Pátek 23.02.2024, sv. Polykarp, Svatopluk
Hledat: Vyhledat
Rubrika List svatého apoštola Pavla Kolosanům

Svět tvoří jednotu

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.08.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
18. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Kaz 1,2; 2,21-23; 2. čtení Kol 3,1-5.9-11; evangelium Lk 12,13-21;

Svět tvoří jednotu7:46
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 1.75 MB]

Bratři a sestry, naposledy v tomto církevním roce se dostáváme k listu Kolosanům, příště budeme číst z listu Židům.

Na místě je otázka, komu byl napsán tento list, nebo můžeme říct třeba i tento úryvek, který jsme dnes četli? Odpověď na tuhle otázku je velmi důležitá pro pochopení celého toho textu. Jistě, bylo to napsáno do Kolos, ale kdo byli tito Kolosané? V první řadě to byli Řekové, tento aspekt tam hraje velikou roli, má velikou důležitost, a potom to byli křesťané, kteří se obrátili z pohanství.

Když se nějaký člověk „obrátí“ nebo když začne dělat něco nového, začne chodit do nějaké školy, do nějakého kroužku, začne se učit cizí jazyk, tak je z toho nadšený, ale zpravidla jak to bývá dál? Většina lidí po nějaké době začne zvolňovat. Zjišťuje, že jsou tam nějaké problémy, nějaké překážky, že to není všechno tak akorát, jak si to představoval, že třeba ten učitel není úplně akorátní, nebo spolužáci, anebo vůbec s tou samotnou věcí jsou problémy. Také ti křesťané v Kolosách zjistili, že i v církvi jsou problémy, že to není všechno tak stoprocentní, jak si třeba mysleli, a i oni začali ve svém nadšení ochabovat.

Pavel, protože to viděl, protože je znal, tak chtěl je utvrdit v tom prvotním nadšení, chtěl je znovu povzbudit, znovu je přivést k tomu, aby se nestali jenom nějakými průměrnými nebo podprůměrnými křesťany, ale aby byli horliví tak, jak byli horliví na začátku, a proto jim píše tento text. Je to text, který je myšlen pro povzbuzení.

Jak jsem říkal, Kolosané byli Řekové. Tady je jeden takový velmi důležitý aspekt řeckého myšlení. Tento aspekt formuloval filosof Platón a můžeme říct, že to nebylo zrovna šťastné, a sice Platón rozdělil svět na svět viditelný a svět neviditelný, a navíc ještě tomu dal nálepky. Řekl, že ten svět viditelný je veskrze špatný, naopak ten svět neviditelný, že to je to pravé. Jinými slovy Platon řekl: „Lidská duše, která je neviditelná a na kterou se nedá sáhnout, tato duše je v lidském těle uvězněna a těší se na okamžik, kdy se toho těla zbaví.“

Čili Platón zavedl jakési dělení, ale nesprávné. Apoštol Pavel Kolosanům píše a říká jim: „Toto dělení je špatné dělení, svět tvoří jednotu. Tak jak ho stvořil Bůh viditelný i neviditelný (říkáme to v modlitbě Věřím v Boha každou neděli), tak tenhle svět tvoří jednotu a nelze říct: proto, že je něco vidět a dá se na to šáhnout, je to špatné, a protože něco je neviditelné a nedá se na to šáhnout, tak je to dobré. Takhle vůbec ne, takhle to nesmíte rozdělovat.“

Ta Platónova úvaha pokračovala, že je potřeba držet se dál od těch věcí hmotných, od těch věcí viditelných, aby člověk v sobě měl to pravé bohatství těch věcí neviditelných. Apoštol Pavel chce říct Kolosanům: „Ne. Křesťan, ten, kdo uvěřil v Ježíše Krista, se nebude odtahovat od světa viditelného, ale bude k němu mít jiný postoj. Jako třeba všichni cestovatelé se dívají na světové strany, dívají se na nebe a na nebi hledají polárku, která jim ukazuje sever a od toho odvozují, kudy půjdou, tak křesťan se bude dívat na Krista.“

Nebo to řekněme ještě trošku jinak. Jako člověk, který se vydává někde na cestu, tak se podívá do jízdního řádu, kdy mu něco jede, a podle toho se na tu cestu vydá a připraví, tak křesťan se bude dívat na Krista a z Krista potom bude odvozovat svůj postoj ke všem věcem, ke všem skutečnostem – ať k těm, které jsou vidět, anebo k těm, které vidět nejsou.

Každý člověk má jednu schopnost, kterou máme jenom my lidé, a sice zamyslet se nad sebou. Pavel o tom píše Kolosanům: „Oblečte člověka nového, který se obnovuje ke správnému poznání.“ Jenom člověk je schopen se zastavit, zamyslet se nad tím, co bylo (říkáme tomu „udělat reflexi vlastního života“) a říct: „Tohle se povedlo, děkuju,“ anebo taky říct: „Tohle jsem zkazil, toto se nepovedlo a já musím jinak.“

K tomu, aby člověk si takhle sebekriticky přiznal nějakou chybu, k tomu je potřeba velká síla, není to vůbec jednoduché. Je k tomu potřeba velké vnitřní síly, velké statečnosti a potom je potřeba velké odvahy k tomu, aby to člověk změnil, aby to nějakým způsobem korigoval. Ale je to poslání nás křesťanů – dívat se na Krista, dívat se na Něho jako na ukazatel cesty, ukazatel směru a podle Krista zaujímat postoj k věcem, které jsou kolem nás – ať k věcem hmotným anebo k věcem nehmotným.

I my jsme určitě zažili to, že v církvi není všechno tak akorát, že to není všechno tak, jak bychom si přáli, jak bychom si představovali. Určitě jsme taky zažili to, že ti, o kterých jsme si třeba mysleli, že nám budou vzorem, že nás nějakým způsobem zklamali. Bylo by chybou, kdybychom kvůli těmto těžkostem, kdybychom kvůli těmto problémům odložili svoji víru a odložili svůj pohled na Krista. Naopak, když všichni se budeme snažit podle evangelia žít, když se všichni budeme snažit se na Krista dívat, potom, můžeme říct, těch zklamání bude čím dál tím míň.

Takže kéž jsme schopni podle Pavlova návodu v této době, která je dobou dovolených, dobou odpočinutí, si udělat čas taky sami na sebe – zastavit se, zamyslet se a zkontrolovat svůj životní směr a zeptat se: „Jdu opravdu za Kristem?“


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.