Zvláštní projevy Ducha svatého

	Zvláštní projevy Ducha svatého	10:54
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 2.40 MB]

Bratři a sestry, zamyslíme se zase nad dnešním druhým čtením. Krásně to druhé čtení souvisí s evangeliem. Když bychom hledali takovou hlavní myšlenku, o čem že ty texty jsou, tak to můžeme shrnout do takové věty „zvláštní projevy Ducha svatého“. Nalézáme v těch textech odpověď, jak se máme k těmto projevům postavit, jaký k nim máme zaujmout postoj, jak se máme třeba i chovat k lidem, kteří tyto projevy mají.

Začal bych trošku ze široka. Apoštol Pavel byl s největší pravděpodobností v Efezu a Korinťané mu poslali (asi písemně) několik svých dotazů. A Pavel, protože nemá možnost tam hned přijít, tak jim vypracoval písemnou odpověď.

Někdo může říct: „To je toho!“ Ale jeden můj kolega před nějakou dobou měl takovou pesimistickou náladu a povzdechnul si: „Když my kněží často odpovídáme na otázky, které si nikdo neklade.“ Je to hodně pesimistické, já bych to zas tak černě neviděl. Já bych to spíš viděl trošku jinak, v jiném duchu. Před časem byl v televizi pořad, který se jmenoval „Ptejte se mě na co chcete, na co chci vám odpovím“. Je tady skutečně jakási roztříštěnost mezi jazykem dnešního světa a jazykem církve. Těžko se hledá ta společná řeč, těžko se to spojuje, těžko se nachází ten společný jazyk, ale v tom je to jádro problému. Korinťané se nebáli zeptat Pavla na to, co je zajímalo, co jim dělalo starosti a Pavel se zase snažil nalézt odpověď tak, aby byla přijatelná, aby pro ně byla pochopitelná. A proto to fungovalo, proto měli spolu tak krásný vztah.

Jedna z těch otázek je: „Pavle, jak se máme chovat k lidem, kteří mají tyto mimořádné projevy Ducha svatého? Jaký postoj máme zaujmout?“ Problém totiž spočívá v tom, že některé ty dary, ty projevy jsou vidět víc a některé méně, a lidé mají takovou tendenci, že to, co je víc vidět, toho si víc váží. Člověk, který vykonává nějaké povolání, které je víc vidět, zpravidla bývá víc vážen, než ten, kdo pracuje někde ve skrytu a jeho práce je třeba mnohdy velmi důležitá a velmi prospěšná. Ale když ho ti druzí nevidí, tak o něm vlastně vůbec nepřemýšlejí.

A tak Pavel odpovídá Korinťanům a píše jim: Za prvé, všechno jsou to dary. Čili, když má někdo tento dar, tak to nevypovídá nic o tom člověku. Jsou to dary, které Bůh dává svobodně, jak sám chce. Čili, když někdo ten dar má, to neznamená, že je ten člověk, ten nositel toho daru, že je lepší, dokonalejší než ten, kdo ho nemá. V žádném případě. Navíc potom Pavel ještě zdůrazňuje, že každý člověk má nějaký dar.

On to rozlišuje na tři skupiny – že jsou to dary, služby a mimořádné síly. My to dneska shrnujeme všecko do toho slova „dary“. A potom Pavel podotýká, že všechny tyto projevy jsou dány k tomu, aby ten člověk byl užitečný. Ne, aby se tím pyšnil, ne aby se tím „zviditelnil“, ale aby byl užitečný.

A teď se dostáváme k dnešnímu evangeliu. Je tam zajímavý moment a sice: „Byla svatba v galilejské Káně a byla tam Ježíšova matka. Na svatbu byl pozván také Ježíš.“ Tenhle kraťounký úryvek nám velmi mnoho říká o Ježíšově pokoře, o pokoře Božího syna, protože kdo byl pozván primárně na tu svatbu? No, Maria, jeho matka. S největší pravděpodobností tam vařila, pekla, prostě pomáhala, to, co bylo potřeba. A proto, že tam byla Maria, tak byl taky pozván Ježíš. To je jednou jedinkrát, kdy slyšíme tady o tom, že Ježíš je na druhém místě. Potom, jak se stal známým, tak už zvali jeho – rabiho z Nazareta. Ale tady je Ježíš pozván, jako syn Marie, jako její příbuzný. On, Boží syn, tohle klidně strpěl, že byl na druhém místě, že byl prostě někde za někým, že tam byl pozván na tu svatbu jako člen rodiny – ne jako ten hlavní, ale jako někdo vedlejší. Je tam na té svatbě a pomáhá, je užitečný. Je užitečný svou schopností proměňovat. Ježíš celý život proměňuje. Proměňuje vždycky to dobré v něco ještě lepšího. Takhle je myšleno to „být užitečný“, jak o tom mluví Pavel: hledat to dobré a snažit se to proměnit v ještě lepší.

Je to Ježíšův první zázrak. Někdo by čekal, že první zázrak bude někde v chrámu, v kostele, uzdravení někoho nevyléčitelně nemocného nebo že půjde o nějakou záležitost, která se bude týkat vyloženě náboženství. A co on udělal? On zachránil svatební veselí. Někdo může říct: „Vždyť to bylo malicherné.“ Nebylo. Nebylo to pro něj malicherné, neznamenalo to pro něho něco takového, že by mávl rukou a že by řekl: „To si vyřešte sami. Vždyť já jsem Boží syn, já jsem přišel řešit větší problémy, větší těžkosti.“

Pro něho je důležité zachránit štěstí novomanželů. Kdyby to neudělal, došlo by víno, svatebčané by se rozešli, někteří by brblali, někteří by se smáli a ještě dlouho by se v Káni galilejské vyprávělo o tom, že buď špatně odhadli počet hostů anebo že špatně odhadli jejich žízeň. Ale každopádně by to byl námět na „povídání na vsi“. Ale on to zachránil.

Bratři a sestry, tento Ježíšův postoj nám dává odpověď na naši otázku, kterou si často klademe: „A neobtěžují moje prosby Boha? Moje starosti? To, že mu to říkám pořád dokola? Vždyť jsou to maličkosti, že mu říkám, že mě bolí koleno nebo že mám z něčeho strach. Neobtěžuje ho to?“ A odpověď je: „Neobtěžuje.“ Je to pro něj důležité, jako pro něho bylo důležité zachránit svatební veselí v Káně. A navíc to udělal způsobem, že si toho vlastně skoro nikdo nevšimnul. Vidělo to těch pár lidí, co nabírali vodu, a věděla to Ježíšova matka. Jinak to neviděl nikdo. A Pavel říká Korinťanům: „Vy to dělejte takhle. Takhle se snažte být užiteční. Dělejte to nenápadně. Nebojte se zabývat malými věcmi, nebojte se podporovat radost v jejích každodenních projevech. A hlavně si buďte vědomi toho, že každý z vás dostal nějaký dar.

Když se vrátím k tomu, co už jsem říkal, že některé ty dary jsou vidět víc a některé méně. Dary jako uzdravovat, mluvit cizími jazyky, prorokovat – to jsou mimořádné dary, které jsou vidět. Potom jsou ty jiné dary, které vidět nejsou nebo nejsou vidět tolik. To je třeba to, když někdo má dar trpělivosti starat se o druhé, o děti, o malé anebo o staré lidi, o nemocné, kdo rozumí těm druhým lidem. Dar moudrosti, dar schopnosti poradit, dar trpělivosti, to všechno jsou velké dary, které nejsou třeba tolik vidět jako dar uzdravovat nebo prorokovat. Ale Pavel říká: „Nevyvyšujte jednoho nositele na úkor toho druhého, ale buďte si vědomi, že všechno to dává Bůh a hlavně za všechny ty dary děkujte a všechny ty dary se snažte udržovat při životě.

Bratři a sestry, myslím, že to je námět i pro nás, abychom při této mši svaté děkovali za všechny dary, které jsou v této farnosti přítomné – za všechny ty, které jsou vidět víc, za všechny ty, které vidět třeba nejsou vůbec, ale jsou tady. Těch darů je tady mnoho, a proto ta farnost žije.

Bratři a sestry, děkujme za to a snažme se ty dary, které každý máme, v sobě objevit a uvádět do života. A když se nám něco bude zdát příliš malé nebo si budeme říkat „to je příliš banální“, vzpomeňme na svatbu v Káně a na Ježíšův zásah.