Pátek 23.02.2024, sv. Polykarp, Svatopluk
Hledat: Vyhledat
Rubrika List svatého apoštola Pavla Římanům

Rady pro všední život

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
31.08.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
22. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jer 20,7-9; 2. čtení Řím 12,1-2; evangelium Mt 16,21-27;

Rady pro všední život12:14
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.20 MB]

Bratři a sestry, my se zase zastavíme nad druhým čtením, nad úryvkem z listu Římanům. Slyšeli jsme dnes pouhé dva verše, ale tyto dva verše jsou začátkem takové třetí kapitoly, myšlenkové kapitoly, myšlenkového okruhu, který před nás svatý Pavel staví.

Po tom, co se svatý Pavel svěřil Římanům, že má velkou starost, velký zármutek pro své bratry, kteří nepřijali Ježíše jako Vykupitele, jako Zachránce, tak teď Pavel úplně mění téma a začíná dávat rady pro každodenní všední život, jak žít naše křesťanství každý den. Znovu bych připomněl to, co jsem tady vlastně říkal před několika týdny: Pavel, když někomu psal dopis, tak viděl před sebou ty lidi a bylo jim to adresováno osobně, bylo jim to takzvaně šito na míru, i když tady u listu Římanům to neplatí tak úplně, protože do Říma se Pavel teprve chystal, ale Pavel psal s touto myšlenkou, tedy že viděl před sebou konkrétní lidi a pro ně to adresoval.

Samozřejmě je to Boží slovo, to znamená číst ho pro nás je užitečné vždycky, vždycky tam najdeme poučení. Chci říct jenom tolik, že některé vnější okolnosti se změnily. Naopak některé věci se vůbec nezměnily za ty dva tisíce let a je to pořád stejné. Každopádně nám bude ku prospěchu zamýšlet se nad tím, jak prožívat svoje každodenní křesťanství.

Pavel tady v tomto úryvku, který jsme přečetli, vlastně zdůrazňuje tři věci: Boží milosrdenství, nepřizpůsobovat se tomuto světu, a potom zde mluví o obětech. Začneme zprostředka.

Jak vypadal ten římský svět, kterému se neměli tehdejší křesťané přizpůsobovat? Čeho se měli varovat? Na jedné straně staří Římané dali světu mnoho krásných staveb, dali světu to, čemu se říká římské právo. Vlastně to je do dneška základ všech právních systémů na celém světě, ale na druhé straně to byla velká říše, která byla založena na dobývání.

V Římě se vypráví taková pověst. Na Foru Romanu, to je ta hlavní cesta starého Říma, je díra. Ta je tam skutečně. Má v průměru asi čtyři metry a je tam od nepaměti. A teď lidé, protože si nikdo nepamatoval, jak se tam ta díra vzala, od kdy tam je a proč tam hlavně je, tak vymysleli následující pověst.

Prostě jednoho dne se otevřela země na Foru Romanu. Sešli se kolem toho lidé a protože to bylo na hlavní silnici, na hlavní ulici, tak si řekli: „No, to tady nemůže zůstat, to je potřeba zasypat,“ a začali tam sypat hlínu, kamení, co jim přišlo pod ruku, ale země byla pořád otevřená. A tak šli představitelé Říma do jednoho pohanského chrámu a nechali si věštit, co by měli udělat, aby se ta země zavřela. A tam jim odpověděli, že je potřeba, aby do té díry hodili to, co je v Římě nejcennější. Tak tam začli házet peníze, zlato, zlaté nádoby, šperky, nějaký drahý nábytek, ale díra pořád zůstávala, pořád se to neměnilo, bylo to otevřené. Až naráz vlastně, jak tam stáli lidé kolem té díry a přemýšleli, co mají dělat, tak tam přišel jeden voják v plné zbroji a skočil. Skočil do té díry a země se zavřela.

To je pověst do tohoto místa, ale tato pověst vypovídá o tom, čeho si Římané cenili nejvíc – svých vojáků, své armády. Ti jim totiž přinášeli bohatství, ti jim přinášeli moc. Ale uvědomme si, že jestliže na jedné straně je vítěz, na druhé straně je poražený. Jestliže je někdo, kdo se raduje z toho, že vyhrál a získal nějakou kořist, na druhé straně je někdo, kdo o něco přišel – ať už o věci, o majetek, o svobodu nebo dokonce i o život. A toto má na mysli svatý Pavel, když mluví o tom, aby se tomuto křesťané nepřizpůsobovali.

Když budeme pokračovat dál, ve starém Římě vlastně slovo odpuštění, milosrdenství, slitování, to bylo bráno jako nedostatek, jako neschopnost člověka, protože naopak byla ceněna ráznost, schopnost vypořádat se s nepřáteli, jak se říká, udělat pořádek, zpacifikovat to. Ale odpustit, být milosrdný, to byla téměř nadávka a téměř posměch.

Tady bych připojil jednu skutečnou událost. Všichni známe jméno Gaius Julius Caesar. Podle něho se vlastně všem těm vládcům říká císařové. Tento člověk vládnul sám jako takzvaný imperátor, a když ho Římané měli dost, tak na něho udělali to, čemu my říkáme atentát. Zosnovali spiknutí a vlastně v římském senátu se na něho vrhli a pobodali ho. My víme, že žádná s těch ran, které Gaius Julius Caesar utržil, nebyla smrtelná, ale on se tam zhroutil raněný v senátu a nikdo z jeho „přátel“ neměl odvahu mu jít na pomoc. Tak se všichni báli o sebe, o to, že by s ním mohli být spojeni a že ti, kteří takhle napadli Caesara, by mohli napadnout i je. Takže on tam ležel celý den až vlastně vykrvácel a zemřel.

Také toto je starý Řím. Vlastně společnost velmi polarizovaná na ty úspěšné, na ty dobyvatele, kterým je dovoleno všechno, a na druhé straně na ty poražené, kteří nemohou vlastně vůbec nic. A navíc ti dobyvatelé neměli s těmi druhými slitování, neznali milosrdenství, neznali odpuštění. A toto svatý Pavel píše římským křesťanům a připomíná jim: „My jsme byli zachráněni pro milosrdenství Boží. Ne proto, že my jsem něco udělali, ale proto, že to udělal Boží Syn Ježíš Kristus a my to jenom přijímáme. My to přijímáme z jeho dobroty. Nezapomínejte na to.“ Pro ně to bylo velmi nové a svým způsobem i šokující.

Když apoštol Pavel tady potom dál mluví o obětech, tak zase mluví o něčem, co ti Římané velmi dobře znali. Řím, jako hlavní město říše, bylo také velkým střediskem všech pohanských kultů. Pohanské chrámy byly mnohem menší, protože vlastně do každého toho chrámu přicházeli lidé jednotlivě. Třeba přišla jedna rodina, nějakých patnáct, dvacet lidí. V tom chrámu stála ta modla a vlastně ti lidé přišli, vykonali nějakou bohoslužbu, přinesli oběť, přednesli svoje modlitby a zase odešli. A samozřejmě to tam bylo tak, že čím víc obětí, si říkali, tím ta naše modlitba bude účinnější. Tím se tomu božstvu zalíbíme více, tím je větší šance, že nás vyslyší. A tak skutečně v Římě dennodenně byly obětovány snad tisíce různých zvířat.

A svatý Pavel připomíná a říká: „To je přece k ničemu. Jestliže ten, kdo přichází, aby prosil, aby děkoval, se nezamyslí sám nad sebou, jestli on sám se nějakým způsobem do toho nezapojí, tak obětovat zvířata, i kdyby to byly desetitisíce zvířat, je to k ničemu.“

Apoštol Pavel tady tuto myšlenku o těch obětech doslova staví na hlavu. Obrací to naruby, než jak oni byli zvyklí to chápat. Svatý Pavel říká: „Vy sami se staňte chrámem. Každý váš den ať je svátkem,“ protože tady ty oběti se přinášejí ve svátky, „A každá vaše práce, všechno to, co děláte, ať je bohoslužbou.“ Protože když člověk dělá něco pro druhého člověka, tak si třeba řekne: „No, tak to můžu ošidit. Třeba na to nepřijde, třeba si toho nevšimne.“ Ale když budu něco dělat pro Boha, tak si dám přece záležet, protože já taky chci, aby mi ten Bůh dával dobré věci, aby mi žehnal, aby mi pomáhal, a tak já taky musím napřít svoje úsilí a nesmím to šidit.

Takže my máme být chrámem, každý den našeho života má být svátkem a naše práce má být bohoslužbou. V každém chrámu je ale ještě něco, a to svatý Pavel nezmiňuje. V každém chrámu je oltář. Oltář v každém křesťanském kostele nám připomíná Ježíše Krista a právě jeho vykupitelské dílo. Připomíná nám Ježíše Krista na Zelený čtvrtek, připomíná nám stůl ve večeřadle a apoštoly s Ježíšem kolem. Připomíná nám ale také Velký pátek a Ježíše na kříži. Připomíná nám hrob na Bílou sobotu a Ježíše ležícího v hrobě. A připomíná nám nedělní ráno a radost z toho, že Ježíš zase žije, že vstal z mrtvých.

Apoštol Pavel tady tuto svoji myšlenku dotahuje do konce a říká: „Každý den máte do svého chrámu pozvat Ježíše, Božího Syna. Když budete prožívat něco slavného, můžete myslet na Zelený čtvrtek. Když budete prožívat něco radostného, můžete myslet na Velikonoční neděli. Když budete prožívat něco smutného, můžete myslet na tu sobotu a Ježíše v hrobě a když budete prožívat něco bolestného, můžete myslet na Velký pátek a Ježíše na kříži. Ale každopádně máte Ježíše pozvat, aby vstoupil do vašeho chámu a byl s vámi.

Bratři a sestry, toto je ta skutečná, toto je ta pravá bohoslužba, ke které svatý Pavel zval římské křesťany a k ní zve i nás. Některé vnější okolnosti se změnili, ale to se rozhodně nezměnilo a toto platí stále.


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.