Inspirace k lásce

	Inspirace k lásce	8:21
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 1.86 MB]

Bratři a sestry, my se zamyslíme asi nad nejznámějším textem svatého Pavla – velepísní na lásku. Text se čte velmi často na svatbě. Je to dobře, protože ten text je takový programový, říká, co člověk má dělat, a je to program na hodně dlouho, můžeme říct, na celý život. A je dobře si čas od času tenhle program připomenout. Ale ještě bych se chtěl vůbec vrátit k tomu, jak asi tenhle text vzniknul a kam je zasazený.

V předcházejících kapitolách apoštol Pavel mluví o těch různých mimořádných projevech, jako je mluvení jazyky, prorokování, uzdravování, tady o těch mimořádných službách. Naráz to přeruší, v podstatě během dvou vět úplně změní téma – to bylo to: „Usilujte o dary lepší. A teď vám chci ukázat ještě mnohem vzácnější cestu,“ – a následuje velepíseň na lásku. Když ta velepíseň na lásku skončí, tak on se zase vrátí tam, kde přestal, a mluví dál o těch mimořádných projevech, o těch mimořádných událostech, schopnostech, službách.

Někteří bibličtí badatelé tedy říkali: „Tak to znamená, že to nenapsal svatý Pavel, že to tam někdo později dal.“ Napsal to svatý Pavel! Napsal to svatý Pavel, ale tenhle text, který jsme dnes slyšeli, je takový velmi propracovaný, promyšlený, to znamená, že Pavel to dlouho nosil v sobě, v srdci.

Víte, jak se třeba stane, že někdo přijde za někým a řekne: „Víš, už delší dobu přemýšlím o tom, že bych ti chtěl říct …,“ a teď mu něco řekne. Buď něco povzbudivého nebo ho pokárá a takhle. Apoštol v sobě nosil tady tuto myšlenku o projevech lásky, uvažoval o tom a teď, když se mu naskytla vhodná příležitost, tak to použil.

Takže na první pohled to vypadá, že to tam nepatří, ale patří to tam, má to tam své místo, protože když mluví Pavel o těch různých zvláštních projevech, o těch zvláštních mimořádných schopnostech, tak připomíná a říká: „To jsou dary. To jsou dary, které člověk dostává zadarmo. Že má člověk tyto schopnosti, to nic nevypovídá o tom, jaký ten člověk je, protože ty schopnosti dostal.“ Ale dnes ta velepíseň na lásku právě vypovídá o tom, jaký člověk je, a proto je to dar mnohem lepší a je to mnohem vzácnější cesta, protože na tuhle cestu se můžeme rozhodnout, jestli po ní půjdu nebo nepůjdu. Je tady v tom už moje snažení, je to moje rozhodnutí.

Tady ten dnešní text má tři takové části. V první části apoštol Pavel mluví o tom, jaké to je, když někdo nemá tu lásku, když má jenom slova – slova, která krásně zní, ale jsou prázdná - „znějící zvon a cimbál zvučící“. Prostě říká, bez nějakých skutků jsou slova málo, je to k ničemu. Je to vlastně takové jakési varování.

A teď v druhé části mluví apoštol Pavel o konkrétních projevech lásky. Co je to láska? Mnoho lidí hledá definici lásky, tady toho podstatného jména, a nenajdou. Ona není. Jsou nějaké definice, které částečně vypovídají o tom, jaká je ta láska, ale nějaká souhrnná definice není, v každé té definici něco chybí, něco schází.

Apoštol Pavel se nezdržuje tady touto teorií, ale od toho podstatného jména přechází ke slovesu a říká, co to je, jak to vypadá, když má někdo někoho rád, když miluje, a vlastně tam jmenuje činnosti, jmenuje tam jednání, chování člověka: „Láska se nevychloubá, nenadýmá, dobrosrdečná, nezávidí, shovívavá, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží…“ Bratři a sestry, co slovo, to je téměř návod na životní program, to jsou velké ideály a aby apoštol Pavel ty Korinťany pro to víc nadchnul, tak proto je tam ta poslední třetí část.

Co? Člověk se nadchne a řekne si: „Tak já to zkusím.“ Bude to zkoušet týden, čtrnáct dnů, měsíc a zjistí, že to není tak jednoduché, že to nejde. I když má tu nejlepší vůli nerozčilovat se, někdo přijde, já na to zapomenu, stačí maličkost a zase jsem v obrátkách. A člověk si řekne: „A je to vůbec možné? Dá se to zvládnout?“

Apoštol Pavel říká: „Ano.“ A teď tam používá právě ten příměr: „Když jsem byl dítě, jednal jsem jako dítě. Když jsem dospělý, už jsem někde dál.“ Chce tím Pavel naznačit dvě věci: člověk se z dítěte nestane dospělým ze dne na den, ani za měsíc, ale za několik roků, můžeme říct v podstatě za deset, patnáct let. A zrovna tak tady tom našem snažení v duchovním životě. Nepůjde to ze dne na den, ale bude to trvat roky. Je to tedy, jak se říká, běh na dlouhou trať. Přesto by si skutečně každý z nás z toho měl něco vybrat, stačí jedna jediná věc. A to je skutečně program na celý život a to bychom se měli snažit uskutečňovat. I když třeba těžkopádně, i když s velkými obtížemi.

Bratři a sestry, lásku není možné zorganizovat, lásku není možné nařídit, ale je možné k ní inspirovat. Velepíseň na lásku vybízí Korinťany, aby se podívali kolem sebe, aby si uvědomili, co všechno pro ně Bůh dělá a aby se tím nechali inspirovat. Můžeme říct: „No jo, ale oni měli víc času.“ Bylo to úplně stejné. Korint bylo přístavní město, v každém přístavním městě ten život „pulsuje“, jde to rychle, tam se hodně spěchá a je to tam všechno „honem, honem“. Tady v těch centrech obchodu je mnoho lidí, kteří řeknou: „Nemám čas na nějaké sentimentální zamyšlení, nemám čas na nějaké zaobírání se charitou nebo něčím podobným.“ Ale Pavel říká Korinťanům: „Vy si dopřejte tenhle luxus zamyslet se, nechat se inspirovat a potom to v životě uskutečňovat.

Takže, bratři a sestry, nechme se my inspirovat svatým Pavlem. Nechme se povzbudit a vybídnout k tomu, abychom se podívali, co všechno Bůh dělá pro nás a abychom se aspoň trošičku snažili něco podobného udělat pro své bližní.