Pátek 23.02.2024, sv. Polykarp, Svatopluk
Hledat: Vyhledat
Rubrika List svatého apoštola Pavla Římanům

Usmířit se znamená hledat společnou řeč

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.06.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
11. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ex 19,2-6a; 2. čtení Řím 5,6-11; evangelium Mt 9,36-10,8;

Usmířit se znamená hledat společnou řeč14:32
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.56 MB]

To, co nám dnes připravil svatý Pavel, bratři a sestry, je skutečně jeden z nejtěžších textů Nového zákona a na první pohled se možná ani nezdá, že by to mělo něco společného s naším praktickým životem. Je potřeba se tím opravdu prokousat. Je vidět, že svatý Pavel, než to napsal, že nad tím dlouho opravdu meditoval, rozjímal a že to není záležitost jednoho půldne, že by sednul a psal, ale že to byl skutečně dlouhý proces.

Jak začít? Téměř každé slovo v tom dnešním úryvku je pojem a víte, že za každým pojmem se skrývá nějaká celá definice, a proto je to dost obtížné. Takže bude to spíš zase několik takových střípků. Budeme se k tomu ještě další neděle vracet.

Začal bych asi takto: Staří Římané, to byl národ práva. Všichni víme, že k římskému právu se ještě i dnes vracíme, a je to víceméně základ všech právních struktur téměř na celém světě. Římské právo nebylo překonáno, pouze je doplňováno tak, jak se objevuje nové prostředí, nové případy, nové způsoby, protože třeba se to doplňuje o otázku dopravy, autorských práv a takových věcí, ale ten základ zůstává pořád stejný. Proto svatý Pavel používá, když píše Římanům, právnickou terminologii.

My se tam setkáváme dnes především se dvěma pojmy, a sice smíření a ospravedlnění.

Co to je smíření? Na začátku je nějaký rozpor. To znamená, že lidé nenašli společnou řeč a je mezi nimi nějaký balvan, něco. A teď je několik možností, jak to řešit. Buď ti lidé vyhledají nějakého rozhodčího, soudce, který rozhodne, kdo z nich má pravdu, anebo najdou společnou řeč, smíří se.

Když mluví svatý Pavel tady o tomto, tak chce připomenout a chce říct: „Bůh nás smířil se sebou. On udělal ten první krok.“ Když se smiřují ti lidé, tak k tomu nepotřebují toho soudce, vystačí si bez něho. Sami se domluví.

Teď taková závorka: Když jsem byl kaplanem ve Žďáru, tak když jsem tam nastoupil, tak starý pan farář, který tam byl dlouhé roky a už to tam dobře znal, tak mi říkal: „A když ti budou říkat, že se doma domlouvali nebo podomlouvali, tak to znamená, že se nedomluvili, že se pohádali.“ Ono to zní jako „tak jsme se domluvili“, ale naopak, právě že se nedomluvili. Je to nářečí tam z Horácka :).

Svatý Pavel chce naopak říct, že Bůh dělá všechno pro to, aby s námi našel tu společnou řeč, aby nebylo potřeba toho soudce, toho, který by zjednával pořádek. Takže usmířit se vlastně znamená hledat společnou řeč. A svatý Pavel ujišťuje: „Bůh je ten první, kdo podává tu ruku, Bůh je ten první, kdo dělá ten krok, to gesto.“

Všichni víme, a také to říká Písmo svaté, když dojde k nějakým různicím, Písmo říká: „Nad vaším hněvem ať nezapadá slunce.“ Myslí se tím, že je potřeba rychle, brzo, co nejdříve vlastně to zase zahladit, protože když se to nechá, tak to naroste a pak se to těžko zahlazuje, těžko se hledá ta společná řeč.

Co je to to ospravedlnění? To je jiný pojem, úplně jiný. To ospravedlnění už zpravidla bývá u soudu. Někdo je z něčeho nařčen, že něco provedl, že něco udělal. A on se potřebuje nějakým způsobem hájit, ale nestačí, že se ten člověk hájí sám. Musí někdo přijít a říct: „Já ho znám. On není špatný. On neudělal nic zlého. On,“ třeba, „v tu dobu byl někde úplně jinde.“ Takže tato další osoba tomu obviněnému zjedná ospravedlnění. Vlastně vysvětlí ty věci, jak to bylo, vnese do toho jasno.

Tady v tom našem případě, jak o tom mluví svatý Pavel, je to ale složitější. O co je to složitější? Protože my jsme vinni. Není to tak, že my bychom byli nevinni. Není to tak, že bychom se proti Pánu Bohu ničím neprovinili. On skutečně by nás mohl žalovat u nějakého soudu, kdyby byl takový soud, ale svatý Pavel chce říct: „Ale Bůh nám dává to ospravedlnění, i když jsme vinni - za jedné jediné podmínky: když my tu vinu přiznáme. Když my tu vinu přiznáme a litujeme toho, tak On nám vrací tu spravedlnost.“

To ospravedlnění je velmi blízko tomu pojmu omilostnění. Úplně se ty pojmy nekryjí, ale je to blízko. To ospravedlnění je možné udělat dvěma způsoby – buď slovem nebo činem. Tady, jak o tom mluví svatý Pavel, poukazuje na čin Ježíše Krista, na to, co udělal. Nejenom, že by jenom Ježíš mluvil, učil, kázal, ale jedná, obětuje se a tím nám vrací tu spravedlnost.

Bratři a sestry, toto jsou věci, které jsou opravdu k meditaci, na dlouhou meditaci, ne na jedno půldne nebo takhle. Jsou to věci, ke kterým se člověk musí vracet. Po letech se k tomu vrátí, po letech nějakým způsobem zase to uchopí. Jakým způsobem to uchopit? Co s tím, jak to vzít? Vírou. Víra pro apoštola Pavla tady není jenom nějaké přesvědčení rozumu, není to jenom intelektuální záležitost, ale je to záležitost srdce – přijetí té myšlenky, že Bůh je Otec. Pro ně to bylo nové.

Taky, když se tam mluví o těch bezbožnících, když se o někom řeklo, že to byl bezbožník, tak to byla taková nadávka, docela ostrá. Znamenalo to, že to je člověk arogantní, člověk pyšný, člověk, který nad sebou nechce uznat žádnou autoritu. Znamenalo to vlastně něco zase jiného, než si pod tím představujeme my. A v jejich pojetí to bylo tak, že ti bohové toho člověka ztrestají, protože on neuznává jejich autoritu. A apoštol Pavel chce zdůraznit, abychom přijali myšlenku, že Bůh je Otec. Ne trestající soudce, ale Otec.

Co to znamená Otec? Mluvil o tom Ježíš. Ale spíš bych asi měl říct, že Bůh je náš rodič – otec i matka.

Když nějaké dítě něco provede, i třeba dospělé dítě, jeho rodiče, ale často jeho maminka, hledá všechny důvody pro omluvení toho dítěte. Hledá všechny polehčující okolnosti, proč se to stalo, snaží se to vysvětlit, snaží se ospravedlnit to svoje dítě. Proč? No protože ho miluje, protože ho má ráda. A i přes to provinění, kterého se její dítě dopustilo, tak ho miluje, pořád. A svatý Pavel chce říct: „Takhle jedná Bůh. Jakkoliv je vám to k nevíře, jakkoliv vám to zní zvláštně, Bůh hledá pro vás všechny polehčující okolnosti, Bůh se v tom pomyslném soudním procesu staví na vaši stranu.“

Apoštol Pavel tam ještě do toho vplétá další dvě věci, další dva momenty. Celý ten úryvek, který jsme slyšeli, probíhá ve třech časových rovinách. Začíná v přítomnosti, pak se Pavel vrací do minulosti a končí v budoucnosti. Proč? Je to taková slovní hříčka, která v té době byla jednak obvyklá, ale je v tom zase symbol. My, když něco děláme, tak jsme často svědky toho, že se nám to nepodaří, že to takzvaně nedotáhneme do konce. Buď nejsou síly, nejsou prostředky, něco se změnilo, nejde to. A to se týká různých opravdu staveb anebo se to týká i různých snažení v našem životě. Vždycky, ať už je to stavba zděná nebo stavba nějaká jiná, tady ta duchovní, tak vždycky, když to nedotáhneme do konce, tak nás to mrzí. Jsme z toho takoví rozladění, smutní, a říkáme si: „Proč? Proč to nejde? Vždyť já jsem se tak snažil. Já jsem chtěl, opravdu jsem chtěl, chtěla. Proč se to nepovedlo?“

A svatý Pavel říká: „Bůh to dotáhne do konce. Bohu se to nestane, že by to nedokončil. Buďte v tom klidní. I v tomhle mu věřte, že On to dovede do toho konce.

Dostáváme se k víře. Mluvili jsme o ní posledně. Říkali jsme si, že věřit v Boha znamená dát ho na první místo a uznat, že On je pánem a dárcem života. Dnes se dostáváme k další myšlence, jak by se ta víra měla projevit, a sice vděčností, vděčnou modlitbou.

Víte, první křesťané se ve svých shromážděních modlili spontánně. To znamená, každý řekl to, co měl na srdci: poděkování, chvály, prosby, radosti, bolesti. Těch křesťanů bylo méně na těch shromážděních, ale i tak to trvalo dost dlouho, ale jim to nevadilo. Později, aby křesťané byli schopni se pomodlit společně, začaly vznikat naučené modlitby, které někdo složil, které vyjadřovaly chvály, díky, prosby, a křesťané se je začali učit, aby mohli je říkat společně, aby se sjednotili. Postupem doby se stalo to, že ta spontánní modlitba téměř vymizela, a dokonce vymizela i tam, kde by měla zůstat.

Měla by zůstat tam, kdy se modlíme doma, kdy se modlíme sami nebo kdy se modlíme v rodině. I tam často sáhneme po těch naučených modlitbách: „Je to jednodušší, není potřeba nic vymýšlet,“ ale je to škoda, bratři a sestry. Ne, že by bylo špatně se doma v soukromí modlit naučené modlitby, to ne, ale bylo by dobré k tomu přidat vždycky něco osobního – poděkování, prosbu, chválu Boží – tak, aby z toho vyplývala právě moje vděčnost za všechno tady toto, co nám Bůh dává, za všechny jeho dary.

A poslední myšlenka, kterou jsem zmínil na začátku mše svaté, je čas: „Kristus v ten čas.“ Když mluví Písmo o narození Ježíše Krista, tak říká: „Když se naplnil čas.“ Všemi těmito vyjádřeními se chce říct, že Bůh nedělá nic nahodile, že to není jen tak, že by si řekl: „Tak mně se teď chce, tak já něco udělám,“ ale že je to ten pravý čas, ten správný čas, ten nejvhodnější čas. Apoštol Pavel to připomíná Římanům, připomíná to i nám a i nás chce vybídnout: „Člověče, přemýšlej o tom, když chceš něco udělat, kdy bude ten správný čas, kdy bude ten pravý čas. Modli se za to, a když to poznáš, tak to udělej.

Takže to je, bratři a sestry, pro dnešek všechno. Bylo to náročně a děkuju vám, že jste mě tak pozorně vyslechli.


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.