Pracovat pro příchod Ježíše Krista

	Pracovat pro příchod Ježíše Krista	9:00
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 1.93 MB]

Bratři a sestry, budeme se věnovat druhému listu apoštola Pavla Soluňanům.

První list Soluňanům je nejstarší Pavlův list a byl napsán buď v roce 50, maximálně 51 po Kristu. S tím druhým listem Soluňanům je trošku taková obtíž. Buď byl napsán okamžitě, v zápětí po prvním listě Soluňanům (to „okamžitě“ by znamenalo asi tak za tři, za čtyři měsíce), anebo byl napsán mnohem později, až někdy po roce 67. Ale to není tak důležité, pro nás je důležité to, co ten list obsahuje. A je to právě, jak už jsme slyšeli v úvodním komentáři, jakési napomenutí, varování.

V Soluni se šířily takzvané „zaručené zprávy“, to, čemu se říká šeptanda: „ ... a už jste to slyšeli? Bude konec světa, támhle prý o tom píše Pavel. No, je to jistý, je to určitý, tam mají dokonce jeho dopis. Já jsem ho teda neviděl, ale prý to tam je.“ A takhle vlastně to narůstá. Latinské přísloví říká: „Fáma (pověst) roste, jak jde.“ Jinými slovy, jak se to šíří, tak to nabývá čím dál tím větších rozměrů.

Pavel na to reaguje a píše jim dopis, který není nijak dlouhý, ale je zásadní. V tomto dopise je také několik formulací, které známe, ale možná nevíme o tom, že jsou právě tady z tohoto dopisu nebo že je vyslovil svatý Pavel.

Když začneme od toho nejzásadnějšího: „Pokud jde o dobu, kdy přijde náš Pán Ježíš Kristus a my se u něho shromáždíme ...“ Čili tady se Pavel vyslovuje pro to, aby uvážili situaci, aby se zklidnili a aby se přestali zajímat o tady tyto „pravé“ zvěsti, o „pravá“ poselství, které odkazují na to, kdy Ježíš přijde.

Když to srovnáme s naší dnešní dobou, tak můžeme říct: „My žijeme v opačném extrému.“ Těch lidí, kteří přicházejí s tím, že je konec světa za dveřmi, že to bude do půl roku, za rok, tak těch moc není. Naopak, ta velká většina se chová tak, jako kdyby podruhé Pán Ježíš přijít neměl. Odsouváme to a říkáme si: „No, ono to asi bude, ale já se toho nedožiju, já s tím ani v životě nějak moc nepočítám. No, to až jednou po mně tady budou generace ... S tím se nemusím zatěžovat, s tím si nemusím lámat hlavu.“ Každý extrém je špatný, i tento extrém je špatný.

Trápí nás jiná věc, která trápila už i ty Soluňany, a Pavel to tam taky říká. Říká, že se modlí za ně, „aby je Bůh zdokonalil, aby vždycky měli zálibu v konání dobra a jejich víra se projevovala skutky“. Mimochodem toto vyjádření je velmi důležité, protože někdy je Pavlovi podsouváno, že jedna věc je víra a druhá věc jsou skutky. Tady v tomto listě Pavel říká vlastně to stejné, co najdeme v listu apoštola Jakuba. Jakub to říká víc natvrdo: „Víra bez skutků je mrtvá.“ Ale i Pavel tady v tomto listě to dává na jednu linku a říká: „Obojí je potřebné: víra i skutky.“

Nám všem, každému z nás se stane to, že jsme unaveni. Jsme unaveni a nechce se nám dělat vůbec nic a říkáme si: „Má cenu dělat vůbec něco?“ Když vidíme spoustu nespravedlnosti, když vidíme spoustu všelijakých podvodů, spoustu všelijakého falešného chování a podobných věcí, tak si říkáme: „Má to moje maličké snažení, ta kapička v tom moři, má to vůbec význam?“

Vidíme, že vždycky si lidé kladli tuto otázku. Vždycky se ptali: „Má to cenu? Má cenu zápasit o to, aby to tady na tom světě bylo lepší?“ A apoštol Pavel říká: „Ano. Je to úkol křesťana zápasit o svoji víru a zápasit o to, aby se ta víra projevovala dobrými skutky.“ Není to nic, co by přicházelo automaticky, ale je to spojeno s úsilím člověka. Je to povolání nás křesťanů. Takto se máme projevovat v tomto světě.

Apoštol Pavel začíná ten dopis tím, že říká, že se za ně modlí. Je to vyjádření dost časté. Apoštol Pavel velmi často ve svých dopisech připomíná těm adresátům, že se za ně modlí, že pamatuje ve svých modlitbách na všechny ty, které přivedl ke křesťanství. Nám v první řadě chce zase říct: „I ty se modli za ty, kteří jsou kolem tebe, za všechny, které znáš.“ Ale je tady i jakýsi návod, za co se máme modlit. My se často modlíme za konkrétní věci: za zdraví, za to, aby nás Bůh chránil, za zdar nějakého konkrétního díla, které právě probíhá. Apoštol Pavel říká, že se za ně modlí a prosí za to, aby je Otec svou mocí zdokonalil. Jinými slovy, on se modlí za to, aby měli ten správný vhled do všech těch věcí života. Sami vidíme a setkáváme se s tím, že to nebývá často jednoduché orientovat se v dnešní složité situaci. Ale abychom se za to modlili? To asi neděláme příliš často a je to škoda.

Apoštol Pavel se nejenom modlí za ty své „svěřence“, za ty, které přivedl k víře, ale on jim to říká, on jim to sděluje, dost často jim to připomíná. Říkejme to těm, za které se modlíme, třeba jim to i napišme v dopise, říkejme jim to, sdělujme jim to. Protože jakkoliv nám to může připadat obyčejné, všední a řekneme si: „Ale, co se s tím budu chlubit.“ Ne, je to důležité, protože tím můžeme člověka velmi povzbudit, můžeme ho utvrdit, můžeme mu dodat sebedůvěry, můžeme mu dodat právě chuť do života, protože si uvědomí a řekne si: „Aha, nejsem tu sám. Jsou tu druzí, kteří na mě pamatují.“

Bratři a sestry, jak to zakončit, co říct na konec? Bylo by špatné shánět se po všelijakých těch proroctvích a zvěstech, kdy že ten Pán Ježíš přijde. A bylo by stejně tak špatné odsunout to a říct: „To se mě netýká.“ Týká se nás to, jako se to týkalo Soluňanů.

Bratři a sestry, každý křesťan má počítat ve svém životě s příchodem Ježíše Krista a má pro tento příchod nějakým způsobem pracovat – pracovat tím, že bude zvěstovat evangelium. Dnešní svět potřebuje evangelium vidět a setkat se s ním právě v naší víře a v našich dobrých skutcích. Často jsme z toho unaveni, často nám k tomu chybí síly. Vyprošujme je sobě i všem ostatním.