Neděle 21.07.2024, sv. Vavřinec z Brindisi, Vítězslav
Hledat: Vyhledat
Rubrika Videozáznamy

Úvod do Velikonoc: Ve zkouškách víry

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.04.2020, Veverská Bítýška

Drazí farníci, bratři a sestry, zdravím vás z fary ve Veverské Bítýšce. Tento pozdrav vlastně má být jakýmsi úvodem, uvedením do svátků, které začínají na Květnou neděli a končí za týden v neděli zmrtvýchvstáním Pána Ježíše. Souhrnně říkáme Velikonoce, i když vlastně ta veliká noc je ze soboty na neděli.

Letos budeme slavit Velikonoce, ale budeme je slavit jinak, než jak jsme byli zvyklí. Dovolte mi, abych začal takovou osobní vzpomínkou. Letos v červnu to bude 30 let, co jsem byl vysvěcen na kněze, a tak vlastně poprvé, když jsem jako kněz prožíval Velikonoce, tak to byl veliký zážitek. Poprvé to bylo ve Žďáru na Sázavou jako kaplan. Potom to bylo v pohraničí v Dyjákovičkách už jako farář. A pětkrát jsem prožíval Velikonoce v Římě, když jsem se účastnil obřadů, které vedl svatý Otec Jan Pavel II.

Velikým zážitkem byla ať už v roce 2000 velikonoční vigilie, která se slavila na Svatopetrském náměstí, anebo potom požehnání městu a světu, Urbi et Orbi. A potom jsem přišel sem a tady vlastně, v našich farnostech, se Velikonoce slaví s velkou vroucností a vřelostí. Odpovídá tomu péče všech, kteří se o ty kostely starají – výzdoba, úklid, zpěvy, sbor, ministranti, zpěváci, varhaníci, čtenáři. Prostě to všechno je na opravdu velké úrovni, a když to člověk nemá, tak to chybí.

Já jsem to zažil víceméně vlastně dvakrát. Jeden ten rok, kdy jsem onemocněl neštovicemi a řídil jsem to tady z fary, a defacto vlastně vloni, kdy ve svatém týdnu zemřel můj tatínek. Ale zase takovým zadostiučiněním pro mě bylo to, že když odjížděl na Bílou sobotu vloni z Veverské Bítýšky otec Jiří Mikulášek, bývalý generální vikář, tak odjížděl se slovy obdivu: „To jsem ještě nezažil, aby ministranti na Bílou sobotu věděli, co mají dělat.“

A tak jsem se těšil, že letos společně prožijeme Velikonoce. Že je prožijeme v kostele, v našem chrámu. A ono to tak nebude. Obřady budou, ale budou neveřejné. A biskupové vyzývají vás, věřící, abyste se v duchu přidali k tomuto slavení. Abyste sledovali obřady v televizi, v rozhlase, nebo i různé, jak se říká, streamy. My nebudeme nic natáčet a vysílat. Natáčet budeme kázání v té zvukové formě, takže vždycky po skončení těch obřadů najdete na webových stránkách záznam kázání, a každý den se objeví ráno na stránkách farnosti takovýto obrazový pozdrav, ve kterém se budu snažit poskytnout jakýsi úvod, několik myšlenek, jak prožít ten který den velikonočního třídenní. Takže ten další pozdrav potom bude na Zelený čtvrtek dopoledne.

Já tady držím v ruce lekcionář, ve kterém je úryvek o tom, jak Pán Ježíš přijíždí na oslátku do Jeruzaléma. Ale přehodím si knihy a přečtu vám na začátek úplně něco jiného. Bude to úryvek z knihy proroka Daniela.

Pořád ještě se držíme té myšlenky, že letos budeme prožívat Velikonoce jinak. Že je něco jiného, neznamená, že je to špatné. Spirituál v semináři nám říkával: „Počasí je stále dobré, jenom někdy jiné, než my bychom chtěli.“ Ta situace, ve které budeme prožívat letos Velikonoce, je jiná – jiná, než my bychom chtěli. Ale záleží na nás, co my z toho vytěžíme, jak se k tomu postavíme.

Ale co vlastně říká ten prorok Daniel? Je to jakési vysvětlení toho, co se stalo, vysvětlení té situace, do které jsme se dostali.

Daniela přivedli ke králi Nabuchonodozorovi v Babylóně, protože král měl sen a místní vykladači ho neuměli vysvětlit. A Daniel říká: „Ty, králi, jsi měl vidění, a hle – socha. Byla to velmi mohutná socha, skvěla se září, když stála proti tobě, a její vzhled byl strašný. Tato socha měla hlavu z ryzího zlata, prsa a ramena ze stříbra, břicho a bedra z mědi. Stehna byla ze železa, nohy částečně ze železa, částečně z hlíny. Díval ses, když se tu náhle bez lidského přičinění uvolnil kámen, udeřil do železných a hliněných nohou sochy a rozdrtil je. Tu se ihned zhroutilo železo, hlína, měď, stříbro a zlato a byly jako plevy na mlatu v létě, vítr je odnesl, ani stopa po nich nezůstala; kámen pak, který udeřil do sochy, stal se velikou horou a naplnil celou zemi.“

Bratři a sestry, ta pandemie, které vzdoruje celý svět, se kterou celý svět zápasí a zápolí, to je takový ten kámen, který se uvolnil a srazil stavbu, různé lidské stavby, které tady lidé budují. Ta socha je obrazem běhu světa, lidského snažení. Není to poprvé, kdy bylo něco zbořeno. Je v tom určitá ironie. I když má ta socha zlatou hlavu, má hliněné nohy, a proto spadne. Vlastně je v tom upozornění: Lidé, dávejte si pozor na to, co je v základu vašeho snažení. Ne, co je na fasádě a co je nahoře, ale jaký je základ.

Ten úryvek, který jsme slyšeli, byste mohli najít ve druhé kapitole knihy Daniel. A tento oddíl má nadpis „Ve zkouškách víry“. A o to tu jde. Jde o to, abychom letošní Velikonoce oslavili ve víře. Abychom je oslavili, řekli bychom, hluboce. Abychom neopomněli tu duchovní hloubku.

Bude se mluvit o ekonomice. Už se o tom mluví, že bude potřeba především obnovit ekonomiku. Především je potřeba obnovit lidského ducha, a pak půjde i to ostatní. Ale někde musíme začít. A ten čas, který máme, právě teď třeba o těch Velikonocích, bychom měli využít k tomu, jak to, co přijde, a až budeme moci víc konat, jak to budeme dělat a jak to budeme dělat lépe, aby to mělo dobrý základ.

A nyní už se, bratři a sestry, soustřeďme na to, co je před námi. Začíná to u svatého Matouše slovy:

Když se Ježíš a jeho učedníci přiblížili k Jeruzalému a přišli k Betfage u Olivové hory, poslal Ježíš dva učedníky napřed a řekl jim: „Jděte do té vesnice, která je před vámi, a hned naleznete přivázanou oslici a s ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke mně. Kdyby vám někdo něco namítal, řekněte: 'Pán je potřebuje, a hned je pošle nazpátek.'“ To se stalo, aby se splnilo, co bylo řečeno ústy proroka: 'Řekněte siónské dceři: Hle, tvůj král k tobě přichází pokorný, sedí na oslu, na oslátku, mláděti soumara.'

Učedníci šli a udělali, jak jim to Ježíš nařídil. Přivedli oslici a oslátko, prostřeli na oslátko své pláště a on se na pláště posadil. Veliké množství lidu pak prostřelo své pláště na cestu, jiní sekali ze stromů ratolesti a stlali je na cestu. Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: „Hosana synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Hosana na výsostech!“

Bratři a sestry, když čteme texty, které se týkají Velikonoc, zjistíme, že všechno je v pohybu. Izraelité, aby mohli oslavit Velikonoce v plnosti, museli přijít do Jeruzaléma, dát se do pohybu. Šli všichni, kdo mohli. Někdo samozřejmě musel zůstat doma, ať už hlídat dům, nebo starat se o dobytek. Všechno je to v pohybu a zůstane to v tom pohybu až do Velkého pátku. Po Ježíšově pohřbu se ten pohyb jakoby zastaví. Ony jsou svátky, a v sobotu Izraelité nemohli volně chodit po venku. Nepřipomíná vám to něco? A dá se to znovu do pohybu o nedělním ránu.

Bratři a sestry, můžeme říci, že ten čas, který teď prožíváme, je opravdu jakousi Bílou sobotou, prodlouženou Bílou sobotou. Je nám nabídnuta proto, abychom měli víc času na přemýšlení, abychom měli víc času na promyšlení všeho toho. Začněme dnes tím, co Ježíš říká apoštolům: „Když se vás někdo zeptá, proč to oslátko odvazujete – Pán je potřebuje.“

Pán je potřebuje. Pán potřebuje každého z nás. Pán nás potřebuje, abychom ty svátky oslavili. Nevím, ale možná, že právě toto vykolejení, ten letošní jiný způsob nás dovede k tomu, že je oslavíme s větší vroucností a třeba i s větší hloubkou.

Budeme je slavit jako Izraelité, tedy bez Chrámu. Izraelité je slaví většinou při sederové večeři. Tedy to hlavní, a jak se říká, to těžiště, se přesunulo domů, do rodiny. Bude to letos vyžadovat větší nasazení otců, matek, ale i dětí. Ale pokud se to povede, tak to budou opravdu svátky hluboce prožité a svátky, které nám pomohou ty věci zase vidět z jiného úhlu.

Pán nás potřebuje. Přichází na oslici a jejím mláděti. Někdo by řekl: „Proč oboje?“ To má svatý Matouš rád. On používá to zdvojení – Ježíš uzdravil dva slepce, všechno je tam po dvou. Proč? No, protože dva, to je začátek mnohých. A tak svatý Matouš chce tady tímto říct: „To, co začalo o té Květné neděli, má pokračovat.“

Pán přichází na oslátku. Kdo seděl na koni, seděl vysoko. Všichni museli zvednout hlavu, zaklonit, a bylo to nepříjemné se na něho dívat. Ale na tom oslu ten člověk byl jenom o trošku výš, a tak ho všichni dobře viděli, ale zároveň s ním byli v kontaktu.

Bratři a sestry, i my, pokud si dáme tu práci, tak uvidíme Pána Ježíše a máme s ním být v kontaktu. Obrázek, který tady vidíte po mě pravé ruce, tak je to snímek pořízený na Olivetské hoře. Ten kostel se nazývá Pater Noster, tedy Otče náš. Je v něm spousta míst, kde je zaznamenána, zapsána modlitba Otčenáš v různých jazycích, také v češtině, a ten kostel nebyl nikdy dostavěn. Někdo by mohl říct: „Je to škoda,“ ale z druhé strany si máme uvědomit, že i my v našem životě vlastně nejsme nikdy na konci. Pořád něco stavíme, a jde o to, aby to, co postavíme, mělo ty dobré základy. Tak, jak vlastně to říkal ten prorok Daniel.

Přeji vám všem požehnané a milostiplné svátky velikonoční, a ať tento nezvyklý způsob jejich slavení nás obohatí, abychom až se zase sejdeme v našich kostelích, v našich chrámech, prožívali obřady tak, jak je známe, s o to větší radostí a vroucností.

Požehnané svátky.


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.