Poděkování otci Markovi

Milý otče Marku,
když jsem byla požádána, jestli bych nenapsala do Farníku poděkování za rodiče biřmovaných dětí, moc se mi nechtělo, vlastně vůbec. Potom jsem si říkala, jak těžko se shání každý příspěvek, jak se každý vymlouvá a nikomu se nechce nic psát. Ale využít příležitost Ti poděkovat ještě jednou vlastně stojí za to. Sám nás přece neustále vybízíš, abychom se naučili nejenom prosit, ale i děkovat. A tak Ti, milý Marku, ještě jednou děkuji za všechny rodiče, pro jejichž děti jsi dva roky připravoval smysluplný program na sobotní večery, za rodiče, jejichž děti jsi přivedl k oltáři našeho kostela, aby jim otec biskup udělil svátost biřmování.

Stále jsem přemýšlela, co je to nejdůležitější, za co Ti máme děkovat, až jsem si vzpomněla na jednu krásnou myšlenku, která mně pomohla najít směr. Říká se, že jediný dluh, který tu po sobě zanecháme, je láska, kterou si navzájem nerozdáme. A tak mi to přijde líto, že je tu kolem nás láska, kterou nechceme anebo se bojíme někomu dát. Ty ses ale nebál a dal ji našim dětem. Ukázal jsi jim cestu, po které je vedeš k Bohu, k našemu Bohu, k Bohu, o kterém říkáme, že je Láska. A za to Ti, milý Marku, z celého srdce děkujeme, protože pokud půjdou naše děti po této cestě a budou upřímně hledat lásku a nebudou se bát tuto lásku rozdávat, pak najdou jediný a pravý smysl života.

A to je dar, za který se my rodiče modlíme a Tobě, milý Marku, žehnáme.

J.K.