Pátek 23.02.2024, sv. Polykarp, Svatopluk
Hledat: Vyhledat
Rubrika List svatého apoštola Pavla Římanům

Hledejte to, co vás spojuje

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.12.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 11,1-10; 2. čtení Řím 15,4-9; evangelium Mt 3,1-12;

Hledejte to, co vás spojuje12:05
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.90 MB]

Bratři a sestry, exegeté říkají, že list apoštola Pavla Římanům je myšlenkově nejhlubší ze všech Pavlových listů. Já jsem tenhle úryvek, který jsme teď četli, slyšel asi podesáté. Já už si ho čtu někdy od středy a skutečně je pravda, že pokaždé, když ho slyším, tak tam objevím něco dalšího, další myšlenku. Skutečně ta slova nejsou volena náhodně, tam není jediné slovo navíc, nic zbytečného. Chci tím říct asi tolik, že je potřeba tenhle list číst opakovaně, asi po malých kouscích, protože je to tak myšlenkově bohaté, že by se v tom potom člověk ztratil. Ale skutečně: vracet se k tomu, třeba i během celého příštího týdne. Abyste věděli, odkud jsme četli, tak byly to verše Řím 15,4-9.

Prvně apoštol Pavel zdůrazňuje, že všechno, co bylo kdysi napsáno (my bychom řekli z našeho pohledu Starý zákon), bylo napsáno k našemu poučení: „Abychom z Písma čerpali vytrvalost a povzbuzení a tak měli naději.“

Možná si někdo řekne: „Jak to souvisí s tím, o čem potom Pavel píše dál?“ Velmi, velmi to souvisí. Apoštol Pavel chce říct asi toto: „Valí se na nás různé zkoušky, různé těžkosti a my se ptáme, kde vzít sílu. Ta je v Písmu, odsud čerpáme poučení, povzbuzení.„

Teď v adventě mnoho lidí bude mluvit o naději, bude mluvit právě i o tom, že se máme k sobě chovat dobře. Ale mnoho lidí se taky ptá: „Proč? Proč bych to měl dělat? Co z toho budu mít?“ A odpověď není zrovna malá. Co z toho budeš mít? Budeš podobný Bohu. Máš možnost napodobit svého Stvořitele. Připadá ti to málo člověče? Pokud ti tohle připadá málo, tak jsi hodně pyšný.

Teď musíme udělat takovou tlustou čáru a začnu z druhého konce, ale uvidíte, na závěr se to spojí.

Jak už jsem tady říkal před časem, apoštol Pavel píše list do Říma v momentě, kdy se tam teprve chystá přijít. Ještě tam nebyl. Chce tam přijít a chce pokračovat do Španělska. List byl napsaný někdy kolem roku 57, tedy ještě dříve než evangelia. První křesťané byli v Římě už někdy po roce 40 po Kristu, tedy velmi záhy, a byli to židokřesťané, tedy židé, kteří přijali Ježíše Krista. Zřejmě to byli obchodníci, kteří tam přinesli víru. Ta obec se rozrůstala a někdy kolem roku 46 se stalo to, že už to nebyla jenom obec čistě židokřesťanská, ale víc bylo takzvaných pohanokřesťanů a z toho vzniklo rozdělení, třenice. Nedokázali se spolu nějakým způsobem srovnat. Nevíme proč, jestli víc zdůrazňovali svoje původní tradice, tradice kulturní, odkud přišli, co měli, ale vznikl tam nepokoj. Císař Klaudius, který v té době vládl v Římě, nevěděl, kdo jsou pohanokřesťané, kdo jsou židé a takhle, ale chtěl mít ve svém hlavním městě klid, a tak je poslal pryč všechny.

Apoštol Pavel na to reaguje právě v druhé části toho listu a vlastně říká: „No, rozhodně nám, křesťanům, to, co se stalo, neslouží ke cti, že jsme nedokázali tam spolu vyjít. Vždyť máme stejnou víru, věříme ve stejného Boha, jeho Syna Ježíše Krista. Nejsme tím, co se stalo, zrovna příkladem pro svoje okolí. A teď udává důvody a říká, jak to změnit, jak to dát do pořádku.

V té době, kdy apoštol Pavel tento list píše, císař Klaudius už byl mrtvý a oni se všichni pomalu potichu vrátili zpátky do Říma a je pravda, že už se to nikdy neopakovalo.

A co jim tedy apoštol Pavel říká? Začíná tím, že máme stejně smýšlet podle vůle Ježíše Krista. Začíná to vždycky vevnitř a potom se to projeví navenek. Vždycky je to takhle – u každého dobrého díla i u každého špatného díla - všechno začíná nějakou myšlenkou.

Apoštol Pavel chce říct svým posluchačům (nebo spíš těm čitatelům): „Hledejte to, co vás spojuje. Nedívejte se na to, co vás rozděluje, stavte na tom, v čem jste jednotni – ve víře v Ježíše Krista, ve víře v to, že on je Zachránce, že on je Bohem poslaný spasitel, ten, který nás vede k Otci.

Bohužel i my žijeme v době, kdy lidé hledají rozdíly a někdy si na tom dokonce zakládají, že se lišíme, že se různíme. Často jsme svědky toho, že lidé se nedívají na to, co je sjednocuje, co je spojuje, ale právě na to, co je rozděluje, a potom těžko najít společnou řeč. Ale té společné řeči musí předcházet společná myšlenka, ochota, vůle – vůle hledat tuto společnou řeč.

A potom to pokračuje. Říká: „Budete moci svorně a jedněmi ústy oslavovat Boha, Otce našeho Pána Ježíše Krista.“ Takže první byla ta myšlenka, pak bylo slovo a teď je třetí: „Přijímejte jeden druhého do svého společenství,“ – pak je skutek. To je ta stupnice, jak to jde. Tak to jde v našem běžném životě. Když budu dobře smýšlet o svém okolí, o svých bližních, budu o nich taky dobře mluvit a budu taky dobře jednat. Když budu o nich špatně smýšlet, budu o nich špatně mluvit, budu s nimi špatně jednat. Nemysleme si, že je možné do toho vstoupit a v půlce toho řetězce to změnit. Nemysleme si, že je možné uvažovat o někom špatně a pak s ním dobře jednat. To je přetvářka, divadýlko, velká hra.

Apoštol Pavel zase tady dává ten důvod, proč toto mají dělat: „Jako i Kristus přijal vás k Boží oslavě.“

Když mluvíme o své víře, tak o ní mluvíme jako o určité aktivitě. Taky to slýcháváme: „Musíš být ve své víře aktivní, nesmíš se jenom tak vézt, musíš pro svoji víru něco dělat, musíš ji hlásat,“ a takhle. Aktivita, činnost, skutky. Apoštol Pavel připomíná Římanům jiný pohled a říká: „Uvědomte si, že tu víru jste taky dostali jako dar a dar se přijímá. Svým způsobem ten, kdo přijímá dar, je pasivní, dostane ho. Nastaví ruce, vezme ho.“ A takhle je to s naší vírou. V tom prvním momentě to byl dar, který jsme dostali, ale potom, každý dar se má používat – rozbalit, používat. Jinými slovy tedy potom nastupuje fáze aktivity. Ale uvědomme si to, že naše víra je dar, že my jsme byli přijati od Ježíše Krista. On se k nám přiznal a řekl: „Ano, ty patříš ke mně.“ Kdyby to neudělal, tak bychom mohli volat, říkat nevím co, ale ještě by to neznamenalo, že k němu patříme, ale že on řekl: „Ano, já tě beru, já tě přijímám.“ A potom, od tohoto okamžiku jsme teprve my aktivní. Ve víře jsou důležité oba ty momenty: přijetí daru i potom jeho rozvíjení.

Bratři a sestry, a teď vidíme, jak máme ten dar rozvíjet. Vracíme se na ten začátek: „Všechno, co bylo napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z Písma čerpali vytrvalost a povzbuzení.“ Tady se to spojuje, tady Pavel říká: „Odsud berte svou naději, odsud berte sílu pro svůj život. Tady si připomínejte tu myšlenku: chci být podobný svému Stvořiteli, chci mít podobný postoj, jako má On, ke stvořeným věcem, chci i já se takhle chovat velkoryse, chci i já ho napodobit.“

Bratři a sestry, to, co se stalo v Římě mezi tím rokem 40 a 50 našeho letopočtu, už se nikdy neopakovalo. Oni tuto krizi překonali, uvědomili si, že bylo něco špatně. Určitě k tomu přispěl i tenhle list apoštola Pavla. Bratři a sestry, i my to takhle vezměme, že je to návod pro nás život, že je to pomůcka, abychom se vyvarovali různým těžkostem, různým krizím.

Tady bych udělal jeden konec a chtěl bych připomenout jednu myšlenku, která tady zazněla v pátek, z úst otce biskupa Mikuláše právě o té velkorysosti a o tom, jak máme jednat ve světě. Nevím, jestli už to dokážu říct úplně přesně, ale on tam říkal něco v tom smyslu, že Bůh, když udělal celý ten svět, tak se tím nechlubil. Když přijdeme do lesa, není tam na stromě napsáno: „Toto jsem udělal já, Bůh“, na poli neběhají zajíci a nemají na krku ceduli: „Toto jsem udělal já, Bůh,“ ale On chce, abychom to hledali, abychom po něm pátrali a abychom ho napodobili – v té kráse, v té velkorysosti, ale taky v té skromnosti.

Toto jsou všechno myšlenky, které jsou velmi užitečné pro přemýšlení v této době adventní. Tak ať si z toho něco vybereme a ať to obohatí náš každodenní život.


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.