Jeruzalémě, v tom arabském Jeruzalémě. Ale kde to je, to se prostě neví, a bylo by asi nutné ten starý Jeruzalém prostě zbořit, a to se nikdy nepodaří.

Takže ta schránka tam je. Izraelité v ní schovávali to nejcennější, co měli. A my právě říkáme, že tedy minimálně těch devět měsíců fyzicky byl přítomen Pán Ježíš, když ho Panna Maria čekala jako těhotná žena, tedy proto je tou schránou úmluvy. To je jeden ten důvod. Ale druhý ten důvod je, že potom zachovávala nebo řídila se podle všech těch Ježíšových slov, která slyšela. A to je vlastně, jak tady slyšíme v tom evangeliu, ještě to důležitější, ještě to podstatnější.

Když se ještě kratince vrátíme právě k tomu prvním čtení. To první čtení vypráví o tom přenesení archy do Jeruzaléma. Archa předtím byla vlastně mimo toto hlavní město. Oni už se ji jednou pokusili přenést dovnitř, ale když čteme knihy Mojžíšovy, tak je tam stanoveno, že tu archu mají nést levité na těch tyčích. Ale jim se to zdálo těžké. Přitom ta archa podle toho, jak je to vypočteno nebo jak se to přepočte na naše míry – to je Leviticus, to je Třetí kniha Mojžíšova, tam jsou všechny ty míry, všechno je tam napsáno, tak ta schránka měla na délku asi metr a půl, na výšku necelý metr a na šířku třičtvrtě metru. Byla ze dřeva, to dřevo bylo pozlacené a mělo ji nést šest levitů. Tedy nebylo to nic tak těžkého. Přesto oni při tom prvním pokusu o její přenesení do Jeruzaléma ji dali na vůz, a z toho vozu jim to spadlo. Takže se to tedy nepodařilo a David si byl dobře vědom, že je potřeba jednat a zachovat všechna ta nařízení, která jsou napsána v Mojžíšových knihách.

Jakkoli vlastně se to zdá, že člověk si pomůže, když něco obejde, tak se potom ve finále ukáže, že je to naopak na škodu.

Takže tady toto čtení z Knihy kronik vypráví o té slavnosti, kdy přenesli tu archu do Jeruzaléma na horu Sión do blízkosti Davidova paláce, ale to, co je tam to nejdůležitější, to je tam řečeno mezi řádky, a sice že David zachoval nebo uskutečnil všechno podle toho, jak je to napsáno v těch knihách Mojžíšových. Dokonce že i on sám se, řekli bychom, zařadil. Nehledal pro sebe nějaké privilegium, nehledal pro sebe nějaké výhody.

Lidé, když se dostanou do nějakého vyššího postavení, ať už politického, tedy že se stanou nějakým, dneska se říká prezidentem, de facto jsou to diktátoři, nebo když se třeba stanou soudci, to je taky taková situace, kdy ti lidé se domnívají, že oni jsou nad tím. David tady při tomto okamžiku toho přenesení, při té slavnosti, říká: „A já jsem jeden z vás. Já nehledám pro sebe nic navíc. Já patřím mezi vás.“ A to bylo obrovské svědectví víry pro všechny ty, kteří tam byli tenkrát kolem, a také vlastně to bylo zárukou toho, že se to zdaří. A když se to podařilo, tak David požehnal. Ale říká se tady: „V Hospodinově jménu.“ Ne tedy, že by jim říkal: „Já jsem to dokázal,“ ale vlastně říká: „Bůh nám dopřál, že jsme to dokázali, že jsme to mohli oslavit, že se to podařilo, protože jsme se drželi toho návodu, který on nám dal skrze Mojžíše.“

Bratři a sestry, tady toto přenesení Archy úmluvy na horu Sión se stalo jakýmsi vzorem všech dalších obřadů. Ale jak říkám, to hlavní poselství, ta hlavní myšlenka je tam ukryta mezi těmi řádky, a sice Bůh opravdu ví, co je pro člověka nejlepší, a když Bůh říká člověku: „Toto dělej,“ eventuelně: „Toto nedělej,“ tak je to vždycky pro dobro člověka.

Na to bychom neměli nikdy zapomenout.