Bůh Otec má zalíbení ve všech

	Bůh Otec má zalíbení ve všech	11:18
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.85 MB]

Bratři a sestry, my se dnes budeme zase zamýšlet nad tím, co napsal svatý Petr. Je to text, který byl v prvé řadě určen někomu jinému, ale je určen i nám. Je to text, i když to na první pohled tak nevypadá, polemický. Polemika, to je rozhovor, který vedou dva nebo vícero lidí, ale ti lidé spolu nesouhlasí. Mají rozdílné názory a jeden druhého se snaží nějakým způsobem přesvědčit, získat na svoji stranu.

Potom tam lze najít ještě jednu myšlenku, a sice Petr mluví o věcech, o kterých oni slyšeli i v jiných souvislostech - jak se říká, o věcech, kterými tenkrát ta společnost žila, o věcech, které se vyprávěly mezi lidmi, když se ti lidé třeba potkali. Dojdeme k tomu a pochopíte, co mám na mysli.

Když se zastavíme hned u první věty: „Když říkáte Otec tomu, který soudí nestranně každého podle jeho činů.“

První myšlenka je to, že Bůh je náš Otec. Je to polemické v tom smyslu, že i v pohanských náboženstvích se mluví o tom, že ti bohové mají děti. Zeus našel zalíbení v nějaké ženě na této zemi a měl s ní dítě. Takhle to udělal několikrát. Ale ta myšlenka je, že naše synovství nebo dětství je samozřejmě na rovině duchovní, ale Zeus nebo ti bohové měli zalíbení v někom. Bůh, kterému my říkáme Otec, má zalíbení ve všech. Nepreferuje někoho, a zase naopak neodhání od sebe někoho. Není to tak, že někdo by mu byl milejší více, někdo méně. To Otec mohou říct všichni. Pozvání k tomu říkat Bohu Otče je pozvání určené úplně pro všechny lidi.

Mluví se tam o tom, že ten, kterému říkáme Otec, soudí a soudí nestranně. Před časem jsem byl v Brně na jedné přednášce, kterou pořádali archeologové, kteří se vrátili z Egypta, a vyprávěli tam o tom, co vykopali v Egyptě. Mezi jiným také vykopali hrobku soudce Intiho. Když se do té hrobky dostali, tak na stěnách té hrobky bylo napsáno, jak soudce Inti byl spravedlivý, jak v těch procesech nikomu nenadržoval, jak od nikoho nebral úplatky, jak ctil bohy, jak se zastával těch nejchudších a takhle. Zjistili, že ty nápisy nenapsali po smrti Intiho jako poděkování za to, jaký byl dobrý. Naopak soudce Inti za svého života už si to tam nechal vyrobit. Čili sebechvála: „jak já jsem dobrý“.

Studiem dalších pramenů se zjistilo, že soudce Inti byl velmi úplatný člověk, člověk, který nehleděl na to, kde je to právo a spravedlnost, ale hleděl na to, aby vždycky z toho rozsudku on měl nějaký prospěch a aby to rozsoudil tak, aby to vyhovovalo těm, kteří byli nad ním. Čili pravý opak toho, co tam v těch nápisech bylo. Byla to potíž starého Egypta, byla to zřejmě potíž Římské říše, je to potíž často i dnes.

To jsou ty věci, o kterých se mluví. A Petr říká: „Boží soud, to je něco úplně jiného.“ Žádnému soudci nikdo neříká Otče. „Otče“ je oslovení takové důvěrné, navozuje to jakýsi vztah. Kdežto u soudu se říká „pane soudče“, je tam vzdálenost, odstup, který si drží jeden od druhého. Kdežto jestliže mluvíme o tom, že Otec nás bude soudit, tak tím Petr nemá na mysli nějaký tribunál, ale právě chce říct: Je to asi tak, jako když otec nebo matka vychovávají své děti. Také musí někdy dát nějaký příkaz, který není populární, musí říct nějaké slovo, které třeba nebude okamžitě přijato. Až teprve po čase se ukáže, že to bylo míněno pro dobro toho, komu to bylo adresováno.

Čili jestliže říkáme o Bohu, že nás bude soudit, tak pořád máme na mysli to, že On je náš Otec, to znamená bude nás soudit jako ten, kdo nás zná, kdo k nám má vztah a kdo nás chápe. Nebude nás soudit jako ten, který by naopak si od nás udržoval odstup, který by se řídil jenom těmi paragrafy a čísly, ale On se bude řídit svým vztahem k nám.

Potom o kousek dál se tam mluví o tom, že většina toho, co víme o Bohu, víme od Ježíše Krista. Je to něco, co si třeba neuvědomujeme, ale je to skutečně tak. Když bychom vymazali to, co nám o Bohu řekl Ježíš Kristus, tak by nám toho zůstalo velmi málo. Skutečně asi osmdesát procent toho, co víme o Bohu, nám řekl jeho Syn Ježíš.

Apoštol Petr tam používá takový obrat, že On se objevil teď na konci času. Jsou to obraty, které používala starověká filosofie, a on tady naráží na učení a výroky řeckého matematika a filosofa Archiméda. A sice možná jste slyšeli někdy výrok: „Dejte mi pevný bod a já pohnu vesmírem.“ Je to výrok spíše filosofický, a Petr chce říct asi tolik: „Ten pevný bod je Ježíšovo zmrtvýchvstání. Ten pevný bod, který všechno změnil, který všechno ukazuje v jiném světle, je to, že Ježíš po svém utrpení vstal z mrtvých.“

V režimech, kde vládnou diktátoři nebo kde vládne jedna osoba, se často objevuje to, že tyto osoby, které jsou na vrcholu moci, se nechávají titulovat různými tituly, jako že jsou dobrodinci lidstva, nechávají vyjmenovávat, co všechno pro lidi udělali, jak se zasloužili o lidstvo a jak, zkrátka a dobře, bez nich by to nešlo, a jak oni jsou nepostradatelní a jak všichni by jim měli děkovat a jak všichni by měli být šťastní, že žijí zrovna pod jejich panováním.

Zase i s tímhle apoštol Petr tak nenápadně polemizuje a říká: „Ten, kdo to všechno změnil, kdo to všechno otočil, je Ježíš Kristus a ne žádný člověk.“ Lidé to dokáží otočit, převrátit naruby, ale často k horšímu. Ježíš to skutečně otočil, převrátil na ruby, ale k lepšímu, a to je tam zase to velmi důležité, to, na co bychom neměli zapomínat.

A v poslední větě mluví o tom, že když v Něho věříte, tedy v Boha a v Ježíše, můžete zároveň v Boha doufat. Bratři a sestry, my už jsme často slyšeli o tom, že existují tři ctnosti, jako víra, naděje, láska, ale možná nás nikdy nenapadlo přemýšlet o tom, jak do sebe tyhle ctnosti zapadají, jak to spolu souvisí. Napřed je víra a víra nám dává naději. Protože věříme v Ježíše, který vstal z mrtvých, doufáme, že i on nás vzkřísí z mrtvých. A když se ptáme, proč to všechno udělal? Protože nás miluje. Takhle jsou spojeny tyhle ty tři ctnosti, tyhle ty tři pojmy – víra, naděje, láska.

Ještě nakonec bych řekl jednu věc, která se týkala toho jejich každodenního života. V naší době, ale i tenkrát bylo to, čemu se říká únosy. Když někdo měl nějaké postavení, měl hodně peněz, tak se pokoušeli ho unést a chtěli výkupné. Tady se mluvilo o tomto výkupném, mluvilo se o tom, že zlo, hřích, zloba, že to je takový únosce, ten, který nás zotročuje, ten, který nám bere svobodu. Ježíš je to výkupné, které bylo zaplaceno za naši svobodu.

Apoštol Petr tady spojil několik myšlenek. On polemizuje na jedné straně s pohanskými filosofiemi, s pohanským náboženstvím, ale také mluví o věcech, se kterými oni se setkávali každý den, to znamená ta úplatnost soudců, únosy, výkupné, tady tyto pojmy, a vlastně obrací to tak, aby jim na těchto pojmech vysvětlil, jak se Bůh o nás stará.

Já bych skončil tím, že zopakuji to, co jsem řekl na začátku mše svaté. Ježíš se setkává s emauzskými učedníky, setkává se s nimi v jejich bolesti. V tom, že oni mu odevzdají svoje trápení, svoji nejistotu, svůj strach, tak on to od nich vezme s promění to.

Bratři a sestry, vždycky se můžeme setkat s Ježíšem – v radosti, ale i v bolesti. On na nás čeká.