Nic a nikdo nás nemůže odloučit od lásky Kristovy

	Nic a nikdo nás nemůže odloučit od lásky Kristovy	13:10
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.39 MB]

Bratři a sestry, my si taky někdy připadáme unavení. Připadáme si, že je toho na nás moc, že nám chybí nějaký ten životní optimismus, životní síla, to, z čeho bychom čerpali, a právě do této situace promlouvá svatý Pavel tím dnešním úryvkem.

My jsme doteď četli, řekli bychom, takovou pasáž naučnou, kdy Pavel učí, přednáší. Je to sice formou dopisu, ale je to svým způsobem přednáška. A Pavel, jako dobrý pedagog, ví, že nestačí jenom něco sdělovat, něco přednášet, ale že pokud ten, kdo to říká, chce mít úspěch, tak musí být také poznat, že ten, kdo to říká, že si za tím stojí. Že to není tak, že by ten člověk sice něco nahlas říkal a uvnitř si myslel něco jiného, ale že, zkrátka a dobře, on sám je o tom přesvědčený. A proto Pavel připojuje svoje osobní svědectví. To nejsou žádné důkazy o existenci Pána Ježíše nebo něco podobného, to je Pavlovo svědectví. On dává nahlédnout do svého nitra a vlastně nám ukazuje, jak on prožívá svoji víru.

Můžeme říct: „No jo, ale mít tak aspoň polovičku nebo třetinku toho nadšení, které měl svatý Pavel, to by bylo moc hezké, ale nemám.“ Pavel je realista. Pavel věděl, že i kolem něho byla spousta lidí, kteří bojovali o svoji víru, kteří vedli vnitřní zápasy. I kolem něho byli lidé, kteří těžce den ze dne sbírali síly, vůli k životu. A právě pro ně Pavel napsal to, co napsal.

Na začátku si položil otázku: „Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy?“ Říká: kdo, a potom pokračuje tím, že vyjmenovává různé nepříznivé okolnosti, které se nám staví do cesty, do života. Pavel napřed mluví o soužení, útisku nebo pronásledování. To jsou věci, které se nějakým způsobem týkají přímo víry, kdy si z nás někdo dělá legraci pro naši víru nebo nás považuje kvůli naší víře za lidi druhé nebo třetí kategorie. Ale potom Pavel mluví o okolnostech, které vůbec s vírou nesouvisí: bída, nebezpečí. To jsou věci, které zažívají i lidé, kteří třeba nikdy o Ježíšovi neslyšeli. Pavel říká: „Nic z tohoto nás nemůže odloučit.“

Nakonec tam dojde i na ty lidi, když tam Pavel mluví jen tak, ale je to tak trošku na okraj, o různých politických systémech, o těch knížatech, všelijakých mocnostech. On má na mysli mocnosti pozemské, ale i mocnosti, které bychom označili za duchovní. To znamená, myslí tím třeba i zlého ducha a tady toto. On to tak bere v globále všechno. Je zajímavé, že otázka politiky, toho, kdo je zrovna u moci ve státě, to pro něho je celkem vedlejší. My naopak víme, že právě podle toho se často utvářelo a utváří myšlení a názory mnoha lidí, že když tady bylo Rakousko-Uhersko, tak vlastně všichni říkali o sobě, že jsou věřící, že jsou katolíci, a v podstatě neuplynulo ani padesát let od rozpadu Rakousko-Uherska, přišel přesně opačný režim, který se stavěl naprosto nepřátelsky k víře, a zase velká část řekla: „A tak my jsme nevěřící,“ a de facto to byli pořád ještě titíž lidé.

Pro Pavla to bylo úplně něco vedlejšího, protože to bral tak, že moje názory, moje víra rozhodně nemá nic společného s tím, kdo zrovna vládne, kdo zrovna je u moci. V tomto je mezi prvními křesťany a námi docela velký rozdíl.

Apoštol Pavel se snaží v tomto listě Římanům vysvětlit mnoho věcí. Pro nás jsou ty věci těžko pochopitelné a říkáme si, jak to uchopit, jak se k tomu postavit. Teď právě, jak jsem byl v Itálii, při tom chození po horách a při tom pobytu vždycky se tam o něčem mluví, vlastně vždycky tam má někdo i nachystané nějaké přednášky. Protože jsme začali s církví prožívat rok svatého Pavla, tak to letos bylo zaměřené na svatého Pavla. Měl to připravené jeden člověk, nebyl to kněz, je ženatý, vystudoval biblický ústav v Římě a je to tedy na slovo vzatý odborník. A on říká: „Když dnes teologové chtějí nějak stručně, v krátkosti přiblížit obsah listu Římanům a nějakým způsobem to vysvětlit, tak se ti teologové uchylují k takovému příkladu – příkladu, který v podstatě všichni lidé znají. Každému z nás se už určitě stalo, že jsme něco dělali – doma, v zaměstnání, a teď naráz nám chyběla ruka – jedna nebo dvě. Prostě oběma rukama jsme něco drželi a teď jsme si říkali: „Potřeboval bych ještě to tady podržet. Buď bych potřeboval, aby někdo přišel a podržel mi to, anebo bych potřeboval mít aspoň tři ruce.“

A to je list Římanům. On mluví o dvou skutečnostech – o Boží milosti, o snažení člověka, o obojím. Vlastně ten list se dá přirovnat k nějaké práci, ke které, aby dobře dopadla, aby se to zvládlo, jsou potřeba dva, jeden nestačí. A o to tady jde. Bůh nás zve, Bůh nás volá a říká: „Já budu s tebou. Já budu s tebou, abys na to stačil, aby to dobře dopadlo. Já budu ta tvoje třetí, čtvrtá ruka.“ On je ochotný být až na tom druhém místě.

Apoštol Pavel je člověk, který měl hluboký zájem o všechny kolem sebe. Vlastně většina jeho dopisů vznikala jako odpovědi na otázky. Pavel nechtěl dělat to, čemu my říkáme teologie. Pavel chodil, hlásal evangelium, hlásal Ježíše, zakládal církevní obce, a když šel dál, tak pořád ty církevní obce, které založil, nějakým způsobem nesl ve svém srdci. Ti lidé mu nebyli lhostejní, nebyla to pro něho uzavřená kapitola. On se tam, pokud to šlo, vracel, posílal tam svoje spolupracovníky anebo si s nimi psal. A teď ti spolupracovníci mu vyprávěli nebo i z těch obcí za ním chodili lidé a vyprávěli, co se děje, jestli se daří nebo nedaří a jak na tom jsou. Pavel odpovídal vlastně na to, na co oni se ptají.

Ale Pavel s těmito lidmi, které přivedl k víře, jedná jako s dospělými. Proč? Co tím chci říct? Když malé dítě něco udělá špatně, tak dospělí mu zpravidla řeknou: „To nedělej, to se nedělá.“ Nebo mu řeknou ještě: „Udělej to takhle. Hotovo.“ Ale dospělému člověku je potřeba vysvětlovat. A Pavel nejenom tedy odpovídá na ty otázky, ale zdůvodňuje to. Zdůvodňuje to a ukazuje důsledky. On vlastně říká: „Když uděláte to a to, bude to mít ty a ty důsledky – buď dobré nebo špatné. Dovede vás to někam. Povede vás to po nějaké cestě – buď dobré nebo špatné.“ Pavel ukazuje i ty cíle. On se nespokojí s tím, že by jenom řekl: „Tohle dělejte, tohle nedělejte,“ ale on to rozvádí a on to rozvádí pro konkrétní lidi. On vidí před očima ty, kterým to píše, on je zná. Proto tady platí to, že vlastně ty Pavlovy listy jsou myšleny na nějakou konkrétní situaci. Není to něco všeobecného, ale je to myšleno pro určité lidi, kteří se nacházejí ať už v nějaké radostné situaci anebo v nějaké svízelné. Takhle je potřeba k tomu přistupovat.

Tady s tím dnešním úryvkem, kdy Pavel dává to svědectví o svém nadšení, o tom, jako on následuje Krista, jak on prožívá víru, můžeme říci: „Toto se týká všech lidí, protože my všichni někdy jsme nadšeni a někdy potřebujeme povzbudit.“

Teď bych udělal ještě jednu takovou odbočku, je to spíš taková perlička. Dneska už se ví vlastně, jak začalo Pavlovo hlásání evangelia pohanům. Začalo to v Antiochii. Antiochie byla druhé největší starověké město po Římu. Tady ta starověká Antiochie měla čtyři městské čtvrti. Dvě nejstarší – jedna z nich byla židovská a jedna řecká. Ti lidé se nemíchali, Židé žili v židovské, Řekové v řecké části. Jak se město rozrůstalo, přibyly další dvě čtvrti a tam už to nebylo takhle separované. Tam už byli Židé, Řekové, Římané, všichni pohromadě. Takhle to bylo, když tam přišel svatý Pavel. On prvně hlásal evangelium Židům. A teď se stalo něco velmi zajímavého, velmi zvláštního. Jak se ti první křesťané scházeli, tak je viděli jejich sousedé, kteří byli Řekové, a ptali se těch Židů: „A co to tam děláte? Proč tam k vám chodí tolik lidí? Co se tam děje? A proč oni jsou takoví radostní? Zkrátka a dobře, o co tu jde?“ A oni jim řekli: „Tak přijďte. Tady se neděje nic tajného. Tady není nic uzavřeného. Přijďte se podívat. Podívejte se, jak se modlíme k našemu Bohu, jakého Boha uctíváme, co o něm učíme. Přijďte. Podívejte se.“

A takhle nepatrně, z takového nepatrného základu, že začali chodit řečtí sousedé prvních křesťanů, kteří byli ze židovství, na bohoslužby, na Pavlovo kázání, takhle vlastně z malého jakéhosi semínka vyrostlo velké dílo.

Bratři a sestry, i my, jak jsem říkal, někdy máme velké nadšení, někdy zase nám naopak to nadšení chybí a potřebujeme povzbudit. Často, když vidíme nějaké skromné začátky, tak se nás chytá malomyslnost a říkáme si: „Jak to bude, jak to dopadne?“ Nechme se strhnout Pavlovým nadšením. Přijmeme toto jeho svědectví a opakujme si: „Ať se bude dít cokoliv, nic a nikdo nás nemůže odloučit od lásky Kristovy.“