O spáse naší duše se rozhoduje teď

	O spáse naší duše se rozhoduje teď	15:09
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.61 MB]

Bratři a sestry, naším průvodcem v letošní době velikonoční bude apoštol Petr. Po celou dobu velikonoční o nedělích budeme druhé čtení číst vždycky z prvního listu apoštola Petra.

Říká se list. List je dopis, ale tenhle spis nevznikl jako dopis, ale je to zapsané kázání. Je to zapsané kázání apoštola Petra, které měl k lidem, kteří buď se připravovali na křest anebo byli těsně po křtu, ale spíše pro lidi, kteří se připravovali na křest. A také víme, že je to z pozdějšího působení apoštola Petra. Z toho prvotního působení mezi Židy jsou zaznamenána tři Petrova kázání ve skutcích apoštolů.

Tady vlastně se s určitostí jedná o kázání, které bylo řečeno takzvaným pohanokřesťanům, tedy těm, kteří neznali osobně Pána Ježíše. Vyplývá to celkem určitě z věty, která byla téměř na konci dnešního úryvku: „Toho milujete (myslí se Ježíše), ačkoliv jste ho neviděli.“ Z toho tedy badatelé usuzují (celkem stoprocentně), že se tedy Petr obrací, k lidem, kteří nebyli Židy, ale pocházeli také z jiné krajiny.

Je to zapsané kázání, to znamená, že to má jinou strukturu, než kdyby to byl skutečně dopis. Je jasné, že jinak mluví člověk, který má svoje posluchače před sebou a jinak píše někdo, kdo ví, že to bude za delší dobu číst někdo, kdo je mu vzdálený třeba několik set kilometrů.

Apoštol Petr tady v tom dnešním úryvku nastiňuje takové čtyři myšlenky. Jedna z těch myšlenek je asi takováto: Když je člověk na začátku cesty, tak je nadšený. Když se v jeho životě objeví něco nového, člověk to nadšeně přijímá a „žije pro to“. Ale jak jdou dny, měsíce, eventuelně roky, tak se stává to, že ta věc mu začne všednět, že se z toho stává něco mechanického, a apoštol Petr upozorňuje ty svoje posluchače a říká jim: „Mohlo by se vám to stát i s vírou, a to by byla velká chyba, aby se vaše víra zvrknula, srazila na souhrn toho, co musím a co nesmím. Byla by velká škoda, kdyby to bylo něco mechanického, něco, co člověk vykonává, aniž by o tom přemýšlel a dělá to jen tak ze zvyku. Víra má být vždycky živým vztahem, ale o tento živý vztah je potřeba usilovat, je potřeba ho pěstovat.“

Apoštol Petr tam potom dál nastiňuje další obraz, a sice obraz s dědictvím. Víme, že dědictví je něco, co dostáváme zadarmo. Ponechme stranou, že z dědictví se dneska platí státu nějaké daně. To tam nebylo a to je vedlejší. Dědictví je něco, co někdo přede mnou nashromáždil. Byl pracovitý, postavil dům, našetřil peníze, něco získal. A teď ten člověk mi to dává. Tedy já jsem se na to nenadřel, já jsem to nemusel v potu tváře budovat, mně to spadlo do klína, já jsem to zdědil.

Lidé, když dostávají něco takhle zadarmo, tak jak říká lidové přísloví: Co nás nic nestojí, za nic nestojí. Mnozí lidé k tomu tato přistupují: „Dostal jsem to zadarmo? Aha, no tak jsem to dostal, mám to. Kdybych to neměl, tak to vyjde nastejno.“ A zase apoštol Petr říká: „Pozor, s vírou to takhle není. Dostali jste ji zadarmo (on to hlavně vztahuje na křest). Byli jste ospravedlněni křtem zadarmo, ale važte si toho. Přistupujte k tomu, jako když nějaký hospodář, který něco vybuduje, jak se říká, nadře se nato, tak si potom řekne: ‚Já jsem tady do toho vložil svou námahu, svou práci, svůj pot, tak se musím starat o to, aby mi ta věc dobře sloužila, abych toho užil.‘“ A stejně tak s vírou. Nepřistupovat k tomu tedy: Dostal jsem to zadarmo, nic to nestálo, tak to za nic nestojí. Je to velké dědictví.

Někdy mezi lidmi se může stát, že taky někdo nic nezdědí. Že ti jeho předkové nebyli třeba nějak pracovití nebo neměli štěstí nebo prostě to tak přijde, že člověk nic nezdědí, nic nedostane, vyjde naprázdno. Apoštol Petr tam zdůrazňuje a říká: „U Boha nemůže nikdo vyjít naprázdno. Nemůže se stát, že by někdo takhle nedostal.“ A právě proto, že Bůh nás obdarovává, to je ten motiv, proč se nemusíme bát, proč nemáme mít strach, protože On je ten, od kterého podědíme, od kterého dostaneme určitě, nebo můžeme říct: „Už jsme dostali.“

Dalším obrazem, dalším příkladem je příklad s čištěním zlata. Zlato, jak všichni víme, je drahý kov, ale málokdy je v přírodě v čistém stavu. Většinou je do něho něco přimícháno, a naši předkové už v dávných dobách přišli na to, že nejjednodušší způsob, jak to vyčistit, je roztavit to. Že vlastně to zlato odteče a zůstane to, čemu se říká struska. Apoštol Petr používá tento příklad, tento příměr pro naši víru a přirovnává k té strusce různé těžkosti, různé potíže, které nás potkávají, a víru přirovnává k tomu zlatu. Chce tím říct právě to, že naše víra, když jsme uvěřili na začátku, byla jiná, než je teď, že naše víra s věkem člověka vyzrává, mění se. Bohužel se taky může stát, že s věkem člověka upadá. To je samozřejmě škoda a je to chyba.

Apoštol Petr chce říct asi toto: My se setkáváme s různými těžkostmi, s různými problémy. Když to chytneme za správný konec, to nepříjemné, co k nám přichází, tak to překonáme a posílí to naši víru, posílí to náš vztah k Bohu. Ne, že by Bůh na nás posílal ty těžkosti, že by se radoval z toho, jak my se tady trápíme a takhle. Ne. Ale Bůh nám posílá a dává sílu, jak tyto těžkosti a nepříjemné situace překonat.

Tedy ta další myšlenka je růst ve víře, nebo řekli bychom spíš dozrávání ve víře.

Potom, jak už jsem zmínil, to kázání původně bylo adresováno těm, kteří Krista neviděli. Je tam vlastně taková malá narážka na to, co říká Ježíš v dnešním evangeliu Tomášovi: „Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili.“ Stejně tak Petr chválí ty svoje posluchače nebo potom čtenáře toho listu a zdůrazňuje: „Vy jste sice neviděli, ale uvidíte. Buďte si jisti, že uvidíte, že se setkáte s Kristem tváří v tvář. To, že ho teď nevidíte, je jakýsi přechodný stav a Ježíš je ten, který se vám chce ukázat.“

Zase je to taková drobnost, ale všimněme si, že dnešní evangelium začínalo: „Na večer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli jeho učedníci.“ To není náhodná formulace. Tam se neříká: Ježíš přišel do večeřadla. Nevím, jestli byli ve večeřadle nebo někde jinde, ale je důležité, že Ježíš přišel tam, kde byli oni, protože je to Ježíš, kdo přichází. Samozřejmě, od nás se potom čeká, když budeme pokračovat v tomto příměru, že mu otevřeme ty dveře. Ale Ježíš je ten, kdo přichází tam, kde jsme my. A toto chtěl zase zopakovat, zdůraznit svatý Petr svým posluchačům.

A poslední věta: „Až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše.“ To je věta, která po několika staletích se dostala do katechismu, a sice v katechismu je otázka: Co je hlavním cílem člověka? Co je hlavním takovým důvodem jeho snažení na této zemi? A odpověď je: Spasit svoji nesmrtelnou duši.

Někteří lidé udělali tu chybu, že toto považují za něco, co bude. Jednak jsou to lidé, kteří říkají: „No, o svou duši se budu starat, až budu starý, až mi bude hodně roků, až budu cítit, že přichází smrt, no tak pak možná něco s tím budu dělat, budu na to myslet. No, ale teď? Teď mám jiné starosti.“ Ale vůbec, i lidé, kteří se považují za věřící, spásu své duše odsouvají a říkají: „No to přijde, to bude. To já si tam potom (Potom!) dám nějak dohromady s tím Bohem.“ Svatý Petr chce říct: „O spáse naší duše se rozhoduje teď, v tomto životě. O naší spáse se rozhoduje dnes. Ne někdy pozítřku, za deset let, ale teď. A rozhoduji o tom svým jednáním, svým vztahem k Bohu a k druhým lidem.“

Spasit naši duši, to je skutečně náš největší cíl, o to se snažíme, ale ta cesta, jak toho dosáhnout, je žít s druhými lidmi, nebo taky říkáme „žít v církvi“. Dnešní první čtení končilo tím že každým dnem rostl počet povolaných ke spáse a církvi. Víte, je mnoho lidí, kteří když mluví o té spáse, tak říkají právě: „Já si to sám nějak s tím Bohem tak domluvím.“ Odmítají církev. Říkají: „Bůh ano, víra ano, církev ne.“ Zdůvodňují to tím, že v církvi jsou chyby. Jsou v církvi chyby, ale tito lidé, kteří takto kritizují, tak se staví do role soudce a dělají, jako by oni nebyli chybující, jako by oni neměli chyby. A je to tak, že Ježíš jako cestu ke spáse nám určil, nebo spíš dal, věnoval církev. A řekl nám: „V té církvi se snažte dosáhnout spásy. Jeden druhého podporujte. Uvědomte si, že všichni jste chybující a jeden druhému buďte oporou.“

Takže, bratři a sestry, neodkládejme tady tu záležitost naší spásy na „potom“, na „někdy“, ale uvědomme si, že se to týká našeho každodenního života.

Předložil jsem vám čtyři takové myšlenky, čtyři takové okruhy. Když bych to měl shrnout, tak tam bylo o tom dědictví – vděčnost za to, že jsme byli obdarováni, že máme víru, že máme křest. Potom je tam myšlenka toho, že když jsem byl obdarován, že se nemusím bát. Další myšlenka je přítomnost a pomoc Boha v utrpení, v těžkostech – to bylo o tom zlatu. A potom se tam mluvilo o té spáse. Je to dost myšlenek, z kterých si každý může vybrat, co je mu blízké, co ho oslovuje, co cítí, že je slovo právě pro něho.

Pro náš duchovní život by bylo velmi dobré, kdybychom si třeba z těch dnešních textů nebo i z jiných velikonočních textů vybrali takové motto, větičku, veršík, půl verše, které bychom si zapamatovali a častěji bychom se k ní, k této větě, k této myšlence v letošní době velikonoční vraceli. Protože když se člověk vrací k těm kořenům, k těm silným myšlenkám, tak potom postupuje – postupuje ve svém vztahu, ve svém vztahu především k Bohu. Jestliže člověk omezí prožívání těch svátků právě jenom třeba na ty tři, čtyři dni, je to třeba silný zážitek, ale brzy se to ztratí, brzo to vyprchá.

Doba velikonoční nám má právě pomoci, aby ta víra, ty velikonoční myšlenky v nás dozrály. Proto vezměme si z toho každý jednu tu myšlenku, jednu větičku, a k té se častěji v době velikonoční vracejme.