Nikomu nebuďte nic dlužni, jen vzájemnou lásku

	Nikomu nebuďte nic dlužni, jen vzájemnou lásku	14:18
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.58 MB]

My se, bratři a sestry, budeme zase věnovat tomu, co nám a Římanům píše svatý Pavel. Dostali jsme se do 13. kapitoly tohoto listu, tak, jak nám ji církev postupně tyto neděle předkládá. Četli jsme úryvek z třinácté kapitoly, začínalo to osmým veršem. Těch prvních sedm veršů není zařazeno do čtení, která se čtou ve mši.

Celá tato kapitola jsou praktické pokyny, jak má křesťan žít svůj každodenní život. V těch prvních sedmi verších Pavel řeší vztah křesťana k autoritě, k politické autoritě, k nadřízeným, k těm, kteří vládnou.

Tady je potřeba asi trošku vysvětlit: svatý Pavel toto napsal v době, kdy církev měla klid, kdy ještě nezažili žádné pronásledování, které by bylo, řekněme, nějak organizováno z Říma od římských císařů nebo od této moci. Zažili pronásledování v Jeruzalémě, ale to spíš byla záležitost velerady a takhle.

První takové pronásledování, jestli se to tak vůbec dá nazvat, bylo za císaře Kaudia a to bylo takové velmi mírné. V podstatě se jednalo o to, že v Římě, v samotném městě Římě, docházelo ke sporům mezi, řekněme, židy, mezi izraelity, a židokřesťany. Celá tehdejší výkonná moc si v tom nedokázala zjednat jasno, kdo je kdo, a tak císař Klaudius vypověděl z Říma všechny ty, kteří byli hebrejské národnosti. Takže tím to skončilo.

Další pronásledování, při kterém i zemřel svatý Pavel, bylo za císaře Nerona. Císař Nero byl adoptivní syn císaře Klaudia. Svatý Pavel ve svých pozdějších listech trošku koriguje to, co je tady v těch sedmi verších, které jsme teda nečetli. On tam mluví o tom, že tito vládcové jsou ustanoveni od Boha k tomu, aby chránili Boží pořádek, aby ochraňovali lidi spravedlivé, poctivé, a píše tam o tom, že si zaslouží tito vládcové, aby je lidé poslouchali, pokud i oni sami dbají na Boží zákony. Potíž je v tom, že často se setkáváme s tím, že tomu tak není, že i v našem právním řádu je paragraf „zneužívání pravomoci veřejného činitele“. Bohužel to tak je.

Svatý Pavel tady tu svou úvahu sedmi veršů končí, řečeno dnešními slovy, vztahem k penězům, vztahem k hmotným věcem. On tam doslova píše: „Komu daň, tomu daň, komu clo, tomu clo, komu čest, tomu čest.“ Chce tím vlastně říct, že křesťan by neměl mít účast tady na tom, čemu my dnes říkáme majetkové delikty, podvody a tyto věci, daňové úniky, tunelování a podobně. Existovalo to i v tehdejší době.

Když se bavíme o těch reáliích, asi všichni víte, že v Římě je kostel, který stojí na místě, které se nazývá Laterán, je to taková jedna z těch vyvýšenin. Celé toto území patřilo šlechtické rodině Lateránů a celá tato rodina právě v době vlády císaře Nerona byla poslána do vyhnanství, majetek jí byl zabavený právě pro daňové podvody.

Svatý Pavel chce říct: „Uvědomte si, že my tady usilujeme o věčný život. Nic jsme si nedonesli, nic si neodneseme. A ten věčný život získáme ne tím, že si hodně nahromadíme, a ještě třeba i podvodným způsobem. Slyšel jsem nedávno takovou myšlenku, že rakev nemá kapsy a prostě nic si odsud neodneseme.

Takže tímhle to končí, to je v tom sedmém verši. Ještě jednou to řeknu: „Komu daň, tomu daň, komu clo, tomu clo, komu čest, tomu čest.“ A teď to pokračuje: „Nikomu nebuďte nic dlužni,“ a to už jsme četli, „jen vzájemnou lásku.“ Pavel tím myslí skutečně, že křesťan nemá být dlužen tady ty hmotné věci, jak se říká, „dobré účty dělají dobré přátele“, ale teďka Pavel přechází na jinou myšlenku: mluví o tom, jak se křesťan má chovat k těm, kteří jsou na stejné úrovni s ním, a je jedno, jestli jsou to křesťané nebo nekřesťané, jestli jsou věřící nebo jestli jsou to pohané.

Apoštol Pavel tady nastoluje takový, řekli bychom, zase trošku revoluční postoj. Kousek dál se tam mluvilo o tom, že vlastně všichni lidé jsou naši bližní. My jsme to opět slyšeli mockrát, ale vzpomeňme si, jaký je vývoj tohoto pojmu. Izraelité se domnívali, že bližní je ten, kdo je zase z izraelského národa nebo ten, kdo vyznává stejnou víru jako já. Proto přichází také znalec Písma za Ježíšem a ptá se: „Kdo je můj bližní?“ A Ježíš odpovídá podobenstvím o milosrdném Samaritánovi.

Ten svět, ten pohanský svět, ve kterém žil svatý Pavel a první křesťané, neznal pojem „můj bližní“. Ten dělil lidi jinak: na přátele a nepřátele, jestli jsou mi nebezpeční, jestli mi mohou konkurovat anebo naopak, jestli jsou poraženi. Jestli jsou to lidé, z kterých budu mít prospěch, s kterými se vyplatí obchodovat, anebo jestli je to takzvaný „plebs“ (plebejci, to je vlastně taková ta spodina). Rozdělovali je na lidi svobodné a otroky, ale nikde tam nezaznělo, že všichni lidé mají důstojnost, že tuto důstojnost mají od Boha, že všichni lidé v sobě nosí obraz Boží a že by se takhle jeden k druhému měli chovat. Pro ně tohle slyšet, že všichni jsou si bližními, to byla obrovská revoluce.

Bratři a sestry, i pro mnoho lidí dnes je to něco naprosto nového, protože mnoho lidí i dnes se chová stejně jako tenkrát, tím stylem, jako: kamarádím s těmi, kteří jsou mi nějak užiteční, lidi dělím na nepřátele a poražené a podobně, a podle toho taky s nimi jednám.

Apoštol Pavel tady připomíná nejdůležitější přikázání z Desatera, to znamená, že vlastně on mluví s těmi, kteří už, řekli bychom, měli nějaké znalosti i Starého zákona, i všech těch věcí, které s tím souvisí, ale on se rozhodně nechce zaplést do celého toho starozákonního systému zákazů a příkazů. Takže říká: „Je to shrnuto v tomto: Miluj svého bližního jako sám sebe.“ A teď dál dává takové naprosto, můžeme říci, geniální srovnání: „Naplněním zákona je tedy láska.“

Bohužel tohle místo přeložit do češtiny je velmi těžké. Před nedávnem byl někde v televizi film Ztraceno v překladu. Já jsem ten film neviděl, nevím, jaký je, ale když jsem si to přečetl, tak se mi to vybavilo, tady ten název, protože tady se bohužel něco ztratilo, ale sami pochopíte za chvilečku, že to opravdu není jednoduché přeložit. Řečtina, ten řecký originál, používá jedno slovo. Je to slovo z matematiky, které Pavel použil.

Tady bych se zeptal: Děcka, jak vám jdou zlomky? Už jste měli zlomky ve škole, ti větší? Víte, že zlomek má číslo nahoře, čára, číslo dole. Tomu hornímu se říká čitatel, tomu spodnímu jmenovatel, a jde o toho jmenovatele. Když se s těmi zlomky má něco udělat, když se s nimi má pracovat, sečíst, odečíst, prostě cokoliv, tak se tam musí najít „společný jmenovatel“. To je matematická operace – převedení na společného jmenovatele. Takhle by se to mělo přeložit, tady toto.

Pavel chce říct asi tolik: „Každý z vás je originál, každý z vás něco umí, každý z vás má nějakou hodnotu, v Božích očích velikou. Každý z vás ale to může dát dohromady s někým. Můžete se spojit a vytvoříte hodnoty ještě větší a ještě krásnější. Ale, aby k tomu došlo, musí se to spojit, musí se to převést, musíte z něčeho svého ustoupit. Musíte hledat to, co vás spojuje. Dnešní svět bez Boha často vidí to, co nás rozděluje.

Pavel říká: „Vy hledejte to, co vás spojuje. Jestliže to hledat nebudete, zůstanete každý sám. Bude to třeba hezké, ale bude to málo.“ Uvědomme si, že Ježíš svou církev založil jako společenství. Ježíš si vybral apoštoly. Vybral si dalších dvaasedmdesát učedníků, další, další, pořád se ten okruh rozšiřoval. A to znamená, aby oni mohli společně pracovat, že každý tam přinese to, co umí, ale každý tam také bude muset dát a bude se muset něčeho zřeknout. Bude muset něco převést na toho společného jmenovatele. A Pavel říká: „To je láska.“

Samozřejmě, lidská láska má různé podoby. My už víme, že tady v Písmu svatém se operuje s dvěma pojmy: Eros a Agapé. Eros je ta láska, která chce, aby se o mě někdo staral, aby mě někdo činil šťastným. Naopak láska Boží a láska Agapé – láska která rozdává.

Víte, my vždycky s pokorou budeme muset říct, že jsme dlužni té vzájemné lásce, že bychom tady mohli udělat víc nebo budeme muset říct, jak se tam mluvilo o tom, že „miluj bližního jako sám sebe“, že sebe máme raději než ty druhé. Ale Bůh od nás nečeká stoprocentní výsledek, ale Bůh od nás čeká, že si uvědomíme tuto cestu, že si vůbec uvědomíme, že je možné žít život tímto směrem. Ne jenom egoisticky, ale že je možné vlastně se dívat kolem sebe. Mnoho lidí to nedělá.

Bratři a sestry, uvědomme si, že člověk je jediný tvor na této zemi, který je schopen svobodně, dobrovolně se zamilovat a projevit svoji lásku. Zvířata to umí, ale jenom trošku. Tam je tom potom záležitost pudu a dalších věcí, rozhodně to není tak svobodné jako u člověka. Jenom člověk umí projevit svou lásku.

Možná často si říkáme: „Co mám tady v životě dělat? Jaké jsou naše úkoly? Jak mám ten svůj život žít?“ Projevit lásku, to je jeden z těch úkolů, které máme. Člověk je člověkem tenkrát, když projeví svou lásku. Apoštol Pavel toto zmiňuje v pokynech „jak žít každý den, každodenní život“, protože i on viděl, že těch lidí, kteří byli ochotni toto dělat, byla menšina. Viděl, že to chybí v tehdejším světě a je to pořád stejné. I v dnešním světě to moc a moc chybí.

Mysleme na to, bratři a sestry, a prosme za tu odvahu, abychom toto dokázali, a častěji si vzpomeňme na zlomky a na to, že se to musí přepočítat na toho společného jmenovatele. Když se to takhle řekne, tak to vypadá, že člověk jenom ztrácí, že člověk se jenom zapírá a podobně, ale myslím, že všichni jsme zakusili opravdovou radost, která pramenila z toho, ne že jsme něco dostali, ale naopak z toho, že jsme dali. Člověk má radost z toho, že dostává, ale má ještě větší radost z toho, že dává. A to je něco, co skutečně je motorem pro náš život. Nezapomeňme na to.