Máme usilovat o Ježíšova Ducha

	Máme usilovat o Ježíšova Ducha	11:08
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.99 MB]

Bratři a sestry, my se zase po třech nedělích setkáváme se svatým Pavlem a se čtením z listu Římanům. Minulou neděli byla slavnost svatých Petra a Pavla a předtím jsme měli 1. svaté přijímání, a to se tedy četly vždycky jiné texty.

Ten dnešní úryvek zase patří mezi ty těžké, jinak se to říct nedá, protože je mezi námi téměř dva tisíce let a ta doba, ve které to Pavel psal, v některých ohledech byla úplně jiná, v některých je to pořád stejné.

Připomněl bych poslední větu z úryvku, který by se četl minulou neděli, pokud by nebyl ten svátek Petra a Pavla. Poslední věta byla: „Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu, když jste spojeni s Kristem Ježíšem.“ Důraz bych položil na úplný konec: když jste spojeni s Kristem Ježíšem. Z tohoto momentu ta Pavlova úvaha vychází.

Co tam tedy vlastně Pavel říká? Používá pojmy jako duch, tělo, vzkříšení, ale víte, on to myslí jinak, než se to většinou používá v naší dnešní době. Někdy ve středověku a na začátku novověku vzniklo takové rozdělení – tělo a duch. Tělo je proti duchu, duch je proti tělu, duch musí přemáhat tělo. Ono je to částečně odvozeno z citátu z Písma, z evangelia, kdy Ježíš říká: „Duch je ochotný, ale tělo je slabé.“ Ale Pavel to takhle nemyslí. Pavel vždycky myslí celého člověka s jeho tělem, s jeho duší, duchem nebo jak to řekneme, celého člověka, ale ve dvou stádiích – buď celého člověka, který nebyl vykoupen, tedy před příchodem Ježíše Krista, takového člověka nazývá člověkem tělesným. Po příchodu Ježíše Krista nazývá tohoto vykoupeného člověka člověkem duchovním.

Proč to tak Pavel říká? Protože před příchodem Ježíše Krista téměř všichni lidé věřili v posmrtný život, a to je další rozdíl mezi nimi a námi. Byli vždycky nějací lidé, kteří říkali, že po smrti není nic, ale těch byla malá část. Většina lidí věřila a říkali. „Věříme v nějaké pokračování života po tomto životě,“ ale jedni říkali: „To nám dá Zeus,“ druzí: „To nám dá Poseidon nebo jiný bůh“ a podobně. Ale všichni se snažili dostat se do této „existence“ po skončení tohoto pozemského života. Ale ta myšlenka, že po smrti není nic, ta se objevuje až v novověku tak hromadně, jak se s tím setkáváme dnes, to, že po smrti už není vůbec nic. To se objevuje až někdy v osmnáctém, v devatenáctém století takhle ve velkém měřítku.

Ale vraťme se k tomu člověku, kterého Pavel nazývá člověkem tělesným, člověkem tedy nevykoupeným. Vzpomeňme na to, co dělali třeba ve starém Egyptě. Jak se snažili dostat se do toho věčného života? Tím, že si mysleli, že si musí zachovat tělo. Proto začali balzamovat, proto začali stavět velké náhrobky, velké pyramidy, začali tam ukládat tu pohřební výbavu a domnívali se, že toto všechno je dovede do věčného života. To bylo živé v době, kdy Pavel napsal list Římanům. Nám už to připadá někde daleko a říkáme si: „To je mrtvé. My už jsme za tím.“ Je to pravda, ale pro ně to bylo něco živého, a Pavel jim říká: „Kdepak, žádné hromadění pohřební výbavy, žádná mumie, žádné zachování vašeho těla vám nedá věčný život, ale věčný život máte od Ježíše Krista, jestliže máte jeho Ducha. K tomu se ještě dostaneme.

Pavel používá takové docela drsné vyjadřovací způsoby. Uvědomme si, že ta doba byla drsná. Život otroka neměl téměř žádnou cenu. V té době skutečně úcta k lidskému životu byla mizivá, a Pavel, když používá slovo, které je do češtiny přeloženo jako tělo, tak používá termín sarx, což znamená doslova maso, už jsem to tady zmiňoval. V těch pyramidách bylo zařízení, kterému se říká sarkofág, většinou kamenná, někdy dřevěná schránka, která je vysekaná, do ní je uložené tělo a zase navrch je daná třeba kamenná deska. Doslova sarkofág znamená požírač masa. A Pavel chce zase říct: „Nic z tohoto vám nemůže zabezpečit věčný život, žádná takováhle snaha nevede k tomuto cíli. To všechno je zbytečné, kdybyste si postavili sebenádhernější hrobky a já nevím co.

Pavel, když mluví právě o tom Duchu, tak chce říct asi tolik: „Žijte tak, aby to mělo smysl, aby to bylo duchaplné.“ Známe vyjádření, kdy se říká o něčem: „To je prázdné, to je bezduché, to nemá ducha.“ Nebo my dneska používáme i jiné termíny. Říkáme o něčem, když je to dobré: „Má to hloubku,“ nebo výšku. Anebo zase naopak říkáme: „Je to povrchní, nic v tom není, je to prázdné.“

Pavel chce říct: „Jedině takovýto život – život, kdy budete napodobovat Ducha Ježíšova – vás přivede do věčného života.“

Co máme tedy dělat, abychom měli Ducha Ježíšova? Můžeme to shrnout nebo z toho vyhmátnout asi tři takové body. Když se člověk seznámí s evangeliem, když se obrátí, tak také uslyší o blahoslavenstvích, o desateru a těchto věcech. Získá vědomí, co je to hřích, pochopí, „co dělat mám, co dělat nemám“. A člověk, který se obrací, se snaží vyvarovat hříchu, především v té těžké podobně, v tom, čemu říkáme těžký hřích. Po nějaké době vlastně se to člověku podaří, protože nikdo z nás nikoho nezabil, nikdo z nás nevykradl nějakou banku. Neděláme tady ty opravdu „těžké smrtelné hříchy“, ale říct: „Já jsem bez hříchu,“ to si doufám netroufá nikdo z nás, to by byla veliká pýcha.

Co tedy máme dělat? Jak postupuje křesťan? A tady jsme u toho. Křesťan po vzoru Ježíše Krista se má snažit vždycky, když musí volit, volit to lepší. To znamená: „Už se snažím o dobro. Usiluji o to, aby můj život měl tu ‚hloubku‘,“ ale vždycky je ještě nějaký způsob něco udělat lépe, snažit se volit to lepší.

Druhá věc, co máme dělat, znamená ptát se: Když chci něco udělat, proč to dělám? Dělám to z lásky k sobě anebo z lásky k těm druhým? Tedy: Jsem veden láskou anebo sebeláskou? To je ten další motiv. Tady tuto otázku bychom si měli pokládat často, protože tady nás „bota tlačí“. To je to, kdy Pavel mluví o těch záludnostech těla, protože zase to se týká celého člověka – něco bych udělal pro sebe.

A to třetí: děkovat. Člověk, který má takovéto pohanské smýšlení, tak ten stále jenom prosí. Má stále pocit, že mu něco chybí a že by teda něco potřeboval: „A tak prosím tě dej mi to, postarej se o mě,“ a takhle. A tady to končí. Ne, že by bylo chybou říct: „Pane Bože, prosím Tě, Pane Bože, postarej se o mě,“ ale je potřeba právě přidat to, co jsem říkal na začátku: „Pane Bože, já ti děkuju.“

Tedy děkovat. Děkovat, vidět všechnu tu Boží péči, vidět všechno to, co nám Otec dává. Toto znamená mít Ducha Ježíšova.

Asi bychom mohli pokračovat, ale celý ten úryvek, kdybychom ho chtěli dopodrobna rozebrat, nějakým způsobem rozpitvat, tak bychom tady byli několik hodin. Ale o to nejde. Jde o to, abychom z toho vytáhli to podstatné, a to podstatné je tedy to: Spásu, věčný život vám dává Otec. Dává vám ji proto, že Ježíš na tom pracoval. Ježíš to nějakým způsobem vybojoval, získal. A my, abychom si to mohli přivlastnit, to, co udělal Ježíš, máme usilovat o Ježíšova Ducha. A tady vidíme ty tři věci: tedy snažit se volit to lepší, snažit se nedělat věci ze sebelásky, ale z lásky k druhým, a snažit se Bohu děkovat.

Tak kéž na to myslíme nejenom teď v neděli ale i potom ve všední dny.