Přinášet lidsky Boha do našeho života

	Přinášet lidsky Boha do našeho života	14:03
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 28 kb/s, 2.88 MB]

Bratři a sestry, v dnešním druhém čtení jsme slyšeli, myslím, ten nejznámější úryvek z listu svatého Jakuba, kde se mluví o víře a skutcích pramenících z víry. Velmi často v dějinách byl tady tenhle úryvek dáván do protikladu z listy svatého Pavla, kde Pavel píše o tom, že spásy docházíme zadarmo, z Boží milosti, pro naši víru. Takže to vypadá, jako kdyby ten Jakub mluvil o něčem jiném a Pavel o něčem jiném. Ale je to nepochopení. Abychom tomu přišli na kloub, tak se na to musíme podívat tak normálně, lidsky.

Jak je to s námi, když píšeme někomu dopis? Nemám teď na mysli nějakou žádost někde na úřad nebo něco takového, ale dopis píšeme někomu, koho známe, kdo třeba od nás chce poradit, kdo se nás na něco zeptal. A takhle to bylo s Pavlem i s Jakubem.

Pavel tu svoji myšlenku o tom, že spásy docházíme zdarma z Boží milosti skrze víru, píše lidem, kteří se obraceli ke křesťanství, kteří se teprve stávali křesťany, ať už ze židovství nebo z pohanství. Kdežto Jakub, můžeme říct, už je minimálně o krok až o dva kroky dál a píše svůj dopis lidem, kteří se hlásí ke křesťanství. A Jakub jim to křesťanství vysvětluje, říká jim, co to znamená být křesťanem.

Možná nás to překvapí, ale tady ta Jakubova pobídka, že naše víra musí být vidět, že z ní musí pramenit skutky, tahle pobídka pramení z přikázání lásky k bližnímu. Je to z toho, kdy víme v křesťanství, že Bůh stvořil člověka jako svůj obraz a každý člověk, ať je kdekoliv na světě, ať vyznává jakoukoliv víru, má svoji důstojnost a křesťanství říká: „Ty se k tomu člověku takhle chovej. Měj ho rád, jako Bůh má rád tebe. Měj zájem o ty druhé lidi, jako Bůh má zájem o tebe.“

Bratři a sestry, v tom se křesťanství liší od mnoha náboženství, i těch velkých, a liší se tím také od pohanských náboženství, které byly rozšířené v době Pavla a Jakuba. Většina náboženství říká asi toto: „Měj zájem o druhé lidi, rozdávej almužny, starej se, ale pozor, jenom o ty, kteří jsou stejné víry, jako seš ty. Ti ostatní tě nezajímají.“

Kdežto Ježíš nepoložil nikdy takovouhle hranici, že by řekl: „Jenom ty, kteří vyznávají stejnou víru, jako ty.“ Všichni lidé byli stvořeni k obrazu Božímu, všichni byli zachráněni Ježíšem, všem byla nabídnuta Boží pomoc. A není možné, když Bůh nabízí všem, aby člověk řekl: „Tak já jenom některým.“

Jakub nechce nikoho nějakým způsobem napomínat, kritizovat, ale chce vyzvat k tomu, aby naše víra se neomezovala jenom na kostel, na bohoslužbu, na modlitbu, anebo aby se neomezovala jenom na diskuze.

Tady v té starověké době existovaly takzvané „filozofické školy“, kde ti, kteří byli svobodní, kteří měli čas, majetek, volnost, se scházeli a debatovali. Často vedli složité debaty, složité diskuze, ti lidé byli vzdělaní, ale často nic dál z toho. Dodebatovali, rozešli se a hotovo, konec. A Jakub říká: „Evangelium, to není jenom k debatě. Evangelium je k zamyšlení, k rozjímání, k debatě, k rozhovorům, ale je taky k uskutečnění, k akci.“

Prožíváme školní rok. Když někdo ve škole takzvaně opisuje nebo kopíruje, tak zpravidla nebývá pochválen, spíš naopak. Ale v té škole evangelia jsme vybídnuti, abychom co nejvěrněji kopírovali svého mistra a pána, abychom si z něho brali příklad. Abychom nezůstali jenom u toho, že budeme něco povídat, ale aby to bylo propojené, propojené s životem akce, se skutkem.

Ještě jedno takové srovnání. Apoštol Pavel hlavně se zamýšlí nad tím, co se hlásá, jaksi nad obsahem toho hlásání, aby se tam nehlásalo, neříkalo něco špatně. Jakub se dívá na to, jakým způsobem se hlásá, aby se nestalo, že by ti posluchači mohli říct tomu hlasateli: „Ty nám tady něco hezkého povídáš, ale skutek utek, realita je jiná.“ A Jakub říká: „Tohle musí být také v jakési harmonii.“

Dává tam příklad doslova člověka, který trpí nouzí, který nemá co jíst, nemá do čeho se obléci. Díky Bohu nejsme v takové situaci, že by u nás lidé umírali hladem, ale to neznamená, že by u nás lidé nepotřebovali pomoc. Jsou lidé, kteří jsou na tom skutečně špatně, a teď je otázka, co my s tím. Jakub nenabízí nějaký uniformní návrh, co dělat. Všimněme si, že on tam neříká: „Tak je vemte k sobě domů bydlet,“ nebo: „Posílejte jim pravidelně peníze.“ On tam nastiňuje ten problém a říká: „Teď je na vás, jak se k tomu postavíte. Každý má jiné možnosti, každý má jiné schopnosti, každý je na tom jinak. Každý se do toho může zapojit nějakým způsobem. Jde o to nezůstat lhostejný.“ My bychom dneska ještě mohli říct: „Nejde jenom o materielní bídu, ale taky o duchovní bídu.“

Ve středu byl svátek svatého Jana Zlatoústého. Tenhle biskup se znelíbil byzantskému císaři a byl poslán do vyhnanství. Byl poslán do vyhnanství právě proto, že otevřeně říkal, co je v evangeliu a tehdejším mocipánům se to nelíbilo. A tenhle Jan Zlatoústý v jedné své řeči vlastně kritizuje chování svých současníků, křesťanů. Je to celkem tvrdé. Já to budu parafrázovat, takže to bude možná trošku zmírněné. On říká: „Na světě by nebyli pohané, kdyby na světě byli opravdoví křesťané. Ale my křesťané často máme větší strach ze smrti, než ti pohané. Nebereme smrt jako setkání s Otcem, ale jako zánik všeho. My křesťané často hromadíme víc peníze, než ti pohané. Zapomínáme na to, že ty peníze jsou prostředkem k tomu, abychom pomohli druhým, abychom něco vybudovali pro sebe i pro druhé. My křesťané často toužíme po moci víc, než ti pohané a zapomínáme na to, že ten, který měl nejvyšší moc, přišel, aby sloužil.“

Je to tvrdé. Je to velmi tvrdé, ale je to burcující a je dobře se nad tím zamyslet, protože žijeme v době, kdy mnoho lidí se nenechává vést láskou, přikázáním lásky, ale sebeláskou. Ty poměry v naší době jsou taky dost tvrdé a je dobře si stavět před oči nějaká jiná měřítka, jiné názory, aby člověk to pořád mohl konfrontovat, aby mohl srovnávat. Hlavně aby mohl kontrolovat a srovnávat sám sebe.

V dějinách dvacátého století byli různí velcí lidé, kteří slyšeli tuhle výzvu svatého Jakuba, výzvu Pána Ježíše, a snažili se ji nějakým způsobem uskutečnit. Asi dva nejznámější: Matka Tereza, která napřed přišla do Indie jako řádová sestra Dominikánského řádu a celkem o ni bylo postaráno. Ve škole učila dívky z takových těch středních a vyšších vrstev a neměla v podstatě žádný kontakt s tou bídou ulice. Ale když uviděla bídu té ulice, tak si řekla, že s tím chce něco dělat. Ona nemohla všechny ty lidi zachránit, ale chtěla, aby ti lidé alespoň důstojně zemřeli. Devadesát devět procent těch lidí, které ona doopatrovala, nebyli vůbec křesťané.

Za druhé světové války Roger Schutz, evangelický pastor, když viděl, jak se to v Evropě vzájemně vraždí, tak chtěl s tím taky něco dělat. Tak se začal modlit a začal kolem sebe shromažďovat lidi z různých křesťanských vyznání, kteří se modlili s ním, a vzniklo z toho velké hnutí.

V jižní Americe ještě žije teď biskup Helder Pecoa Camara, který v šedesátých letech se vystěhoval z biskupské rezidence, zabral si tam dva pokoje a řekl: „Já nemůžu zůstat v té rezidenci, když tolik lidí tady nemá kde bydlet.“ Prodal auto a když se ho ptali, jak teda jezdí, tak říká: „Já nemám problém.“ On teda pořád chodil v té klerice biskupské, a říká: „Já, když vyjdu ven před dům, tak udělám nejvíc tak deset kroků a někdo zastaví a řekne: ‚Pane biskupe, kam potřebujete odvézt?‘“

Bratři a sestry, to všechno jsou velké příklady, ale jsou to příklady lidí, kteří se nechali inspirovat tím úryvkem, který jsme dnes slyšeli. Po nás se chce, abychom se taky nechali inspirovat, často v maličkostech.

Já můžu říct jeden takový svůj příklad. Nechtěl bych si tady přihřívat svou polívčičku a, jak se říká, sebechvála smrdí, ale mám jednu takovou zkušenost, že někdy po obřadech (svatba, pohřeb, křtiny), přijdou lidé a řeknou: „Nám se to líbilo,“ ale to jako ještě nic, a občas se stane, že někdo řekne: „Nám se to líbilo proto, že to bylo takové lidské.“ Myslím si, že to je taky jeden z požadavků naší doby, abychom přinášeli Krista, Boha do toho našeho života lidsky, abychom ukazovali tady ten zájem, který má Bůh o nás a abychom podle svých možností, schopností a sil se snažili ukazovat takovéhohle Boha, protože takový Ježíš byl. Chodil mezi lidmi, mluvil s lidmi, pomáhal jim tak, jak to šlo.

Bratři a sestry, nikdy nám nikdo nenabídne hotovou odpověď, jak mají vypadat ty naše skutky víry. Je to na nás. O to je to těžší, ale o to je to krásnější, protože je to svobodné. Kdyby to bylo nadiktované, tak by to byla uniforma. Ale Ježíš, Bůh nám i v tomhle nabízí svobodu a říká: „Člověče, přemýšlej, jak ty odpovíš, co ty s tím uděláš.“

Přemýšlejme o tom třeba dnes, ale i v dalších dnech svého života.