Pracujme tak, jako pracoval Pavel

	Pracujme tak, jako pracoval Pavel	12:26
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.11 MB]

Bratři a sestry, v dnešním druhém čtení se otevírá takový nový myšlenkový okruh. Budeme tady tu myšlenku sledovat celkem třikrát v nedělních čteních, a sice je to otázka vyvoleného národa.

Pavel nám tady znovu dává nahlédnout do svého nitra a vidíme, že ho něco trápí: „Velký zármutek a neustálou bolest nosím v srdci.“ Kvůli, řekněme, svému národu, kvůli lidem, se kterými je tělesně spřízněn, kvůli tomu, že většina z nich odmítla Ježíše jako Vykupitele.

Už vůbec první věc, co nás zarazí, je to, že to Pavla tak moc trápí. Vždyť co nás trápí? Nás velmi trápí většinou věci, které se dotýkají našeho každodenního života. Mnoho lidí trápí to, že něco nemají, že nemají nějakou věc. Ona je to i záležitost reklamy, kdy reklama, je jedno jestli je v rozhlase, v televizi, v novinách, reklama vždycky říká: „Když si koupíš tu a tu věc, tvůj život bude šťastnější, spokojenější. Naopak, když to nemáš, tak jsi přece nešťastný.“ Mnoho lidí tomu podlehne a uvěří. Koupí tu věc a zjistí, že jejich život není vůbec o nic šťastnější, o nic spokojenější než předtím, když to neměli.

Co nás zarmucuje, co nás trápí? To, že někdo nevěří v Boha? To, že třeba nějaký národ je na tom, řekněme, morálně špatně? Čas od času přijdou takové chvíle, kdy nad tím přemýšlíme, ale pak nad tím mávneme rukou a řekneme si: „Co já můžu dělat…“ A svatý Pavel si taky položil tuto otázku: „Co já můžu dělat? Co já s tím můžu dělat?“

Nás by tak ještě napadlo začít někde psát nebo mluvit, někde něco říkat, snažit se hlásat nějakou změnu. Pavel, i když hlasatelem evangelia, nejde nic hlásat Izraelitům. Uvědomme si, Pavel se věnoval především křesťanům z pohanství. A i když toto ho velmi, velmi bolelo, tak nezměnil ten svůj program a neřekl: „Tak já se musím jít věnovat svému národu.“ Věděl, že to dělá Petr, že to dělá Jakub, že to dělají další apoštolové a on se jim do toho nepletl. Za chvilečku taky pochopíme, že to nebyly jenom důvody lidské, ale že to má hlubší vysvětlení.

Ale co tedy Pavel dělá nebo jak na to reaguje? Pavel říká, že je ochoten za ně nabídnout svůj život, že je ochoten se za ně obětovat. Teď říká: „Přál bych si totiž, abych já sám byl proklet, od Krista vzdálen,“ a tak dále. Nabízí sám sebe. To je to, čemu se říká oběť.

Přijal Bůh Pavlovu nabídku nebo nepřijal? To nevíme přesně. Na toto by nám mohl odpovědět zase jenom Pavel, ale každopádně tady vidíme tu Pavlovu velkou ochotu. Za to, aby národ, ze kterého on vyšel, za kterého pochází, aby tento národ postoupil ve víře, aby se upevnil, Pavel je ochoten nabídnout svůj život, všechno, co má. Byli bychom ochotni to udělat my? Bylo by to ochotno udělat víc lidí? Nevím. Netroufám si mluvit za nikoho.

Známe z dějin velké příklady – Maxmiliána Kolbeho, který nabídne v koncentračním táboře svůj život za otce rodiny. Já sám znám kněze, který nabídl svůj život za mír a pokoj v Izraeli a skutečně do půl roku zemřel.

Někdo by mohl říct: „V Izraeli není pokoj, Židé neuvěřili jako národ v Ježíše Krista, Bůh to nevyslyšel.“ Boží cesty jsou jiné. Boží cesty vedou jinak, než my bychom čekali, ale určitě vedou k cíli.

Bratři a sestry, svatý Pavel udělal něco, co před ním kdysi udělal Mojžíš, a, můžeme říci, tady to „nabídnutí se“ vlastně přivedl k vrcholu Ježíš Kristus, Boží Syn.

Všichni známe z dějin pojem, kterému se říká kolektivní vina nebo kolektivní trest. Tenhle pojem se v dějinách uplatňoval velmi často, že někdo z nějakého národa udělal něco špatného a řeklo se: „Celý ten národ je špatný.“ V podstatě tenhle princip se uplatňoval, co lidstvo bylo lidstvem. Až teď, ke konci dvacátého století, lidé našli sílu říct: „To je špatně. Tento princip není v pořádku, je špatný.“

Ale je tu také opačný princip, že by se tedy řeklo: „Jeden udělal něco dobrého a všichni z toho budou mít prospěch.“ Myslíte, že lidé takhle uvažovali? Ne. Toto platí jenom v křesťanství. Proto Pavel tolikrát zdůrazňuje a mluví o tom, že to, co udělal Ježíš Kristus, má užitek pro nás pro všechny, protože to bylo něco naprosto nevídaného, něco naprosto nečekaného, něco překvapujícího.

Apoštol Pavel ví, že s vírou v Boha, v Ježíše Krista, to není jednoduché. Všichni to známe. Většina z nás pochází z rodin, kde byli všichni pokřtěni, ale z víry žije menší část těch rodin. A co na to řekneme? No, budeme hledat slova omluvy pro ty druhé.

Vezměme si taky to, že když Ježíš se ptá apoštolů, za koho lidé pokládají Syna člověka, napřed oni zkoušejí různě a nakonec Petr říká: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha.“

Co říká Ježíš? Neříká: „No, konečně ti to došlo,“ ale říká: „Můj otec ti to zjevil.“ Víra, to není jenom snažení člověka, ale je to taky dar Boží. Tyto dvě věci jdou společně, tyto dvě věci se setkávají v člověku a potom začínají působit.

Bratři a sestry, apoštol Pavel byl z toho velmi nešťastný, že Izraelité nepřijali Ježíše jako svého Zachránce, ale na druhou stranu on věděl, že to není pro ně vůbec jednoduché. Když mluví Pavel o Izraelitech, tak nemá na mysli jenom národ, to by mluvil o Židech, ale když mluví o Izraelitech, tak má především na mysli náboženství, lidi, kteří se hlásí k náboženství. Nemá na mysli nějaké odpadlé lidi. Má na mysli lidi horlivé, má na mysli lidi, kteří zachovávají Smlouvu, Desatero, starozákonní bohoslužbu, kteří chodí na poutě do Jeruzalémského chrámu, kteří se modlí. Ale je smutný z toho, že tito lidé nejsou schopni udělat další krok.

V žádném případě je Pavel neodsuzuje, v žádném případě jimi nepohrdá, neposmívá se jim a ptá se a říká: „Co já bych mohl pro to udělat, aby oni ten krok byli schopni udělat, aby se posunuli na ten další schodek?“

Bratři a sestry, otázky víry mají zase jiný způsob toho běhu, než my jsme zvyklí. My dnes často jsme smutní z toho, že naše země je asi skutečně jedna ze zemí, kde je největší procento těch, kteří v Boha nevěří, ale není to tak jednoduché. Tady neplatí žádná rychlá řešení. Ten pohled náš nesmí být nikdy černobílý. Ten náš pohled nebo náš názor nemůže nabídnout nějaké rychlé řešení, protože nic takového neexistuje. Apoštol Pavel přesto, že z toho byl takhle smutný, tak zůstal u těch pohanokřesťanů a těm se věnoval, a věděl, že Židům se věnují Petr a Jakub, že to dělají dobře, že i s nimi je Boží milost a že i s nimi působí všechny Boží dary.

Bratři a sestry, každý z nás, i když jsme třeba smutní z toho, jaká je situace v našem národě, zůstaňme na místě, kde jsme, dělejme to, k čemu nás Bůh postavil, v tom pokračujme. Není potřeba, abychom my měnili nějaké svoje plány, protože ono to nezáleží zdaleka jenom na nás, ale pracujme tak, jako pracoval Pavel. To znamená, buďme i my ochotni přinést třeba nějakou oběť za to, aby náš národ udělal ten pomyslný krůček, aby vystoupil na ten schůdek a přijal náboženství, přijal Ježíše, přijal Boha a evangelium.