Člověče, potřebuji tě!

	Člověče, potřebuji tě!	9:57
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.57 MB]

Bratři a sestry, možná nás překvapí to, co jsem říkal na začátku mše svaté, přirovnávat duchovní život ke staveništi. Ani bych neřekl ke stavbě, ale ke staveništi, protože právě víme, že kolikrát na tom staveništi to vůbec nevypadá tak, že by mělo vzniknout něco krásného, něco hezkého. Je tam nepořádek, je tam špína, člověk si to kolikrát neumí představit, jak ta výsledná stavba bude vypadat, jak to dopadne. Ale svatý Petr se tady tohoto vůbec nebojí. Jednak on vyšel z výroku Pána Ježíše, kdy právě Ježíš sám o sobě říká: „Já jsem kamenem úhelným.“

Když řekneme pravdu, tak výklad tady tohoto pojmu může jít dvěma směry. Kde že je ten kámen úhelný? Mezi vykladateli jsou dva názory: buď je to ten kámen, který je v základech, v rohu stavby, protože roh, to je takové místo, které je hodně staticky namáhané a hodně záleží na tom, jak je ten roh postavený, aby se ta stavba nezhroutila. Takže to je jedna možnost. Druhá možnost je, protože oni dělali klenby, že jde o kámen, který je vprostřed klenby, který vlastně drží tu klenbu. Když bychom vytáhli ten prostřední kámen z klenby, tak ta klenba by se celá sesypala dovnitř.

Je jedno, kterým směrem se naše úvahy budou ubírat – jestli tím, že je to ten kámen někde v rohu anebo jestli je to ten kámen, který je nad mou hlavou vprostřed stavby, každopádně jsou to kameny, které potom na konci té stavby není vidět. Člověk je lehko přehlédne, protože když někdo přijde do domu, tak se nedívá ani do základů, ale nedívá se ani nahoru. Nechodíme s hlavou obrácenou ke stropu, abychom se dívali, co je nad námi. Ale když by tam ty kameny nebyly, tak se ta stavba rozsype.

Svatý Petr tento příměr použil pro své posluchače, pro čtenáře toho listu. Byli to lidé, kteří žili ve městech. Když Pán Ježíš mluvil ke svým posluchačům, tak to byli většinou lidé, kteří žili na vesnicích, a proto Ježíš používal častěji příklady z toho života zemědělského. Mluví o stádu ovcí, o jejich pastvě, mluví o vinném kmeni, o ratolestech, mluví o rolníku, který trpělivě čeká na to, až dozraje úroda. Svatý Petr vlastně jakýmsi způsobem přetvořil právě ten Ježíšův výrok, kdy Ježíš říká: „Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti.“ Ta myšlenka je úplně stejná, akorát je vyjádřena jinými slovy.

Vidíme tady na této Petrově snaze, kdy on chce, aby ho pochopili jeho posluchači, jeho čtenáři, vidíme na tom takovou ustavičnou snahu církve, kdy církev se snaží mluvit v celých dějinách tak, aby ti, kteří naslouchají, aby pochopili. Aby jim to nešlo „jedním uchem tam a druhým ven“, ale aby to dokázali vstřebat, aby si ten příměr uvědomili i potom, když odejdou z kostela. Ať už se to týkalo toho zemědělce, který po tom šel na pole, do vinohradu, anebo člověka, který žije ve městě a chodí kolem různých staveb.

Když svatý Petr mluví o stavbě, tak to bylo takové velmi populární v řeckém a římském světě, kde byla města daleko více vybudovaná, daleko výstavnější než v tom světě židovském, kde vlastně v židovském světě takovým skutečným městem v našem slova smyslu, v našem chápání, byl Jeruzalém. To ostatní, to byly maximálně takové větší vesničky.

V tom římském světě, když nějaký pohanský král začínal stavět město, tak to byla velká slavnost, velký svátek. Bylo to spojeno s mnoha obětmi různým bohům, kdy oni prosili, aby ti bohové jim dodali zdar v jejich podnikání. A když to město dokončili, zase to byl velký svátek, zase s mnoha obětmi, kdy děkovali. Jestliže se nějaké město nepodařilo dokončit, tak to bylo považováno za zlé znamení a za trest bohů.

Svatý Petr říká: „Staňte se živými kameny ve stavbě církve.“ My bychom dnes řekli: „Staňte se aktivními.“ Víte, když mluvíme o svátostech, tak říkáme, že přijímáme svátosti. Když mluvíme o naši účasti na mši svaté, tak říkáme: „Jdu do kostela, jdu na mši.“ Většina těch vyjadřovacích způsobů je naladěna pasivně, trpně, jako bych já byl jenom ten, který pasivně přijímá. A svatý Petr právě říká: „Ne. Buďte si vědomi toho, že máte být aktivní.“

Bohužel církev pořád tady s tím zápasí a bojuje. Je mnoho lidí, kteří jsou pasivní a aktivní začnou být v okamžiku, kdy si chtějí domluvit nějaký obřad. Oni zpravidla ani neví o tom třeba, že je to svátost, ale oni chtějí „obřad“ – křtiny, svatbu, pohřeb (podotýkám, pohřeb není svátost).

Svatý Petr už svým posluchačům říká: „Ať nejsou ve vašem životě takovéhle výkyvy, kdy přecházíte z té pasivity do velké aktivity a pak zase v klidu usnete. Ať je skutečně váš život živý, ať ho žijete!“

Petr začal slovy: „Ježíš je živým kamenem. Vy sami se staňte živými kameny ve stavbě církve.“ Tady v tomto nacházíme myšlenku, která je velmi hluboká a velmi krásná. Dalo by se to vysvětlit asi takto: Ježíš je stavitel, je ten nejlepší stavitel. Ale i ten nejlepší stavitel, který bude mít krásné nápady, pokud tento stavitel nebude mít materiál, zůstane jenom u těch nápadů. Nic nepostaví, nic nevybuduje.

Na druhé straně je materiál, třeba to kamení. Je to hora kamení, kopec. Jestliže nepřijde stavitel a neřekne: „Tenhle kámen dejte tam, tenhle tam,“ tak z toho nic nebude, zůstane to horou kamení. Musí přijít stavitel, aby z toho vybudoval něco krásného, něco pěkného, něco užitečného.

Tedy stavitel potřebuje materiál, materiál potřebuje stavitele. Ježíš je stavitel, my jsme materiál.

Bratři a sestry, Ježíš to tak nemusel udělat, Bůh to tak nemusel zařídit, ale On to tak udělal. On to tak zařídil, aby řekl: „Člověče, já tě potřebuji. Já tě potřebuji, abych na tomto světě vybudoval něco krásného, něco pěkného, něco užitečného. Já s tebou počítám.“

Kolikrát slyšíme: „Já s tebou nepočítám. Nemám o tebe zájem.“ A Ježíš říká: „Mám o tebe zájem. Kdykoliv. Kdykoliv ty si to uvědomíš, můžeš se stát živým kamenem na mé stavbě. Určitě se pro tebe najde místo, určitě se pro tebe najde uplatnění. Neboj se, nebudeš zbytečný.“

Bratři a sestry, toto je krásná myšlenka o tom, jak Bůh se rozhodl potřebovat člověka. Znovu podotýkám, On to nemusel. On to udělal svobodně, protože chtěl. V prvé řadě tedy děkujme za toto povolání a v druhé řadě přemýšlejme o tom, jak tedy se stát tím živým kamínkem ve stavbě jeho církve, živým kamínkem třeba v naší farnosti, v naší diecézi, v církvi u nás.