Utrpení je cesta k záchraně

	Utrpení je cesta k záchraně	11:02
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.78 MB]

Bratři a sestry, určitě jste slyšeli přísloví „Za dobrotu na žebrotu“, anebo, jak se teď říká, výrok „Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán“. Obě tato rčení jsou takovou stížností, stížností nějakého člověka, který se snažil pomoci, snažil se vyjít vstříc, a když on sám třeba čekal pomoc z druhé strany, tak, jak se říká, ho ten druhý „utřel“. Zkrátka a dobře, neoplatil mu to, nevyhověl mu, nevyšel mu vstříc.

Lidé zlí, lidé dobří byli na světě vždycky. Řešilo se to už i v době Pána Ježíše a v době svatého Petra, ale řešili to už i před Pánem Ježíšem. Ti, ke kterým se obrací svatý Petr ve svém prvním listě, většina z nich byli otroci, tedy lidé, kteří neměli žádné postavení, neměli žádná práva, jenom to jediné, a sice plnit příkazy, přání svých pánů. A tito lidé se ptali: „Má náš život smysl? Má smysl, když se snažíme, tam kde jsme, vykonávat to, co vykonáváme, co nejlépe, a přesto trpíme a trpíme nezaslouženě?“

Z hlediska člověka, který nevěří v Boha, z toho pohledu, kdy si člověk říká: „Smrtí všechno končí a pak už není dál nic,“ tak takový život je skutečně k ničemu. Ale z pohledu víry jim svatý Petr nabízí úplně jiný pohled a říká jim: „Když trpíte nezaslouženě, když děláte dobro, když se snažíte o to dobro a přesto trpíte, podobáte se Ježíši Kristu. Podobáte se Kristu, který vzal kříž a nesl ho.“

A Petr neskončil tady u takového jenom všeobecného konstatování, ale pokračuje. Jde do konkrétních věcí a říká: „Nikdo od něho neslyšel nic neupřímného. Když mu spílali, on jim to spíláním neoplácel. Když trpěl, nevyhrožoval, ale ponechal vše tomu, který soudí spravedlivě.“ Tam už Petr přímo vyjmenovává, jak máme reagovat, když trpíme, anebo zase jak reagovat nemáme, co dělat nemáme.

Bratři a sestry, otázka utrpení v lidském životě, to je otázka, na kterou se velmi těžko hledá odpověď. A skutečně i některé aspekty tady tohoto jsou pro nás tajemstvím. Nenajdeme stoprocentně jasnou odpověď, ale musíme se ptát, musíme hledat. Ježíš dává odpověď ani ne tak slovy, ale činem, tím, že ten kříž bere, že ho nese.

My, když takhle o tom čteme, tak hned nás napadne to, čemu se říká oblast sociální, že se to týká sociální nerovnosti mezi lidmi – to, že jeden je chudý, druhý je bohatší, že ten má a ten nemá. Ale ono je to mnohem širší. Je to třeba i otázka nemocí, je to otázka věcí, které nemůžeme ovlivnit.

Ti lidé, ke kterým mluvil a ke kterým psal svatý Petr, to byli lidé, kteří byli v tomto ohledu mnohem pokornější, než jsme my, protože oni to tak brali. Oni říkali: „Tak to musí být, s tím se nedá nic dělat, my jsme lidé nesvobodní.“ My, lidé dvacátého a jednadvacátého století, jsme pyšní na to, že jsme svobodní, zakládáme si na tom, rádi se tím chlubíme, a když pak přijde něco, čemu se nemůžeme vyhnout, tak jsme zdrceni. Když přijde něco, co nemůžeme změnit, tak jsme z toho často zoufalí.

Tady ten výrok apoštola Petra: „Když děláte dobro a musíte přesto trpět, jste milí Bohu“ nebo „jste podobní Ježíši Kristu“, ten výrok nás nevybízí k pasivitě. To vytýkali církvi, hlavně v osmnáctém a v devatenáctém století, že se nestarala o sociální otázku a že byla příliš pasivní. To není pravda, ten výrok nás nevybízí k žádné rezignaci. Tam svatý Petr konstatuje: „Když jste udělali všechno, co jste udělat mohli, abyste tu svou situaci změnili, a přesto musíte trpět, podobáte se Ježíši Kristu.“

Tady bych podotkl, že církev a evangelium nesouhlasí s tím, aby se ty vnější podmínky, mám na mysli právě třeba ten sociální řád, aby se to řešilo cestou silovou, to znamená nějaké revoluce v tom smyslu, že budou zase zabiti nebo zraněni ti ostatní, protože evangelium a církev zastává tu zásadu, že není možné silou odstranit bezpráví a nespravedlnost.

Takže tedy apoštol Petr nevybízí k nějaké rezignaci. Samozřejmě říká: „Člověče, snaž se hledat řešení.“ Týká se to té sociální oblasti, týká se to samozřejmě i našeho zdraví a toho všeho. Snažíme se o své zdraví pečovat, snažíme se svůj život zajistit, a přesto přicházejí mnohé situace, mnohé věci, které jsou nepříjemné, které změnit nemůžeme, kdy trpíme. A potom máme vzpomenout na Ježíše nesoucího kříž.

Apoštol Petr pokračuje v té své úvaze, nekončí to, a říká: „Byli jste jako bludné ovce, ale nyní jste se vrátili k pastýři a strážci svých duší.“ Petrovi jde o ještě jednu velmi důležitou věc, o jeden důležitý moment celého toho rozhovoru nebo toho kázání, a sice, aby si ti, ke kterým mluví, aby si nemysleli, že Bůh je zdroj a příčina toho neštěstí, toho utrpení. Tak to někteří brali. V pohanské mytologii to tak je, že někteří bohové jsou dobří, někteří jsou zlí a nedá se s tím zase nic dělat.

A Petr říká: „Uvědomte si, že ten nejvyšší pán, který je nad vámi, který je skutečný Pán, se k vám chová jako pastýř. Pro ty otroky, pro ty služebníky, to bylo slovo, které je velmi potěšilo. Jednak si připomněli, že jejich pozemští pánové mají nad sebou ještě někoho, že oni nejsou ti nejvyšší. Uvědomme si, že ti pozemští pánové rozhodovali o životě a smrti těch svých služebníků. Oni jim byli vydáni, jak se říká, na milost a nemilost, ale Petr zdůrazňuje: „Nad nimi je skutečný Pán, ten nejvyšší Pán,“ právě, jak jsem to říkal na začátku mše svaté, o kterém jsme zpívali v tom chvalozpěvu Sláva na výsostech Bohu. A tento nejvyšší Pán se nechová jako nějaký despota, ale chová se jako pastýř.

Jestli si vzpomínáte, loni jsem tady mluvil o tom titulu Pastýř, Dobrý pastýř, že se takto nechávali titulovat už ve starém Egyptě faraónové, králové v Mezopotámii. Často různí panovníci si tento titul přivlastňovali, ale bohužel se podle něho nechovali. V Novém zákoně je tento titul Dobrý pastýř „rezervován“ pro Ježíše Krista. V tom Starém zákoně to byl titul, který přináležel politickým autoritám.

Proč je vyhrazen Ježíši Kristu? No, protože on je ten pastýř, který je nám vzorem, protože ti lidé mnohdy nebyli těmi dobrými pastýři, za které se vyhlašovali, jak se nechávali titulovat.

Bratři a sestry, každý z nás má být pro někoho dobrým pastýřem, každý z nás má někoho na starost. Abychom toto zvládli, abychom to dělali dobře, proto musíme mít na mysli, před očima, ve svém srdci Krista, Dobrého pastýře, abychom věděli, že On je ta míra, On je ten zdroj, On je ten, který nám v tom pomůže.

A když se, bratři a sestry, setkáme s nějakým utrpením, vzpomeňme na tento výrok svatého Petra, že jsme podobní Ježíši. Z hlediska světa, odvráceného od Boha, utrpení je k ničemu, ale z hlediska náboženství je to cesta k záchraně, je to cesta k vykoupení. Jenom je potřeba, abychom ty svoje nesnáze, které musíme nést, abychom je připojili k tomu, co nesl Ježíš Kristus na svých ramenou, a řekli: „Pane, použij to tam, kde to potřebuješ, použij to pro záchranu těch, které máš rád a na kterých Ti záleží.“