Bůh se s námi usmířil

	Bůh se s námi usmířil	8:50
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 1.93 MB]

My se dnes spolu se svatým Pavlem zase vrátíme do Korinta. Jenom bych připomněl, že to už druhý dopis, který Pavel píše Korinťanům – druhý dopis, který máme v Písmu svatém. Víme, že Pavel napsal do Korinta nejméně čtyři dopisy. Ty, které máme v Písmu, to je ten druhý a čtvrtý. První a třetí v Písmu svatém není. Někdo by mohl říct: „Jak to?“

Tady z této situace krásně vidíme, že apoštol Pavel byl člověk, člověk tak jako my. Vedl svůj život, psal svou korespondenci. Ne všechno, co napsal, bylo vedeno Duchem svatým, ne všechno bylo inspirováno Bohem a tedy zařazeno do Písma svatého. Je to pro nás takové dobré upozornění, že Pán Bůh nedělá nic mechanicky, že se neřeklo: „Aha, to napsal Pavel, tak to tam dáme všechno!“

Ne, takhle to nebylo. Apoštol Pavel byl člověk, člověk, který byl vedený Bohem, člověk, který žil ze své víry, ale pořád to byl člověk. A Bůh nejedná mechanicky, ale Bůh si volí svobodně, vybírá a dává své povolání.

Apoštol Pavel tenhle svůj dopis do Korinta posílá před sebou. On se tam chystá přijít už po třetí a ta předchozí návštěva nedopadla moc dobře. Vystoupili proti němu někteří jeho odpůrci, hodně tam na něho žalovali a apoštol Pavel z toho nevyšel zrovna dobře. Můžeme říci, že tam došlo k jakési roztržce mezi ním a některými Korinťany – ne všemi, ale některými ano. A teď tedy Pavel posílá tenhle dopis, aby si připravil cestu, aby se usmířil se všemi Korinťany.

Takže to, co jsme dnes slyšeli, tam byla hlavní myšlenka usmíření – usmíření hlavně člověka s Bohem. Apoštol Pavel říká: „Když se někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo.“

On chce po Korinťanech velmi těžkou věc: aby změnili své smýšlení. Jak jsme slyšeli v komentáři k evangeliu, tehdejší svět byl rozškatulkován snad v mnohém víc než náš. Tam se dělilo: kdo je Žid, kdo není Žid. U těch Židů se ještě dokonce dělilo, kdo je z jakého kmene. Kdo byl z kmene Levi, tedy z toho kmene kněžského, byl něco víc než ti ostatní. Kdo byl z kmene Juda (z toho kmene pocházel král David, tedy šlechta, královský rod), zase byl něco víc než ti ostatní. Kdo měl v Římské říši římské občanství, byl něco víc než ti ostatní.

Takže tam byly mnohé takové rozdíly, mnohé předsudky a mnohé zvyky, které se jevily, že to tak musí být. Apoštol Pavel říká: „Nemusí to tak být a jestliže se někdo stane křesťanem, tak se to všechno mění.

On po korintských křesťanech chtěl, aby změnili svoje myšlení. To je něco hrozně těžkého, něco hrozně náročného, něco, do čeho se nám ale vůbec nechce. On chtěl po nich, aby odstranili svoje předsudky.

Když začneme od věcí vnějších. Vemte si, když třeba doma v kuchyni v nějaké zásuvce máte nějaké věci a teď je přestěhujete o dva metry vedle. Kolikrát se stane, že člověk jde k té první zásuvce, protože tam to přece vždycky bylo. A jak to, že to tak teď není? To jsou věci vnější, natož potom věci vnitřní, způsob uvažování.

Zase ve středu v náboženství zazněla jedna taková hláška. Vždycky je nejlepší, když děcka si vykládají mezi sebou nebo pro sebe, a jeden klučina povídá: „Já teda nevím. Ti naši pořád poslouchají ty zprávy nebo politiku, furt na to nadávají a furt to poslouchají,“ a kroutil hlavou, čtvrťák :).

Nebo jiný takový příklad, který jsem zažil. Bylo to v Římě, kdy jako vyslanec u Vatikánu byl pan František Halas, což je syn básníka, on je historik a napsal knížku o vztazích mezi Čechy a Slováky. A on v té knížce píše, že Češi mají v cizině pověst husitů, rebelů a tak vůbec lidí, kteří k náboženství moc neinklinují. A Slováci mají zase takovou nálepku vzorných katolíků. A on v té knize píše, že to tak vůbec není, že to není pravda. Nicméně tuto knihu četl jeden Slovák, se kterým já jsem se setkal, a on povídá: „No, čo s tým, veď je to pravda.“

Změnit svoje smýšlení, změnit svoje názory, vnitřní postoje, není vůbec jednoduché. Apoštol Pavel, když chce Korinťany povzbudit k tomu, aby to aspoň zkusili, tak jim říká: „Udělejte to proto, že Bůh se s vámi smířil.“

Bůh se s námi smířil, tedy v tomto smíření my jsme pasivnější. Ne, že my bychom byli úplně pasivní, ale my jsme pasivnější. Aktivnější je Bůh. A zase tady je problém, protože my jsme vychováváni k tomu, abychom byli aktivní: „Člověče, snaž se, dělej, usiluj. Snaž se, nezahoď příležitost, využij šanci!“ Začíná to už reklamou v televizi, v rozhlase a novinách taky. Všude se tam vlastně říká: „Člověče, vem svůj život do svých rukou. Tohle kup, tohle nekup, támhleto udělej,“ a takhle. Vybízí nás to k tomu, abychom byli aktivní a tak jsme aktivní pořád a zapomínáme, že někdy je potřeba se také zastavit, zklidnit.

Pavel vlastně říká Korinťanům to, co se říká nám na začátku každé doby postní: že je potřeba se zastavit, věci utřídit, probrat.

Takže byli jsme smířeni s Bohem. Jak se k tomu postavit, jak to přijmout? Jako dar. Tak, jako malé dítě přijímá dar třeba o Vánocích nebo o svých narozeninách: rozbalí, rozzáří se mu oči a ono poděkuje. To je ten správný postoj: poděkovat, vyjádřit svoji vděčnost a říct: „Já to beru.“ To dítě ten dárek vezme a drží ho. Nechce ho pustit, všem ho ukazuje, všem říká: „Podívej se, já jsem dostal.“

Apoštol Pavel říká: „Nás Bůh poslal, abychom hlásali toto smíření, abychom si to nenechali pro sebe.“

Bratři a sestry, dennodenně se setkáváme s tím, že lidé nejsou smířeni sami ze sebou, mezi sebou. Někdy máme pocit, že toho snad pořád přibývá. Co uděláme? Budeme na to nadávat? To nemá smysl, ale je potřeba začít jednat jako usmířený člověk, jako ten, který přijal smíření, jako ten, který ví, že ten hlavní krok udělal Bůh, jako ten, který ví, že ruka už nám byla podaná, a my ji máme přijmout.

Bratři a sestry, toto je potřeba domyslet v modlitbě, toto je potřeba promeditovat. O tom nemá smysl mluvit, diskutovat, ale rozjímat nad tím, děkovat.

Amen.