DRAZÍ FARNÍCI

po celou dobu postní jsme se zamýšleli nad tématem smlouvy. V tomto článku bych chtěl tyto myšlenky shrnout.

Lidské smlouvy mají za úkol vymezit vzájemná práva a povinnosti mezi partnery. Tito partneři si chtějí vzájemně pomáhat a chtějí mezi sebou zachovat mír. V orientu bylo zcela běžné, že byly uzavírány smlouvy poddanské. Slabší může spoléhat na pomoc silnějšího, ale musí mu za to sloužit. Dohoda byla uzavírána v rámci obřadu jehož součástí byla přísaha zavazující k dodržování smlouvy, ale také byly pronášeny kletby na adresu toho kdo by dohodu v budoucnu porušil. Dále bylo obětováno zvíře a na památku uzavření smlouvy byl postaven sloup nebo zasazen strom.

Možná jste si někdy položili otázku: „Co je hlavním tématem Starého zákona?“ Je to právě téma smlouvy, které spojuje a prolíná se všemi knihami Starého zákona. Smlouva, kterou uzavřel Hospodin s Izraelity na Sinaji je odlišuje od jejich pohanských sousedů, ti se svými modlami žádné smlouvy neuzavírali.

Obsahem smlouvy na Sinaji je Boží závazek: „Já budu váš Bůh, váš ochránce, dovedu vás do země, kterou jsem vám slíbil.“ Závazkem lidu v této smlouvě je víra, to vylučuje jakékoli dohody a kompromisy s pohanskými národy. Smlouvu ze Sinaje můžeme krátce vyjádřit slovy: „Vy jste můj lid, já jsem váš Bůh“.

Uzavření smlouvy má do budoucna připomínat Archa úmluvy, ve které byly uloženy desky „svědectví“ tedy desky desatera. Dále pak Mojžíšova hůl a mana, předměty, které připomínaly vysvobození z Egypta a putování pouští. Archa byla pak uložena ve Stanu úmluvy. Bohoslužba konaná ve Stanu úmluvy a později v Jeruzalémském chrámu, má za úkol trvale připomínat uzavření smlouvy na Sinaji. Výslovně každý sedmý rok se konaly v chámu obřady obnovení smlouvy (Dt 31,9-13, 24-27). Smlouva byla také obnovována v rozhodujících okamžicích dějin národa (Joz 8,30-35).

Další posun v chápání smlouvy nastává v kázání proroků. Ti používají pro snadnější pochopení obrazy ze života: Bůh je pastýř svého stáda, je vinař pečující o svou vinici, je otec, který vychovává své děti, je ženich, který se uchází o nevěstu.

Výraz smlouva nalézáme ve všech čtyřech zprávách o poslední večeři. Po lámání chleba a slovech: Vezměte a jezte, toto je moje tělo, bere Ježíš kalich vína, žehná jej a nechává jej kolovat. V Markově evangeliu Ježíš při tom říká: Toto je má krev, krev smlouvy, která bude vylita za mnohé (Mk 14,24). Kolování kalicha je obřadným gestem a slova, která Ježíš při tom pronáší, se vztahují na bezprostředně navazující krok, na jeho dobrovolnou vykupitelskou smrt za mnohé.

Ježíš sám sebe považuje za trpícího služebníka ( Iz 53,11n) a svou smrt chápe jako smírnou oběť, jako novou smlouvu ohlášenou Jeremiášem a Ezechielem. Tento Ježíšův čin je zpřítomňován v obřadu ve mši svaté, který Ježíš odkázal svým učedníkům s příkazem, aby tak činili na jeho památku (1Kor 11,25). Účastí na eucharistické oběti jsme úzce spojeni s Bohem poutem Nové smlouvy.¹

My křesťané tuto smlouvu obnovujeme ne jednou za sedm let, ale máme tak činit každou neděli a každé Velikonoce, ať je to obnova upřímná a skutečná a hluboká.

Přeji Vám všem požehnané svátky Velikonoční.

Otec Marek

¹ Srv.: Slovník Biblické teologie, Velehrad – Křesťanská akademie, Řím 1991, str. 446-448.