DRAZÍ FARNÍCI

Článek, který jste právě začali číst, se nazývá úvodník a má Vás naladit a povzbudit ke čtení dalších článků v tomto vydání našeho farního věstníku. Vzhledem k tomu, že jsem jeho napsání odkládal na poslední možný termín, měl jsem možnost si přečíst většinu příspěvků, které najdete na dalších stánkách (můj příspěvek vznikl jako jeden z posledních). Po jejich přečtení jsem nevěděl, jestli se mám radovat nebo být smutný. Když pominu poděkování (která potěšila), tak to vypadalo, že jsme ve farnosti pořád něco slavili a hlavně pořád jedli. Tu oběd s biskupem, tu farní odpoledne s pojídáním klobás apod.

Pak jsem začal přemýšlet, proč se nám vybavuje právě toto? Uvědomil jsem si, že to souvisí s naší touhou být sytí, být naplnění. Vždyť i Ježíš to nejcennější, co měl – svoje tělo a svou krev - nám odevzdal při hostině, při poslední večeři. Společné jídlo patří ke slavení a je vyjádřením toho, že patříme k sobě.

Mnoho lidí dnes pociťuje prázdnotu. Mají pocit, že ničeho nedosáhli, že nevykonali nic mimořádného, že jejich život je bezbarvý, šedivý. Tito lidé se budou snažit zaplnit tuto prázdnotu věcmi. Vánoce ale nejsou svátky věcí, nýbrž osob. Dítěte, které přichází a nechce být samo.

Mnoho lidí bude letos také znepokojeno z vývoje ekonomické situace a budou se ptát: „Co přinese příští rok, nebudu se mít hůře, budu si moci dovolit koupit to a to? Zase jsme u věcí. Zkusme spočítat, kolik věcí vlastnil narozený Ježíš, myslím, že budeme brzo hotovi. Dnešní člověk se cítí nejistý a zranitelný. Vánoce nám mají pomoci pochopit, že člověku nevládne ruka trhu, ale že přichází Syn. Syn, který nám oznámí tu úžasnou věc, že Bůh je náš Otec. Tato událost je na tolik důležitá, že ji nemůže přebít nic jiného.

Ježíš je ten, který přichází, aby naplnil naši touhu po sytosti, Vánoce slavíme zpravidla na dvou místech; doma u stolu a v kostele u obětního stolu. Přeji nám všem, abychom o letošních Vánocích byli nasyceni z obou těchto stolů.

Váš otec Marek