Jsme povoláni k bytí

	Jsme povoláni k bytí	8:32
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.43 MB]

Bratři a sestry, my se teď před dobou postní naposledy setkáváme s úryvkem z prvního listu apoštola Pavla Korinťanům. K tomu, abychom dobře pochopili ten dnešní úryvek, je potřeba vrátit se k úryvku, který se četl minulou neděli. A protože jsem tady nebyl, tak si dovolím aspoň trošičku to připomenout.

Začínalo to napomenutím, ten úryvek z minulé neděle. „Napomínám vás, bratři, jménem našeho Pána Ježíše Krista: Buďte všichni zajedno a ať nejsou mezi vámi roztržky.“ Tedy začíná ten úryvek velmi „zhurta“, ostře, ale už i tady toto nás učí. On je napomíná nejenom proto, aby kritizoval ten současný špatný stav, nejenom aby ukázal Pavel na tu chybu, ke které docházelo v Korintě, ale hned jim taky říká, co mají dělat. To je skutečně správná kritika – nejenom vytknout chybu, ale ukázat jak dál.

Ono totiž ukázat na chybu, to nebývá až tak těžké. Těch chyb bývá v mezilidských vztazích hodně, takže vždycky se něco najde, ale říct jak dál, aby to bylo lepší, aby se ta chyba odstranila, tak to už je mnohem těžší a také toho, kdo poukazuje na tu chybu, to nutí, aby přemýšlel, aby ta kritika nebo to poukázání na chyby, aby to nebylo jenom takové „plesknutí do vody“, ale aby to skutečně k něčemu bylo, aby to byla slova v pravý čas na pravém místě. Zkusme si to zapamatovat. Nejenom tedy na chybu si „posvítit“, ale taky ukázat jak dál, jak z toho ven.

No, a teď vlastně říká: „Vy jste v Korintě rozděleni. Vy jste rozděleni a říkáte: Já držím s Pavlem, já zase s Apolem, já s Petrem a já s Kristem.“ Že jsou mezi lidmi nějaké „tábory“, že je někdo víc sympatický někomu jinému a zase naopak že někdo je nesympatický, to už tak je. Ale zatahovat do toho Krista, to rozhodně není v pořádku. Není správné zatahovat Krista do našich různic, do našich sporů a vůbec do našich nějakých roztržek, to je vždycky špatně.

A teď už se dostáváme k dnešnímu úryvku: „Jen se podívejte, bratři, komu se u vás dostalo povolání.“ Otázka povolání, to je velmi široké téma a mohli bychom o něm mluvit velmi dlouho. Pavel, když mluví o povolání, tak má na mysli jeden takový rys, můžeme říct velmi podstatný a důležitý. Totiž povolání je z jedné strany dar Boží, ale z druhé strany je to taky odpověď člověka. Vždycky jsou to tyto dvě věci, které se nějakým způsobem v každém člověku setkávají. A teď Pavel jim chce říct, že se mají podívat na to, odkud jsou, z jakých jsou vrstev.

Z jakých byli vrstev? My dnes celkem víme, že to byli dělníci v přístavech, drobní obchodníčci, nádeníci, ale také že to byli otroci, eventuelně lidé, kteří dostali svobodu, že z otroctví byli propuštěni. „Není mezi vámi mnoho mocných ani mnoho urozených.“

Nebyli mezi nimi římští občané, ti byli tenkrát považováni za ty „pravé“, ale naopak tato třída, ze které pocházeli první křesťané v Korintě, ta byla označována jako „peregrini“, tedy my dnes říkáme poutníci – peregrinus je poutník. Křesťané za nějakou dobu toto označení pro sebe přijali a hrdě říkají: „Ano, jsme to my, kdo putujeme tímto životem. Jsme to my, kteří víme, že tady nejsme napořád, že tady nejsme úplně doma – narozdíl od těch občanů, kteří v Římě měli všude dveře otevřené a považovali se za ty správné a za ty nejlepší.“ Tak ti první křesťané přijali s hrdostí ten titul „poutník“ a řekli: „Ano, to je správné označení pro to, co prožíváme na tomto světě.“

A teď ten Pavlův úryvek pokračuje a říká, že od Boha pochází to, že jste spojeni s Kristem. Důraz je na tom slovíčku „jste“. Proto jsem taky říkal na začátku mše svaté, že přicházíme, abychom poděkovali za svůj život.

Jedna z myšlenek, kterou říká náboženství, je taky ta myšlenka, že je lepší být než nebýt. My jsme byli povoláni k bytí, k tomu, abychom byli. V první řadě za to máme děkovat. V druhé řadě se máme snažit toto svoje bytí prožít jako tu pouť k Otci.

Být. V každé době totiž jsou lidé, kteří říkají, že to nejdůležitější je mít – mít postavení, mít moc, mít původ, mít titul. A Pavel říká: „Ne. Nejdůležitější je být.“ To být je nejdůležitější. To ostatní je třeba důležité, ale bude to vždycky až na druhém, třetím a dalších místech. A Pavel říká: „Nenechte se ovlivnit těmi druhými, kteří říkají něco jiného. Nenechte se od nich splést tady v tomto, ale mějte v tom jasno – být.“

Víte, mnoho třeba umělců, filosofů, lidí, kteří přemýšlejí, tak tito lidé mluví často o takzvaných „nadčasových“ hodnotách, o hodnotách trvalých, o hodnotách, které přežijí, ale nedopracují se k tomu, že by tam použili to slovíčko Bůh, nedopracují se k tomu, že by tam řekli to Otec. Asi nejznámější citát je citát herce a dramatika Jana Wericha, kde se to tak rýmuje a říká se tam vlastně mezi jiným: „Když už člověk je, tak má koukat, aby byl.“ Já jsem to vlastně vytrhl, tu jednu část. De facto je to převzaté z tohoto úryvku apoštola Pavla Korinťanům. Je to řečeno trošku nějak jinak.

Bratři a sestry, jestliže víme, od koho máme život, jestliže víme, kdo nám ho dal a ke komu putujeme, tak za to máme děkovat, moc a moc děkovat, a za všechno to ostatní, co se nám podaří vybudovat, postavit, když se nám podaří dosáhnout nějakého postavení, nějakého titulu, když máme nějakou odpovědnost, vlastně zastáváme nějakou funkci, tak za to máme děkovat ještě víc. Ale vždycky si máme být vědomi, že ten důraz je na tom, že jsme – že jsme a víme, kdo nám tento život dal, a tomu jsme vděčni na prvním místě.