Modlitba svatého Pavla

	Modlitba svatého Pavla	13:08
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.29 MB]

Bratři a sestry, dnešní druhé čtení, jak jsme ho vyslechli, to je vlastně modlitba, modlitba svatého Pavla, kterou on připojil na závěr svých úvah. Uvažoval vlastně nad takovou bolestnou věcí, a sice nad tím, proč velká část Izraelitů nepřijala Ježíše jako svého Zachránce, jako Mesiáše.

Pavel vyjádřil svou bolest nad touto skutečností, vyjádřil tam vlastně také to, že on sám by byl ochoten se za ně obětovat, jenom aby se to změnilo. Prostě tu situaci rozebral, ale tím se nespokojil. Nespokojil se s tím, že by o tom jenom po lidsku uvažoval, ale potom to celé vložil do Božích rukou. Protože dobře věděl, že tady nestačí jenom lidské snažení, ale že tady musí ještě přijít i Boží milost, že jsou to věci, které přesahují naše možnosti a naše schopnosti, a vyjádřil to slovy modlitby.

Je to modlitba, která je inspirována Starým zákonem. Ne, že by Pavel doslova citoval nějaké místo ze Starého zákona, ale ty myšlenky, které jsou v tom dnešním úryvku, tak je můžeme najít u proroka Izaiáše nebo je můžeme najít v Knize moudrosti anebo je ještě můžeme najít v knize Job. Čili nám to podává takové svědectví, že svatý Pavel velmi dobře znal Starý zákon, nejenom nějakou jeho část, ale Starý zákon jako celek, uměl se v něm dobře orientovat a hlavně dokázal ho použít ve svém životě. Dokázal ho, jak se říká, aplikovat. A to je další věc, ve které je nám svatý Pavel vzorem.

Pavel svoji modlitbu začíná Boží chválou: „Jak bezedná je Boží štědrost, moudrost i poznání.“ Toto jsou Boží vlastnosti. Všimněme si, že my v katechismu na prvním místě máme uvedeny jiné vlastnosti, a sice že Bůh je všudypřítomný, vševědoucí a všemohoucí, ale Pavel považuje za důležité připomenout úplně jiné vlastnosti: štědrost, moudrost. Proč zrovna toto? Protože mezi lidmi to bývá tak, že ti, kteří bývají takzvaně nahoře, tak často, velmi často, nechci říct, že všichni, ale větší část z nich bývá skrblíky, a lidé mají takovou jakousi vlastnost, že to zobecňují a říkají si: „No jo, tak když ti nahoře šetří, tak kdoví jak to bude s tím Pánem Bohem. Jestli on taky nebude takový, že by na nás chtěl šetřit.“

A Pavel říká: „Ne, je štědrý, dokonce bezedně štědrý,“ ale zároveň k tomu hned Pavel přidává: „Je také moudrý.“ Když totiž někdo rozdává bez rozmyslu, tak neříkáme, že je štědrý, ale říkáme, že je rozhazovačný, že hloupě rozhazuje. Skutečně se štědrostí musí jít ruku v ruce moudrost. A toto u Boha je.

„Jak neproniknutelná jsou jeho rozhodnutí a neprobádatelné způsoby jeho jednání.“ Co má Pavel na mysli? Má na mysli to, čemu říkáme Dějiny spásy. Má na mysli to, že Bůh často používá cesty, které nás vůbec ani nenapadnou. Bůh používá cesty, které by bychom třeba nikdy nepoužili, cesty a způsoby pro realizaci záchrany lidí.

Nás lidi tady na tom trošku trápí to, že bychom chtěli, aby to bylo víc přímočaré, víc čitelné, víc předvídatelné. V tomto nám to Bůh neusnadňuje, ale říká nám: „Neboj se. Ty moje cesty povedou vždycky k cíli a vždycky dojdou toho cíle,“ na rozdíl od těch našich různých cest a cestiček, které zdaleka ne vždycky vedou k cíli.

Takže toto Pavla naplňuje obrovským obdivem. On nad tím skutečně žasne, nechává se unést a děkuje za to. A potom má Pavel na mysli ten vrchol dějin spásy, to znamená utrpení Ježíše Krista, protože lidsky vzato, tenhle skutek, tahle událost podle lidských měřítek, to byla nejnesmyslnější událost v dějinách lidstva.

Co se stalo? Skupina lidí si myslela, že Ježíš z Nazareta je ohrožuje že je jim nějakým způsobem nebezpečný, a proto se rozhodli ho odstranit. Za cenu lží, zmanipulovaného procesu oni skutečně odstranili, odsoudili a popravili člověka, který byl velmi moudrý, který jednal ku prospěchu celého svého okolí a bylo to po lidsku úplně k ničemu. Po lidsku odsoudili a popravili nevinného, spravedlivého, moudrého člověka. A tuto událost, která lidsky neměla žádný význam, Bůh dokázal využít, dokázal postavit tak, že se to stalo záchranným činem pro celé lidstvo. A znovu Pavel tady nad tímto žasne.

„Kdo mu byl rádcem? Dal mu někdo dříve něco, aby se mu to muselo oplácet?“ Co má na mysli Pavel tím oplácením? Má na mysli to, že když jsou děti malé, tak se o ně starají rodiče. Když děti vyrostou a rodiče zestárnou, tak je povinností dětí postarat se o své rodiče, jakýmsi způsobem jim to oplatit. Uvědomme si, že v době svatého Pavla nebylo žádné sociální a zdravotní pojištění a všechno to bylo záležitostí skutečně rodiny a záleželo na těch dětech, jak moc vzali vážně tuto péči o svoje staré rodiče.

A potom má Pavel na mysli druhou věc, a sice všechno, co máme na tomto světě, máme od někoho. Buď od lidí anebo od Boha. Když to vezmeme do důsledků, tak máme všechno od Boha, ale spoustu věcí máme od těch, kteří tady byli před námi. Stavíme na tom, co oni nám tu zanechali. Pokračujeme tam, kde skončily generace těch před námi. A týká se to skutečně hodnot materielních, třeba můžeme mít na mysli tenhle kostel, můžeme mít na mysli naše domy, ve kterých bydlíme, věci, které používáme, ale můžeme mít na mysli také hodnoty, kterým říkáme duchovní. Všechno, co používáme ve svém každodenním životě, někdo vymyslel, někdo vyrobil, někdo udělal. Tedy všechno to, co máme, máme od někoho. A ty schopnosti, které máme, to znamená, že jsme schopní něco vymyslet, naplánovat, uskutečnit, toto máme od Boha a jemu za to máme děkovat. Ale on je dokonalý. My mu nemůžeme nic přidat k jeho dokonalosti. My nemůžeme zvětšit jeho dokonalost. My mu nemůžeme nic dát, on od nás nic nepotřebuje. Když to řekneme ještě jinak, on nás nepotřeboval, on nás nemusel stvořit a přesto nás stvořil.

Znáte větu, když si lidé říkají: „Já si stačím sám.“ U člověka je ta věta naprosto scestná. Nikdo si nestačí sám. Je to velká pýcha, když si někdo myslí, že si bude stačit sám. Ale Bůh by si skutečně stačil sám. On by nás nepotřeboval. Když to vezmeme s trochou nadsázky, svým způsobem my jsme mu na obtíž, svým způsobem on se o nás vlastně musí starat. Pro něho by to bylo svým způsobem jednodušší, kdybychom my tu nebyli. Ale on nikdy neřekl: „Jste mi na obtíž,“ nikdy neřekl: „Já vás nechci, já vás nemám rád,“ nebo něco takového, ale naopak vždycky říkal: „Já jsem vás chtěl. Já jsem chtěl, abyste byli se mnou a já se o vás chci starat.“ A zase Pavel žasne.

„Vždyť od něho, skrze něho a pro něho je všechno.“ Pavel tady připomíná východisko, jakýsi bod startu – „od něho a skrze něho je všechno“. Ale taky „pro něho je všechno“. My si někdy říkáme: „Proč to je? K čemu to je? Ke komu to je? K čemu to bude?“ Pro něho je všechno. Připomíná cíl.

Bratři a sestry, my vlastně žijeme v takovém jakémsi napětí. Jednak prožíváme život na této zemi, ale máme si uvědomit, že každým dnem svého pozemského života se přibližujeme k té existenci věčné, k životu věčnému. Bylo by velkou chybou soustředit se jenom na existenci tohoto světa, na přítomné okamžiky a přítomné dny. Ale stejně tak by bylo chybou snažit se nějak existenci tohoto života, který teď prožíváme, vymazat, odstranit nebo takhle, protože k té věčnosti právě jdeme přes tento život. Žijeme jeden život. Náš život na této zemi, až skončí, bude pokračovat na věčnosti, ale bude to pořád jeden a tentýž život. Patří to k sobě. Nesmíme zapomenout na život na této zemi, nesmíme zapomenout, že jsme pozváni k životu věčnému.

Bratři a sestry, dneska jsme slyšeli o tom, jak se svatý Pavel modlí – jak žasne, jak děkuje, jak Boha chválí. Nic nedostal. Ten problém s tím, že většina Izraelitů nepřijala Ježíše jako Mesiáše, jako Zachránce, zůstává. Ale Pavel je naplněný hlubokou vděčností za všechno to, co od Boha dostáváme.

Bratři a sestry, předkládejme všechny svoje radosti i svoje starosti takhle Bohu. Předkládejme mu je v modlitbě a modleme se třeba tak jako svatý Pavel slovy Písma nebo se modleme vlastními slovy nebo se modleme za pomoci těch modliteb, které jsme se naučili, ale hlavně, hlavně buďme takhle v kontaktu s naším Otcem.