Čtvrtek 20.06.2024, sv. Silverius, Květa
Hledat: Vyhledat
Rubrika List svatého apoštola Pavla Kolosanům

Jsme opravdu dál než Kolosané?

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.07.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
15. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Dt 30,10-14; 2. čtení Kol 1,15-20; evangelium Lk 10,25-37;

Jsme opravdu dál než Kolosané?10:15
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 2.38 MB]

Budeme mluvit a uvažovat nad úryvkem z listu Kolosanům, který jsme teď slyšeli. Krásně se ten úryvek myšlenkově shoduje s tím, co jsme slyšeli ve vstupní modlitbě. Tam se říkalo, že prosíme o to, aby v našem životě došlo k takové shodě, abychom se dokázali vyhnout tomu, co odporuje křesťanskému způsobu života a do svého života přijímali to, co se s křesťanstvím shoduje, protože právě některé věci, které jsou v rozporu s křesťanstvím, to byl takový impuls, proč Pavel psal do Kolos.

Děcka tu nejsou (děti byly v sakristii), tak položím otázku vám: Víte, kdo jsou to sudičky? Určitě. Řeknete: to jsou pohádkové bytosti, které se sejdou nad novorozencem a určí mu, jaký bude jeho osud, určí mu, co dostane „do vínku“. A v nějaké takové podobné síly věřili Kolosané. Věřili ještě potom v další věci. Vyskytoval se tam takový přehnaný důraz na oslavu svátku, ale na oslavu svátku v tom „zákonickém“ slova smyslu, mechanickém – ‚je potřeba dodržovat předpisy, je potřeba zachovávat všechna ta nařízení do posledního puntíku‘.

Potom se tam vyskytoval ještě jeden takový extrém, a sice přehnaná askeze. Askeze je to, když se člověk nějakým způsobem zapře. Do askeze patří půst a další věci, ale cílem askeze je, aby se člověk setkal s Bohem. Cílem těchto lidí, kteří to dělali v Kolosách, ale bylo, aby se ukázali, aby se předvedli, aby je druzí obdivovali, aby si říkali: „Ten je teda dobrý. Opravdu, ten už to někam dotáhl.“

A Pavel říká: „Toto všechno je špatně. Tito lidé staví svůj život na té askezi, na slavení svátků, na víře v různé sudičky, ve hvězdy, v horoskopy a podobně.“ A Pavel říká: „Postavte svůj život na Kristu.“

Pavel tady v tom úryvku, který jsme dnes četli, se snaží odpovědět na tři základní otázky, které si kladla antická filozofie. Kladli si je všichni ti filosofové, všechna ta velká jména, která známe: Platon, Aristoteles, Sokrates a další. Všichni si dávali vlastně tři otázky – první: „Odkud jsme se tu vzali?“, druhá: „Co je úkolem, smyslem lidského života na této zemi?“ a třetí: „Co s námi bude, až tady z této země odejdeme? Kam půjdeme?“

A Pavel říká: „Na to všechno najdete odpověď v evangeliu. Kristus je původce tohoto světa – viditelného i neviditelného, dává smysl našemu životu na této zemi a nakonec nás vezme k sobě, je tedy i cílem.

Bratři a sestry, můžeme si říct: „No, tak dobře, my už nevěříme na sudičky, my jsme velcí, my jsme dospěli“, ale jsme opravdu dál než ti Kolosané? Protože čím dál tím víc lidí u nás vyhledává kartáře nebo kartářky, astrology, vyhledává různé léčitele a skálopevně tomu věří. Já teď nemám na mysli to, když člověk otevře nějaký časopis nebo noviny, uvidí tam horoskop a přečte si to, usměje se tomu, zase to zavře a jde dál v životě, ale mám na mysli ty lidi, kteří tomu skálopevně věří, kteří si skutečně myslí, že nějaké postavení hvězd může ovlivnit náš život. Mám na mysli lidi, kteří zapomněli, že jsou to fyzikální zákony, které drží tento vesmír pohromadě a že ty zákony dal zase Bůh.

Bratři a sestry, apoštol Pavel chtěl Kolosanům připomenout, že tyto věci nelze sloučit s křesťanstvím – buď věřím v ty hvězdy nebo věřím v evangelium, a tak bychom mohli pokračovat. Chtěl to připomenout nebo zdůraznit, protože věděl, že každý člověk je v tomto nebezpečí.

My v naší době jsme ještě v jednom nebezpečí. V naší době mnoho lidí spoléhá na techniku, na technický pokrok, ale potom ještě spoléháme na jednu věc: na instituce. „Ta a ta instituce to musí zařídit, ona se musí postarat“, všichni to známe. „Ať to zařídí stát“, to je takové nejčastější zaklínadlo a zapomínáme, že tam jsou taky jenom lidi, že jsou tam stejně jako všude jinde lidé dobří, lidé špatní, ale vždycky lidé chybující a nemůžeme čekat od nikoho žádné zázraky, od člověka rozhodně ne.

Nejsme dál než byli Kolosané. V nebezpečí, že dáme svoji důvěru, svoji víru někomu jinému než Kristu, v tomto nebezpečí jsme my všichni. Takže to je první část toho dnešního úryvku, kdy Pavel říká, kdo je Kristus: „On je původce, on je smysl tohoto světa, on je cil, dovršení.“

A potom říká dál Pavel, co Kristus udělal: vykoupil nás, zachránil nás. V čem to spočívalo? Že nás usmířil s Otcem. Usmíření, to je takový velký Kristův úkol, v kterém my máme pokračovat. Není to úkol vůbec jednoduchý, vůbec snadný.

V pátek odpoledně jsem shodou okolností četl jeden takový časopis, podotýkám katolický, a tam byly různé postřehy a jeden tam byl také o smíření v církvi. A nějaký farník si tam povzdechl: „Smíření? A v církví? U nás v naší farnosti musí být dvě mše svaté,“ podotýkám, že důraz byl na tom ‚musí‘. „Proč?“ „No, aby ti, co spolu nemluví, se nemuseli potkat a, nedej Bože, aby si nemuseli podat ruku při pozdravení pokoje.“

Tak jsem si teda říkal: „No, tam to musí být hodně těžký a upřímně řečeno, tam bych teda nechtěl být farářem, protože to je něco hroznýho, to je těžký.“ Všichni víme, jak nám to dá zabrat, když máme k někomu přijít a říct: „Promiň, omlouvám se, já jsem to tak nemyslel. Udělal jsem chybu, přehnal jsem to. Promiň mi to. Odpusťme si.“

Byli jsme teď na táboře, vrátili jsme se v pátek. Všichni víme, jak je to mezi dětmi. Ty děti se nedokáží přetvařovat. Oni mají „co na srdci, to na jazyku“, takže když mají radost, tak to řeknou, když jsou naštvané, tak to řeknou, vynadají si pěkně od plic. Ale my se musíme zeptat sami sebe právě: „Jsme jim my, dospělí, dobrými příklady, dobrými vzory v tom, když jde o to ‚usmířit se‘? Nějakým způsobem podat tu pomocnou ruku, navázat znovu ten kontakt, dialog a podobně?“

Ježíš Kristus toto velké smíření s Bohem Otcem začal a nás povolal k tomu, abychom v tomto smiřování pokračovali. Často se setkáváme s tím, že jsou lidé, kteří se nechtějí smířit, kteří do slova a do písmene vyhledávají ty rozdíly, ty překážky. My, jako křesťané, máme být těmi, kteří budou hledat ty styčné body. My, jako křesťané, máme být těmi, kteří budou hledat to, co nás spojuje a ne vytahovat to, co nás rozděluje.

Bratři a sestry, s tím smířením nebo smiřováním nebudeme nikdy hotovi, protože jsme chybující lidé, ale jde o to, abychom k tomu měli ochotu. Jde o to, abychom si uvědomili, že v tom spočívalo Kristovo vykupitelské dílo, že nás smířil s Otcem, a my jsme povoláni k tomu, abychom v tom pokračovali. Čím víc lidí zapomene na Krista, tím víc všelijakých různic, všelijakých překážek, všelijakých těžkostí a nedorozumění mezi lidmi bude. A zase naopak, čím víc lidí skutečně upřímně uvěří evangeliu, přijme evangelium do svého života, tím budou mít lidé k sobě blíž, protože taky budou mít blíž k Bohu.

Takže zkusme naplnit slova té vstupní modlitby: usilujme o to, aby v našem životě všechno to, co konáme, myslíme, chceme, se shodovalo s evangeliem, s naším křesťanským způsobem života.


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.