Rubrika
HomilieZpověď musí být opravdová, upřímná
Mons. Stanislav Vídenský, farář ve Veverské Bítýšce
16.12.2001, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 35,1-6a.10; ž. Žl 146; 2. čt. Jak 5,7-10; evang. Mt 11,2-11;
„Radujte se, opět pravím, radujte se, vaše vlídnost ať je známa všem lidem, Pán je blízko.“ Těmi slovy začínala dnešní vstupní antifona, výzvou svatého apoštola Pavla k takové křesťanské radosti. Máme se radovat z toho, že advent už bude končit, že se blíží svátky radosti, svátky vánoční. Máme se na ně tak dobře připravit, aby se radovalo naše srdce. Překážkou radosti jsou v lidském srdci hříchy, vědomí, že jsme nějak urazili Pána Boha, že jsme nechodili v jeho přikázáních, že jsme třeba urazili a zarmoutili své bližní, že jsme si způsobili snad nějakou vlastní zkázu. Tak to nás všechno má naplnit snahou činit pokání, obrátit se k Bohu, a tak si zase získat, vyprosit tu pravou radost srdce. Tak to je výzva dnešního slova Božího. Není třeba k němu moc dodávat, jenom stačí si to ještě snad jedenkrát, dvakrát přečíst ta slova, která jsme slyšeli z úst proroka Izaiáše, nebo z úst apoštola Jakuba, nebo z úst Kristových. Jsou to slova tak opravdu silná, která se dotýkají našeho srdce, tak bychom se měli skutečně nad nimi hodně zamyslet, jak náš život, naše jednání souvisí s tímto slovem Božím. „Radujte se, Pán je blízko.“ Ano, advent už je jenom poslední týden a pak už nastanou svátky. Tak to je advent liturgický, který prožíváme každý rok jako přípravu na svátky. Ale zpíváme píseň, která nám také připomíná, že je také ještě jiný advent, je to advent příchodu Páně v den naší smrti, příchod k jeho soudu. A také příchod Páně do našeho srdce ve svatém přijímání. Tak i na ten advent je třeba se dobře připravit. Nebyl by to radostný advent o těchto vánocích, kdyby nebyl v našem srdci, kdyby nebyl také mezi našimi spolubližními, kdyby to nebyl návrat k Bohu. A tak ta slova „Radujte se“ jsou zároveň výzvou, abychom tak se připravili svým srdcem na příchod Pána Ježíše do našeho srdce, do našeho nitra. A my poznáváme v těch slovech, které k nám Pán Ježíš promlouvá: „Čiňte cesty Páně“. Tak volá svatý Jan Křtitel, hlasatel pokání: „Připravte cestu Pánu, přimenšite jeho stezky, každé údolí ať je naplněno, každý pahorek snížen.“ A my poznáváme, co se tím myslí, že se tím myslí upravit tu cestu Pánu do našeho srdce, všechna ta údolí, ta údolí těch našich hříchů, úpadků v našem chování. A ty pahorky naší pýchy abychom vyrovnali, aby ta cesta Páně k nám byla opravdu připravená, radostná.
Tak to je třeba učinit takovou dobrou svatou zpovědí. To si máme uvědomit právě o této třetí neděli adventní, která je už takovou poslední přípravou na blížící se svátky a také na ten blížící se druhý příchod Páně, druhý příchod jeho do srdce našeho. Vždyť nevíme dne ani hodiny, kdy bude třeba ta naše svatá zpověď poslední. A proto je třeba ji dobře vykonat. Někdo si říká: „No, proč je potřebí tak se z těch svých hříchů zpovídat? Vždyť Pán Bůh je zná. A třeba evangelíci, ti neznají takovou zpověď, kde by se každý osobně zpovídal. Jenom mají společnou, kdy se jejich duchovní ptá: ‚Zhřešili jste?‘ Oni řeknou: ‚Ano, zhřešili.‘ ‚Litujete?‘ ‚Litujeme.‘ A tím je to skončeno, tím je jejich svátost smíření splněna.“ My ovšem zachováváme už ten staletý, tisíciletý zvyk církve, že se zpovídáme každý osobně ze svých hříchů. Protože kněz, který má na místě Božím nám hříchy odpouštět, musí vědět, jaká je skutečná situace našeho života. Pán Ježíš říká: „Komu hříchy odpustíte, budou odpuštěny, komu je zadržíte, budou zadrženy.“ Takže ten kněz musí vědět, jestli může odpustit, anebo nemůže odpustit tomu, kdo snad nenahradil způsobenou škodu, kdo se nesmířil se svým bližním. Tak jenom to je potřebí správně vykonat.
Možná, že někomu vadí, že koná tu svatou zpověď ve zpovědnici. Že je to jakési nepříjemné. No, také tomu knězi to třeba vadí, že někdo se zpovídá tak potichoučku, že to není možno ani zaslechnout. Ani tomu knězi. Že ten, kdo se zpovídá, tak to říká jen skutečně takovým hláskem, takovým šeptem, že to nemůže vůbec ani ten kněz zaslechnout. To není správné, to chápeme, že i když ten člověk měl snad se zpovídat, že to říkal tak potichu, potom ten kněz může udělit rozhřešení, nebo ne? Tak je třeba i v této věci učinit určitou nápravu. My, i když se zpovídáme tímto tradičním způsobem, měli bychom to také i lépe konat. Je třeba také už hned na začátku té zpovědi, když uděláme kříž, trochu se představit – kolik je mně let, jsem svobodný... To je důležité poznání, protože každá ta zpověď je zvláštní, má svůj zvláštní význam pro toho kněze i pro toho kajícníka. Tak bychom takto měli začínat, a ne hned už říkat hříchy, když se vlastně dá těžko říct: „Je ten člověk skutečně tak špatný?“ nebo: „Je tak dobrý, že vlastně žádné hříchy nemá?“ Tak je podle nového řádu pokání jaksi třeba zavést také i nový způsob zpovědi. Aby se konala ve zvláštní místnosti zpovědní, ne ve zpovědnici, ale v takové místnosti, kde je potřeba mít ten rozhovor kajícníka s knězem úplně otevřený. Tak tam má být v té místnosti stolek, s ním židle, na jedné sedí kněz, na druhé sedí kajícník. Neklečí, ale v sedě se vyznává. Je to rozhovor o stavu toho člověka, o jeho skutečných hříších, anebo je to snad jenom pokušení nebo vlastně nic z čeho se má zpovídat. Tak, to je skutečně potřebí, tyto věci uvážit. Zatím to v našich kostelích nejde, zatím máme jenom tu malinkou zpovědnici. A je to škoda, protože někdy by bylo skutečně potřebí takového duchovního rozhovoru. Kde už mají tu možnost, tak tam se kněz se svým kajícníkem nejprve pomodlí, přečtou si kousek Písma svatého, a potom se ten kajícník představí, řekne proč jde ke svaté zpovědi, co má zvlášť na srdci, a tak se upřímně potom vyzpovídá, a kněz s ním pohovoří. Pohovoří o tom, co je příčinou jeho hříchů.
Tak je třeba něco pro to konat, abychom se zlepšili, aby už se naše chyby pořád nevracely, abychom nebyli pořád stejní. Jsme po zpovědi a jsme zase stejní, tak jak jsme byli. Řekneme si: „No, má to smysl?“ Tak, měli bychom skutečně svatou zpověď konat s takovou opravdovostí, s takovým duchovním užitkem, jako svátost smíření s Bohem, i smíření se svými bližními. Tak to je důležité, aby takto svátost smíření byla skutečným smířením s Bohem i s lidmi. „Komu hříchy odpustíte, budou odpuštěny.“ Ano, je třeba, aby zpověď byla opravdová, upřímná. Abychom nic nezamlžovali, nezamlčovali, ale upřímně vyznali, jak ta věc se stala, jaká je kvalita těch našich hříchů. Je rozdíl, jestli se zpovídáme jenom z nějakých maličkostí, ale třeba vynecháme nebo zapomeneme skutečné opravdu velké hříchy. Je třeba to řádně říct, abychom se nad tím zamysleli i s tím knězem. Aby ta zpověď byla skutečně svátostí smíření, svátostí spásy, a nebyla třeba také i prostředkem zavržení tam, kde byla vykonána špatně. Je to svátost, tak se má svatě přijmout. To znamená opravdovým zpytováním svědomí, kde dobře projdeme to své smýšlení, mluvení, jednání. Kde také si všimneme příčin těch hříchů, v čem to vlastně je. Je to v naší povaze, je to také třeba i v tom společenství, ve kterém žijeme, kde se tak snadno potom dopouštíme hříchů? Tak to je třeba všechno uvážit v dobrém zpytování svědomí. A k platnosti zpovědi a svátosti smíření je třeba lítost, opravdová lítost, že jsme svým hříchem uráželi Boha nejvíc dobrotivého, že jsme zraňovali to srdce Ježíš Krista, který nás miluje, který za nás život položil, a my se mu za to odpláceli nevděkem, urážkou. Tak takto pocítit skutečnou lítost a opravdové předsevzetí: „Já se chci opravdu polepšit, těch hříchů chci zanechat, chci svůj život změnit.“ Tak, to je důležitá část svátosti smíření, a tak je potom i třeba své hříchy náležitě vyznat. Ne jenom ty lehké, ty všední, ale hlavně ty těžké. Jinak by ta zpověď byla neplatná, byla svatokrádežná.
Polský spisovatel Stanislav Grabowski napsal knihu Zpovědnice, kde mluví také o různých zpovědích. Také třeba o zpovědi snoubenců. Přicházejí před svatbou ke svaté zpovědi. Nejprve přistupuje ke zpovědnici nevěsta. Mladá dívka, pohledná, hezká. A tak se zpovídá, že chodí často ke zpovědi, chodí často do kostela; nemá vlastně žádné hříchy, takže ta zpověď je jednoduchá. Ten kněz si říká: „No to je přece úžasně hodná dívka, tak to bude z ní dobrá manželka. Vždyť ona je úplně taková nevinná.“ Tak jí s radostí dává rozhřešení a přichází její snoubenec, trošku už starší, a zpovídá se. Přiznává se, že už dlouho v kostele nebyl, že ke svátosti smíření už dlouhá léta nechodí, ale chce se skutečně dobře vyzpovídat, dobře připravit na svaté přijímání a na svátost manželství. Tak se snaží opravdu dobře vyznat ze všech svých hříchů a také se zpovídá z toho, že se svou snoubenkou už delší dobu žijí jako manželé. Tak teď teprve se tomu knězi otevírá zrak. Tak vlastně to děvče, to se zpovídalo neplatně. Ona zamlčovala ty těžké hříchy, jenom se chlubila vlastně svou nevinností. Tak bylo to velice zarmucující pro toho kněze. Co s tím může dělat? No nic. On nemůže ani té dívce říct: „Vy jste se špatně zpovídala.“ Musí to nechat na ní, aby poznala, že ta její zpověď byla svatokrádežná, že svaté přijímání bylo svatokrádež, že ta její svatba, ta svátost manželství je svatokrádež, že ten její další život bude vlastně prožit ve hříchu. Co s tím udělat? Je to třeba napravit! Jestliže jsem špatně zapnul knoflík u košile, pak to nevychází ani u těch dalších knoflíků. Takže musím se vrátit k tomu prvnímu, který jsme špatně zapnul. A pak teprve mohu také i ty ostatní opravit. Tak také ten, kdo zjistí, že se neplatně zpovídal, že se dopustil svatokrádeže, tak musí skutečně se napravit u té první neplatné zpovědi. Znovu to konečně naplnit, znovu to napravit. Tato mladá nevěsta, která se neplatně zpovídala, přijala svátosti smíření – neplatně, přijala svátost oltářní – svatokrádežně, přijala svátost manželství – také svatokrádežně. A jak to bylo dál? V té knize se říká, že tato mladá paní bydlela ve Varšavě – bylo to za války. Varšava byla bombardována a ta mladá paní v těch zříceninách zahynula. Jaké bylo asi její setkání s Kristem? Jak dopadl ten její životní advent? Nad tím je třeba se zamyslit, neboť přichází nejenom náš Spasitel, který ve svátosti smíření nám vrací mír v duši, pokoj a radost, ale také přichází jako soudce, který spravedlivě hodnotí náš život. Jemu nemůže se líbit to naše zamlčování hříchů. Tak je třeba často si uvědomit, že konáme-li svátost smíření v adventě, a měli bychom si ji všichni vykonat jako dobrou přípravu na Vánoce, na dobré setkání s Kristem přicházejícím jako Spasitel mezi nás, abychom si uvědomili, že se také připravujeme na setkání s ním jako s naším soudcem. Kéž se tedy naše svaté zpovědi nám přinášejí hodně radosti. Ať je každá ta svatá zpověď radostným setkáním s naším Spasitelem. Amen.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.12.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 35,1-6a.10; ž. Žl 146; 2. čt. Jak 5,7-10; evang. Mt 11,2-11;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.12.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 35,1-6a.10; ž. Žl 146; 2. čt. Jak 5,7-10; evang. Mt 11,2-11;
Bratři a sestry, dnešní evangelium je opravdu evangelium adventní a myšlenkově navazuje na to, co jsme slyšeli minulou neděli, i když minulou neděli jsme četli z třetí kapitoly Matušova evangelia a dneska jsme četli z jedenácté. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.12.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 35,1-6a.10; ž. Žl 146; 2. čt. Jak 5,7-10; evang. Mt 11,2-11;
 |
Boží tvář | 14:41 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.79 MB] |
Bratři a sestry, pán Ježíš třikrát položí těm zástupům otázku: „Co jste vyšli vidět? Proč jste přišli? Co očekáváte?“ Je to otázka, kterou bychom si měli čas od času položit. A Ježíš vede posluchače k tomu, aby přes osobu Jana Křtitele se dostali k Bohu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.12.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 35,1-6a.10; ž. Žl 146; 2. čt. Jak 5,7-10; evang. Mt 11,2-11;
Bratři a sestry, příklad, který předložil Izaiáš svým současníkům v dnešním prvním čtení, je celkem jasný. Je takový snadno pochopitelný, účinný. Možná bude dobré ještě připomenout, že už to není ten první Izaiáš, ale takzvaný druhý Izaiáš, zřejmě žák toho hlavního proroka. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.12.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 35,1-6a.10; ž. Žl 146; 2. čt. Jak 5,7-10; evang. Mt 11,2-11;
Bratři a sestry, teď se vraťme k dnešnímu druhému čtení, k listu apoštola Jakuba.
První otázka je vlastně, kdo tenhle Jakub byl. Ono to není tak úplně jasné, protože tenhle Jakub byl člověk velmi, velmi vzdělaný. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.12.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 35,1-6a.10; ž. Žl 146; 2. čt. Jak 5,7-10; evang. Mt 11,2-11;
Každý z nás, když jsme chodili do školy, tak jsme psali v jazyce českém nebo i nějakém jiném jazyce slohové práce. A zpravidla to bylo tak, že když jsme tu práci napsali, tak nám paní učitelka nebo soudružka učitelka řekla: „A na konec napište osnovu, pro jistotu až na konec. Více...