Patříme k sobě navzájem a všichni patříme ke Kristu

	Patříme k sobě navzájem a všichni patříme ke Kristu	11:40
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.20 MB]

Bratři a sestry, když se slaví svátek Posvěcení lateránské baziliky ve všední den (slaví se každý rok 9. listopadu), tak si toho celkem málokdo povšimne. Dnes, když to připadlo na neděli, máme tedy příležitost se seznámit s myšlenkami, které nám tento svátek navozuje, přivádí na mysl.

Můžeme myslet na ten kostel jako na stavbu, na dům, který slouží. Každý dům slouží nějakému účelu. Kostel, dům Boží, to je vyjádření se Starého zákona, kdy Hospodin říká o jeruzalémském chrámu, že je to jeho dům. Takže kostel jako dům Boží slouží k setkání člověka s Bohem, lidí mezi sebou.

Mohli bychom teď probírat dějiny lateránské baziliky, jak tam napřed stál zámek rodiny Lateránů, jak tam potom císař Nero, který jim to zabavil, nechal postavit kasárna, jak ty kasárna tam byly dost dlouhou dobu, až přešlo několik staletí a když spolu bojovali o římský trůn dva kandidáti – Konstantin a Maxencius, tak vojáci, kteří bydleli v Lateráně v těch kasárnách, se přidali na stranu Maxencia, prohráli, museli pryč, byli posláni do dnešní Francie, do Galie, a císař Konstantin celé to území věnoval papeži. Aby tomu dodal jakousi vážnost, tak hned v sousedství papežského paláce a této baziliky si postavil svůj palác.

Papežové tam sídlili až do okamžiku, než odešli do Avignonu. Když odešli do Avignonu, tak to zase začalo celé chátrat, propadla se střecha té baziliky a ruiny, které tam zůstaly, sloužily jako dobrá ohrada pro ovce. Předtím se tam konalo několik církevních sněmů, pak, jak říkám, to došlo téměř k zániku. Když se papežové vrátili z Avignonu, začali to opravovat. Na stavu té lateránské baziliky se dobře zobrazují dějiny právě církve, její vzestupy, její pády a toto všechno, ale ten dnešní svátek jde ještě jiným směrem, řekli bychom, směrem daleko důležitějším.

Ve druhém čtení jsme slyšeli o tom, jak Pavel napomíná Korinťany. Pavel připomíná velmi důležitou věc: církevní obec se buduje. Nestačí jenom přijít, založit a říct: „Je to všechno hotové.“

Pavel používá paralelu se zděným domem, se zděným chrámem. Všichni dobře víme, že ten zděný dům potřebuje údržbu každý rok. Jestliže se to zanedbá, tak se to hromadí. Tak se to hromadí a je toho potom naráz hodně.

Taky my žijeme v době, kdy stavby se staví rychle, ale dřív tomu tak nebylo. Všechny ty stavby se stavěly na etapy, delší dobu, třeba i několik generací a každá generace k tomu něco přidala, něco svého. A zase toto Pavel zdůrazňuje: stejně tak je to ve farnosti, v církevní obci, v diecézi. Každý tam má své místo a každý je tam něčím platný. Každý tam něco přináší, něco tam přidává.

Pavel připomíná ještě jednu věc ze Starého zákona, jeden moment. Ať už v židovství nebo i v různých pohanských náboženstvích, jestliže někdo poškodil chrám, ať už ten jeruzalémský nebo pohanský kdekoliv na světě, tak na to byly velmi přísné tresty. Bralo se to jako zesměšňování, znevažování tady tohoto svatého místa a ten člověk byl velmi přísně potrestán, zpravidla i na životě.

Apoštol Pavel říká: „Jestliže vy takhle ničíte tady tuto stavbu ze živých lidí, tak počítejte s tím, že to taky bude potrestáno a že se de facto potrestáte vy sami, protože se vyloučíte ze společenství – ze společenství tady na zemi a mohlo by se stát, že se vyloučíte i z toho společenství věčného.

Tady ten úryvek z listu Korinťanům se dívá dvěma směry. Napřed Pavel mluví o těch, kteří budují tady tu církevní obec a říká: „Je jediný základ: Ježíš Kristus.“ Pavel reaguje na to, co se v Korintě říkalo. Někteří říkali: „Já držím s Pavlem,“ „Já s Apolem,“ a někteří říkali: „Já držím s Kristem.“ Pavel připomíná, že ten jediný skutečný základ je Ježíš. Pavel napomíná všechny ty kazatele, všechny budovatele, všechny ty, kteří stojí v čele církevní obce, napomíná je, aby byli pokorní, a říká: „Ježíš Kristus je ten základ, na kterém stavíme. My všichni k tomu přidáváme tak, jak umíme, ale ten hlavní je Ježíš.“

Potom se to změní a Pavel mluví o těch, kteří jsou „budováni“, a říká: „Nevíte, že jste Božím chrámem a že vás bydlí Boží Duch? Kdo by ničil chrám Boží, toho zničí Bůh. Apoštol Pavel tady nechce říct: „Buďte podřízeni, poslouchejte, nemějte vlastní názor, pěkně v klidu přijímejte to, co se vám předkládá.“ Nic takového, ale říká: „Uvědomte si, že je to pro vás. Uvědomte si, že vy tím můžete velmi získat po všech stránkách, po všech směrech, protože získáte evangelium, základ pro svůj život.“

Pavel tady mluví o tom, že na jedné straně stojí ten, kdo tu církev buduje, církevní obec, na druhé straně že stojí ten, kdo je ten „budovaný“, nebo jak by se to řeklo, ten vzdělávaný. Ale toto je rozdělení naprosto teoretické, Pavel to ví. V praxi, v životě se to prolíná. Prolíná se to, protože i ti, kteří stojí nějakým způsobem v čele, jsou ovlivňováni, i ti získávají, i ti vlastně jsou obohacováni těmi druhými. V životě to nelze takhle rozdělit a říct: „Ty stojíš tady a ty stojíš tam.“ Ne, ale je to služba, kterou v té církevní obci poskytuje jeden druhému. Jestliže se v církevní obci dostanou na povrch rozdělení (já držím s Pavlem, já s Apolem, já s Kristem), tak vždycky to bude ke škodě, nikdy ne k užitku.

Apoštol Pavel tím velmi trpěl. Korintská obec byla obec, kterou velmi miloval, věnoval jim hodně času, strávil tam s přestávkami několik let, a velmi ho to mrzelo, že různé lidské slabosti, chyby, se takhle začaly v této církevní obci projevovat. A proto jim píše a vyzývá je k jednotě. Pavel je si vědom toho, že tato jednota se nevybuduje tím, že to někdo nařídí, to by byla uniforma, ale tím, že o tuto jednotu budou všichni společně usilovat. Budou o ni usilovat tím, že budou mít před očima Ježíše Krista.

Když se vrátíme k tomu chrámu postavenému, chrámu zděnému nebo třeba dřevěnému, to je jedno, ale nějak hmotnému, a položíme si otázku, která ta část je tam nejdůležitější, tak odpovíme: „Oltář.“ Oltář nám připomíná Ježíše Krista. Připomíná nám Ježíše na Zelený čtvrtek ve Večeřadle, na Velký pátek na kříži, v sobotu v hrobě a v neděli zmrtvýchvstalého. Toto nám připomíná oltář při každé mši svaté, toto všechno, co Ježíš prožil, podstoupil, a toto má být i motivem, který nás povzbuzuje k tomu, abychom budovali svoji farnost, svoji církevní obec. Ne jako něco samostatného, ne, jako něco sólo, ale jako část církve, jako část tajemného těla Kristova.

Když přicházíme do kostela, přicházíme, abychom se modlili, abychom zpívali, ale jde o to, aby se nemodlila jenom naše ústa, aby nezpívala jenom naše ústa, ale aby to šlo skutečně ze srdce, aby nás to proniklo, aby to bylo něco našeho společného. Aby to nebylo jenom proto, že je to nařízeno a že to je přikázáno, a tak jsem tady, ale aby to bylo proto, že chci, že se chci setkat s Ježíšem, že chci zakusit to, čemu se říká společenství.

Bratři a sestry, ze všech těchto důvodů se slaví svátek Posvěcení lateránské baziliky v celém světě, abychom si uvědomili, že patříme k sobě navzájem a že všichni patříme ke Kristu. Každý z nás je chrámem Božím, o každého z nás Bůh pečuje, a tak pečujme sami o sebe. Dopřejme si ten luxus v dnešní uspěchané době, že budeme pečovat o ten svůj duchovní chrám a že budeme pečovat taky jeden o druhého a tím prokazovat jeden druhému tu službu, že porosteme ve víře a v evangeliu. Vždyť věříme všichni ve stejného Ježíše Krista a chodíme sem do tohoto kostela, abychom se s Ježíšem setkali.