Dobrý boj jsem bojoval

	Dobrý boj jsem bojoval	9:39
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 1.16 MB]

Bratři a sestry, úryvek, který jsme dnes slyšeli ve druhém čtení z druhého listu apoštola Pavla Timotejovi, je svým způsobem výjimečný, protože je to Boží slovo a toto Boží slovo nám zvěstuje autor. Zpravidla Pavel mluví o tom, co Bůh dělá pro lidi. V tom úryvku jsme četli a slyšeli, co Bůh udělal pro Pavla. Je to svědectví. Je to svědectví na konci jeho života. Pavel je v situaci, kdy rozhodně si nic nepřikrašluje, kdy si nic nenamlouvá, ví realisticky, jak to s ním vypadá, že tedy jeho pozemský život bude končit, že to bude velmi brzo, ale skutečně všimněme si, jaký je v Pavlovi pokoj, klid, jak rozhodně nikomu nic nevyčítá, na nikoho se nezlobí, nikomu nevyhrožuje, ale mluví o tom, jak velké věci pro něho udělal Pán.

Bratři a sestry, vraťme se ještě trošku zpět v těch „dějinách“ apoštola Pavla. Když byl v Jeruzalémě, už ve vazbě, tak měl zjevení, ve kterém mu Pán říká: „Neboj se! Neboj se, budeš o mě svědčit. Budeš o mě svědčit i před pohany, před cizími lidmi, kteří nepatří do židovského národa. A tak apoštol Pavel svoji vazbu, transport do Říma, celý ten soud a toto všechno nebral jako záležitost osobní, že by mu někdo křivdil, že by mu někdo chtěl ublížit nebo že by jemu, Pavlovi, bylo činěno nějaké příkoří, ale bral to jako možnost a příležitost ke hlásání evangelia. V tom je obrovský rozdíl mezi tím, jak těžkosti a příkoří chápe většina lidí na tomto světě, a jak je chápal třeba Pavel.

Církev nám tento úryvek předkládá v tyto dny schválně. Bude končit církevní rok, budeme vzpomínat na naše drahé zemřelé, budeme bilancovat, budeme rekapitulovat, srovnávat, hodnotit a tady máme návod jak hodnotit, jak správně se dívat na ty věci, které byly a jak očekávat správně věci, které mají přijít.

Ti, kdo sestavovali lekcionář, tak nás ušetřili několika veršíků, ve kterých Pavel píše Timotejovi, kdo všechno ho opustil. Je to tam, Pavel je realista, ale končí to: „Budiž jim odpuštěno.“ Ten hlavní, kdo mě neopustil, je Bůh. Na Něho jsem se mohl vždycky spolehnout a zase mě neopustil. I tentokrát stál při mně.

Apoštol Pavel používá termíny, které byly obvyklé v tehdejší době, ať už mluví o tom, že „mám prolít v oběť svou krev; chvíle, kdy mám odejít, je tady“. Připomíná takový obřad, kdy po obětování zvířete, kdy už to obětní zvíře bylo mrtvé, vzali pohár s vínem nebo s olejem a polili to zvíře. Byl to takový zvláštní obřad, který se vyskytuje jak v náboženství židů, tak i v pohanských náboženstvích. Je to to, čemu se říká úlitba. Je to vlastně vzdání díků, poděkování. A on říká: „Ta moje smrt, to bude poděkování – poděkování Pánu Bohu za všechno, co mi dal.“

Někdy, když čteme smuteční oznámení, tak z těch slov, ať už z toho verše, který je tam zvolený, anebo potom z těch slov toho oznámení, tak se můžeme dovědět mnohé o víře nebo o nevěře zpravidla těch pozůstalých, toho, kdo ten verš a kdo ta slova vybíral a dával dohromady. U lidí nevěřících je pochopitelné, že tam je veliká bolest, že je tam zaznamenána ztráta, že je tam často takový jakýsi povzdech, že prostě všechno skončilo. A je zase krásné, když lidé věřící i touto formou dají najevo: „Ano, my jsme měli rádi naši babičku, našeho dědečka, on nám bude chybět, ale my víme, že je u Boha, že Bůh si ho vzal k sobě a že Bůh se o něho postará a koneckonců vždyť se zase u Boha všichni shledáme.“ I toto bývá krásné vyznání víry – víry a důvěry v to, že Bůh nás neopouští.

Potom Pavel používá termíny: dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. A tady exegeté mají dva názory. Jedna taková větší skupina říká: „Pavel používá termíny, které se týkají sportu, protože dál mluví o věnci spravedlnosti.“ Sport i v tehdejší době byl velmi populární. Ti, kteří zvítězili v nějakých disciplínách, byli obdivováni, byli ctěni. Už jsem tady před nějakou dobou říkal, že neexistovaly jenom Olympijské hry, ale existovaly další – v Korintě byly Istmické hry, a další a další hry. Každé město, pokud si to mohlo jenom trošku dovolit, chtělo mít svoje nějaké sportovní hry, aby to bylo jednak oživení toho života, ale jednak aby se tím mohli pyšnit.

Takže Pavel používá termíny, které všichni znali: běh, boj nebo spíš řekněme takové klání, zápolení. Ale Pavel chce říct: „Tady jde přece o něco mnohem důležitějšího, než o to, kdo někam doběhne první, kdo skočí nejdál, kdo skočí nejvýš. Tady jde o život – o život na této zemi a o život věčný.“

Někteří ti exegeté říkají, že ty termíny je možné vyložit i ve vojenském slova smyslu – v tom smyslu, že když Pavel mluví o víře, že ten termín je možné přeložit také jako přísaha, vojenská přísaha. „Zůstal jsem věrný. To, co jsem slíbil, tak jsem splnil, a teď ti za to Bože moc a moc děkuji.“

Bratři a sestry, lidé na tomto světě často, když hodnotí, tak propadají pesimismu a vidí to špatně. Říkají si: „Na začátku jsem měl ideály, chuť do života. Teď, jak přibývají roky, přibylo nemocí, ubylo síly, ideály jsou pryč, nic se mi nepovedlo.“ Pavel by taky to mohl říct. Mohl by říct: „Já jsem chtěl ještě jít hlásat evangelium někam dál. Vždyť je ještě tolik lidí, kteří o Pánu Ježíši neslyšeli. Nás křesťanů je tady hrstka v Římě a vůbec na celém světě...“ Nic takového. Naopak je tam ten pokoj a veliká vyrovnanost.

Lidé zpravidla hodnotí, když končí občanský rok. Jenže tam je jedna potíž: ty oslavy bývají velmi hlasité a navenek, a to se těžko uvažuje a těžko přemýšlí. Těžko se hledá klid a soustředění na to, aby člověk mohl skutečně dobře zhodnotit to, co končí. Proto nám církev nabízí tyto myšlenky k hodnocení našeho života teď. Teď je nesporně klidnější období. Budeme vzpomínat na naše drahé zemřelé, budeme vzpomínat na to, co nám tady zanechali. Nebudeme vzpomínat ani tak na věci, které nám zanechali, ale spíš na myšlenky, postoje, názory. To je to pravé a skutečné dědictví.

Když budeme hodnotit svůj život, třeba i ten rok, který pomalu končí, vezměme si na pomoc list apoštola Pavla Timotejovi. Nechme se inspirovat těmito slovy, která Pavel napsal před svou smrtí, a doslova nasávejme do sebe ten pokoj a klid, který měl apoštol Pavel. Je to Boží dar. O každý dar je třeba prosit. Bůh ho dal Pavlovi, když o tento dar budeme prosit a budeme o něho stát, Bůh ho dá i každému z nás.