Pátek 23.02.2024, sv. Polykarp, Svatopluk
Hledat: Vyhledat
Rubrika List svatého apoštola Pavla Římanům

Boží povolání je neodvolatelné

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
17.08.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
20. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 56,1.6-7; ž. Žl 67; 2. čt. Řím 11,13-15.29-32; evang. Mt 15,21-28;

Boží povolání je neodvolatelné11:42
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.97 MB]

Bratři a sestry, o čem jsou všechny dnešní texty? Dnešní všechny tři čtení mluvily právě o nějakých hranicích a o překonávání hranic. Jde hlavně o hranice, které máme v sobě, v našich srdcích, v našich myslích, víceméně hranice, které jsme si i my sami udělali nějakým způsobem uměle, hranice, které tam třeba byly i dlouhou dobu, a proto se nám zdá, že je není možné změnit, že prostě to tak bylo a to tak má být. A všechny ty čtení mluví o tom, že máme o těchto věcech přemýšlet a odstraňovat všechny ty hranice, které jsou tam zbytečně. Většina je jich tam totiž zbytečně.

Samozřejmě budeme zase dnes přemýšlet o druhém čtení, ale první čtení a evangelium ho krásně doplňují. Já bych začal od té věty, která byla hned jako druhá, kde píše apoštol Pavel: „Já jako apoštol pohanů vykonávám svou službu s velikou pečlivostí.“

Zdá se to tam celkem takové nepatrné slovíčko, ale je to slovíčko velmi důležité – pečlivost. Uvědomme si, že Izraelité, teď mám na mysli všechny ty, kteří se hlásí ke staré smlouvě. Oni to nebyli jenom lidé, kteří byli rodem Židy, ale všichni, kteří uvěřili, i takzvaní proselyté a další sympatizanti. A těmto všem se říká v Písmu Izraelité, i Pavel je takhle nazývá. Všichni tito lidé svoje náboženství, svoji víru, vyznávali s velkou pečlivostí.

Už několikrát jsem říkal, ve Starém zákoně nalézáme 365 příkazů, 248 zákazů. Strana, kterou známe všichni z evangelií, strana farizejů kladla důraz na pečlivé zachovávání Zákona. Samo o sobě to není nic špatného. Problém je v tom, že každé to přikázání, každý ten zákon musí mít svého ducha. Pokud se ztratí ten duch a zůstane jenom to prázdné nařízení, tak pak je to špatně. Ale pečlivě žít podle své víry, to je naopak velmi chvályhodný motiv.

V okamžiku, kdy přišel Pán Ježíš, tak se mnoho věcí změnilo. První otázka je vůbec ta, jestli ten Ježíš přišel i pro pohany. Vždyť jsme to slyšeli v dnešním evangeliu. On říká: „Já jsem poslán k ztraceným ovcím domu izraelského.“ Ale nakonec té ženě pomůže. A můžeme takhle pokračovat. Ale Ježíš, než opustí tento svět, říká apoštolům: „Jděte a učte všechny národy.“ V tom okamžiku se ta mise rozšiřuje. Než je pokřtěn první pohan, setník Kornelius, apoštol Petr, první mezi apoštoly, k tomu je vybídnut od Boha zjevením.

A tak bychom mohli pokračovat. Tady jde o to, že ta Ježíšova mise se v určitém momentě rozšířila a rozšířila se v okamžiku, kdy začíná působit církev. A toto je pro některé lidi velmi těžko pochopitelné. Že by Bůh takhle to odevzdal nám lidem? Že Bůh by nás až tak moc povolal? Ano, povolal. Je to tak. Koneckonců vlastně už to naznačuje Starý zákon. Slyšeli jsme to v dnešním čtení a našli bychom tam další odkazy, další zmínky, připomínky. Takže toto je celkem jasné, ale to ještě neznamená, že je to pro všechny lehko přijatelné.

Když tedy začali apoštolové hlásat evangelium pohanům, tak vlastně dělali úplně to stejné, co už jednou tady bylo v okamžiku, kdy tady žil Abrahám, kdy si ho Bůh volá a říká: „Z tebe udělám velký národ, ty jsi vyvolený. Tebe jsem si vybral.“ Opakuje se to znovu, akorát s tím, že už tady se teď říká každému, úplně každému člověku, ať se narodil kdekoliv na světe, v jakémkoliv národě, tak se mu říká: „Tebe si Bůh vybral, v tobě má Bůh zalíbení, tebe si Bůh vyvolil.“ Čili zase se to rozšiřuje, tato mise, toto povolání.

Bratři a sestry, přijmout nové věci – je to jednoduché? Jak kdy. Vzpomeňme na okamžik, kdy II. vatikánský koncil a potom ty následné liturgické směrnice změnily jazyk mše svaté. Změnily jenom jazyk, ten obřad zůstal vlastně stejný, ale pro kolik lidí to bylo nepřijatelné. Byli tu lidé, kteří to nadšeně vítali, ale byly a jsou tu do dneška lidé, kteří s tím mají obrovské potíže a je jim to zatěžko přijmout, že už tady není latina, ale různé národní jazyky. Vy starší to určitě dobře pamatujete.

Druhý moment, kdy nedávno byla dána možnost dávat svaté přijímání na ruku. Podotknul bych, že v prvním tisíciletí všichni přijímali svaté přijímání jenom na ruku. Toto bylo zavedeno až v novověku – přijímání do úst. Takže tedy to přijímání na ruku je původnější. Přesto mnoho lidí se k tomu staví odmítavě a říká: „To nejde!“ Zdá se jim, že se ztratila ta pečlivost. Je to úplně to stejné, co se zdálo těm mnoha věřícím Izraelitům, že se ztratila pečlivost z víry, ze zachovávání Zákona. Uvědomme si ale, že Ježíš Kristus, který přišel a všechna ta přikázání, můžeme říci, zjednodušil, v žádném případě neříká, že by je přišel zrušit. Říká: „Přišel jsem je naplnit.“ Je jich méně, je to přehlednější, ale jestliže by tam něco mělo zůstat, tak by tam měla zůstat ta pečlivost.

Na začátku mše svaté jsem zmínil jiný moment, a sice to, že když Bůh někomu něco daruje nebo když někoho povolá, je to neodvolatelné. To byl další takový moment, který připadal mnoha těm věřícím Izraelitům takový „nefér“. Jakoby oni něco ztráceli, jakoby oni o něco přišli. Tím, že se to povolání, ta mise, že se to rozšířilo, že něco ztrácejí. Takhle se to může jevit v očích nás lidí.

Zase použiji příklad, který už jsem tady někdy říkal, už nevím přesně kdy, to je jedno. Když máme nějakou věc, třeba narozeninový dort, a chceme ho dát celý, tak ho můžeme dát jedné osobě. Když budou mít narozeniny dva a my máme jeden dort a budeme je chtít obdarovat oba, nezbývá nám než dort překrojit a každému dat polovinu. Nikdo z nich nedostane celý, dostane polovinu. Ale Bůh to umí jinak. Bůh dokáže všem, nebo spíš každému, dát všechno. Bůh umí rozdávat a rozdělovat jinak než my lidé. Nesmíme na to zapomenout, že tedy když Bůh povolá jednoho, dá mu všechno. Když povolá všechny, nebo když to vyjádříme v číslech – třeba šest miliard, tak zase každému z těch šesti miliard je schopen dát všechno, obdarovat ho úplně, cele. Je to pro nás dost těžko pochopitelné, ale je to tak.

Tedy Pavel chce zdůraznit to, že Izraelité v žádném případě nepřišli o to, že jsou vyvoleným národem, že jim to zůstává, protože je to neodvolatelné, ale že i všichni ostatní dosáhli toho stejného povolání.

Bratři a sestry, když je něco neodvolatelné, když je to navěky, tak je to něco velmi krásného. Lidé v dějinách se snažili vybudovat něco, co bude navěky. Ve starověku, faraónové ve starém Egyptě si nechávali stavět pyramidy, hrobky, aby to bylo navěky, aby žili navěky. Různí lidé se snaží postavit si různé pomníky, aby to bylo navěky. Uvědomme si, že Bůh si nás vybral a je to navěky, je to neodvolatelné. Je to něco velmi krásného a něco, čím jsme bohatí. Radujme se z toho. Ale radujme se taky z toho, že Bůh si takhle vybral všechny lidi. Že Bůh si nás vybral všechny, že nikoho nediskriminuje.

A když se ještě vrátíme k těm textům, tak bychom měli vědět, že Starý zákon pořád má svoji váhu. Starý zákon je základ, na kterém je postaven Nový zákon. Nový zákon, evangelia, to všechno čerpá ze Starého zákona, z těchto základů, a v tom Novém zákoně je Starý zákon přiveden k dokonalosti. Tedy čerpejme z obojího a snažme se odstraňovat všechny zbytečné hranice, všechny zbytečné přehrady – ty, které jsou v nás, i kolem nás.


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.