Pondělí 06.05.2024, sv. Jan Sarkander, Radoslav
Hledat: Vyhledat
Rubrika Druhý list svatého apoštola Pavla Korinťanům

Vyslanci Kristovi

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.02.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
POPELEČNÍ STŘEDA
příslušné slovo Boží: 1. čt. Jl 2,12-18; 2. čt. Žalm 51; 3. čt. 2 Kor 5,20-6,2 ; evang. Mt 6,1-6.16-18;

Vyslanci Kristovi7:18
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.19 MB]

Bratři a sestry, apoštol Pavel byl velmi dobrým žákem Pána Ježíše, a jedna z těch zásad, které se naučil od Pána Ježíše (i když se to naučil zprostředkovaně), bylo to, že se snažil vysvětlovat třeba i důležité věci na příkladech, na příkladech z života, na příkladech, kterým rozumělo co nejvíc lidí, nejlépe všichni. V tom dnešním druhém čtení věta: „Jako vyslanci Kristovi vás vyzýváme: Smiřte se s Bohem!“, tahle věta je vlastně vzata z politiky tehdejší doby.

Když římské vojsko obsadilo nějaké území, tak po nějaké době vždycky římský senát rozhodl, že se z toho území stane provincie. A teď se snažili změnit mínění, názory těch obyvatel, snažili se je získat pro sebe. A tak římský senát tam poslal vyslance, zpravidla jich bylo deset, a tito vyslanci vyjednávali: nabízeli, slibovali, tak jak to v politice bývá, některým římské občanství, jiným různé obchodní výhody. Zkrátka a dobře, chtěli, aby na tom území byl klid, aby se tam mohlo dobře obchodovat, aby to tam „fungovalo“. Byla to taková metoda cukru a biče – něco jim slíbili, ale pořád jim říkali: „Když neposlechnete, je tady ta armáda a oni můžou zasáhnout,“ a takhle.

Apoštol Pavel tento obraz o vyslancích trošku předělal a použil ho na otázky víry. Každý vyslanec má jednak úkol něco vyjednat, něco domluvit, ale, řekli bychom ještě, že ten vyslanec, aniž by ještě promluvil, aniž by cokoliv řekl, už svým chováním, svým postojem vyjednává, svědčí.

Pavel to rozděluje na tři takové obory. Říká, že každý ten vyslanec je občanem své vlasti, tedy zastupuje někde v cizině - blízko, daleko, to je celkem jedno - ale zastupuje svoji domovinu, to, odkud pochází, a hájí zájmy této své vlasti. To znamená, že vyslanec se setkává s jinými názory, s jinými tradicemi, ale není takový, že by se vším souhlasil, není takový, že by na všechno kývnul, není takový, že by zapomněl, odkud přišel, ale je si stále vědom toho, že ho někdo poslal. I my jako křesťané si máme uvědomit, že nás posílá Bůh. Naše vlast je tam, kde je Bůh.

Druhým působením toho vyslance je to, že on hájí názory toho, kdo ho poslal, řekli bychom „názory jeho vlády“. On neříká, co ho napadne, on neříká svoje nějaké myšlenky, ale tlumočí, byl poslán. A zrovna tak to má dělat křesťan. Jak by se to řeklo, my máme být těmi, kteří tlumočí v každé době, v každé situaci, to, co nám řekl Bůh, co nám řekl Ježíš.

No, a to poslední je to, že podle chování toho vyslance místní obyvatelé posuzují jeho vlast, to, odkud pochází. Obyvatelé Palestiny podle chování římského místodržícího, vojáků a všech těch úředníků hodnotili Římany, a to hodnocení pro Římany nedopadlo nijak příznivě. Izraelité je hodnotili jako velmi zpupné, naduté, pyšné. Římané nezískali v jejich očích mnoho sympatií. Podle našich názorů, podle našeho chování mnozí lidé, kteří stojí mimo církev, budou tu církev hodnotit.

Bratři a sestry, toto všechno si máme uvědomit teď na začátku doby postní. V církevních dějinách se stávalo to, že byly období, kdy lidé řekli: „Aha, být vyslancem Kristovým, to je záležitost církevních představených, těch, kterým se říká hierarchie,“ ale apoštol Pavel to takhle vůbec nemyslel. On chtěl říct, že vyslanci Kristovi jsou všichni – všichni, kdo v něho věří, všichni, kdo se k němu hlásí, všichni, kdo jsou pokřtěni. Všichni tito mají vyzývat: Smiřte se s Bohem. Smířit se, obnovit vztahy, to je smysl, to je smysl doby postní a všeho toho našeho snažení.

Chtěl bych tady ještě teď připomenout to, že už v pohanské době nejvyšší římský kněz boha Jupitera se nazýval Pontifex Maximus, doslova česky Nejvyšší stavitel mostů. Pohané z Říma odešli, vymřeli, skončili a křesťané přijali tento titul pro římského biskupa, pro papeže, protože si řekli: „To je přece něco krásného – stavět mosty.“ Ne, že bychom my křesťané byli tak domýšliví, že bychom si řekli: „Nám to jde, my jsme v tom fakt dobří.“ Musíme si často přiznat, že v tom nejsme dobří, ale právě proto je tady ta doba postní, abychom na toto pomysleli, abychom obnovili toto svoje úsilí, abychom v tomto zase začali znovu s dobrou vůli.

Jsme vyslanci Kristovi. Je to úkol obtížný, ale buďme si jisti, že pokud ten úkol přijmeme, Bůh každému z nás dá tolik svých darů, svých milosti, že v tomto úkolu obstojíme.


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.