Pondělí 06.05.2024, sv. Jan Sarkander, Radoslav
Hledat: Vyhledat
Rubrika Druhý list svatého apoštola Pavla Korinťanům

Všichni pokřtění musí být hlasateli evangelia

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.07.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Slavnost sv. Cyrila a Metoděje
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 61,1-3; 2. čtení 2 Kor 4,1-2.5-7; evangelium Lk 10,1-12.17-20;

Všichni pokřtění musí být hlasateli evangelia11:11
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 28 kb/s, 2.31 MB]

Bratři a sestry, vždycky, když je nějaký velký svátek, tak je těžko o tom mluvit, kázat, protože je tady nebezpečí, že člověk sklouzne do nějakých frází, a troufám si říct, že ten svátek svatých Cyrila a Metoděje je jeden z nejvýznamnějších svátků tady u nás na Moravě, mám na mysli svátků lidí.

Mluvíme o dvou lidech, kteří se dali do služby evangelia. Mluvíme od dvou vyjímečných lidech, to je potřeba si uvědomit. Byli to lidé, kteří měli tu schopnost „dávat druhým“, říkáme, v hrdinském stupni. Byli to dva lidé, kteří skutečně dokázali pro evangelium ztratit úplně všechno, svůj osobní život. Dokázali rozdávat mnohem víc, než my.

Když na ně vzpomínáme, máme za ně děkovat a máme si z nich brát příklad. A tady se dostáváme už k té otázce: „Jak to, že oni to dokázali? Jak to, že byli takoví, jací byli?“ Uvědomme si, že i oni potkali ve svém životě mnoho nepřátel. Byli tam lidé, kteří jim záviděli, byli tam lidé, kteří jim škodili, byli tam lidé, kteří na ně donášeli, křivě proti nim svědčili. Zkrátka a dobře, bylo to úplně stejné jako v naší době, jako dnes.

Kde brali sílu k tomu, co dělali? Odpovědí nám může být dnešní druhé čtení. Odpovědí nám mohou být všechny ty texty, které jsme dnes četli, ale v tom druhé čtení slyšíme příklad apoštola Pavla.

Víte, dost často se říká, že Cyril a Metoděj předběhli dobu a že to dělali způsobem, kterým se to dělá dnes. Já bych řekl, že to bylo přesně naopak. Oni zůstali u kořenů, oni hlásali evangelium a dívali se, jak to dělal Pán Ježíš a jak to dělali ti, kteří byli kolem Ježíše. A v tom je ta síla, že oni vybrali z těch kořenů a z té tradice to nejlepší, co bylo a podle toho jednali.

Co to bylo tady toto? Za prvé apoštol Pavel, když mluví o hlásání evangelia, tak zdůrazňuje to, že všichni pokřtění jsou zároveň hlasateli evangelia, že tady není nějaká skupina lidí, kteří jsou hlasateli a druhá skupina, kteří jsou posluchači. Ale říká: „Všichni pokřtění musí být zároveň hlasateli evangelia. Potom se evangelium bude šířit.“ Jestliže někdo z těch pokřtěných řekne: „Já si na to netroufám, já nemám dost škol, já tomu tak dobře nerozumím, já to nechám na někom jiném,“ tak už to není ono. Ne všichni jsou hlasateli evangelia stejným způsobem, ale každý na svém místě má být hlasatelem evangelia. Protože prvotní církev to takhle chápala, proto se také šířila mnohem rychleji. Pak se to šíření zastavilo, když začali tady existovat lidé, kteří to měli „za úkol“. To je první věc.

A druhá věc. Pán Ježíš, a po něm i apoštolové, hlásali evangelium srozumitelným způsobem. Nejde jenom o to, že mluvím jazykem stejným, jako ten, kdo mě poslouchá, ale že to hlásám způsobem, aby to ten posluchač mohl pochopit, přijmout.

Každá doba má své otázky, v každé době se lidé ptají a evangelium na tyto otázky odpovídá, ale ne vždycky je to zřejmé. Cyril a Metoděj dokázali našim předkům odpovědět na jejich otázky. Za pomoci evangelia jim dokázali odpovědět to, co naše předky trápilo. Bohužel dneska my žijeme v době, kdy kolem evangelia je mnoho frází, kdy mnoho vět z evangelia už se nám zdá takových všedních, mnoho vět z evangelia nám připadá, že už v naší době neplatí. Ale není to pravda. I my se potřebujeme vrátit k těm kořenům, k té tradici v tom nejlepším slova smyslu a uvědomit si, že evangelium je stále platné a stále živé. Ale na nás je, jakým způsobem o něm budeme mluvit a jakým způsobem budeme mluvit a jakým způsobem ho budeme zvěstovat v naší době.

Říká se, že v naší době je mnoho hlasatelů, ale že tito hlasatelé odpovídají na otázky, které si nikdo neklade a naopak, že neodpovídají na otázky, které si lidé kladou.

Když se vrátíme k tomu druhému čtení, hnedka třeba k té první větě, kde Pavel říká: „Když jsme pověřeni službou, nenecháváme se ovládnout malomyslností, protože nám Bůh milosrdně pomáhá.“ Mnoho lidí dnes trpí malomyslností, mnoho lidí má strach. Strach, že budou nemocní, že přijdou o zdraví, strach z toho, že ztratí zaměstnání, strach, že přijdou o střechu nad hlavou, strach ze všeho možného. Mnoho lidí si říká: „Stejně, ať udělám, co udělám, stejně to nemá cenu.“ Mnoho lidí o sobě pochybuje, mnoho lidí pochybuje vůbec o tom, že má smysl se o něco snažit tady na tomto světě. A Pavel říká: „Nenecháváme se ovládnout malomyslností, protože nám Pán milosrdně pomáhá.“ To je odpověď! To je to, co říkal i Ježíš, celých tři a půl roku tohle říkal pořád dokola všem svým posluchačům: „Bůh o vás ví. On se o vás stará, ale vy to musíte přijmout.“

A teď to dál pokračuje. Pavel třeba říká: „Nehlásáme sebe, ale kážeme, že Ježíš Kristus je Pán. My však jsme vaši služebníci kvůli Ježíši Kristu.“

Cyril a Metoděj vykonali velké dílo. Když člověk dělá něco velkého, je v nebezpečí, že si to přivlastní a že to bude považovat za svoji zásluhu, protože lidé, kteří jsou kolem tohoto „vedoucího člověka“, tak k němu přicházejí, poplácávají ho po ramenou a říkají: „Ty jsi dobrej, ty to fakt umíš. Kdyby nebylo tebe, tak to by prostě neexistovalo.“ A Cyril s Metodějem dokázali říct: „To nejsme my. My hlásáme Ježíšovo evangelium.“ Tak jak to říká Pavel: „My jsme vaši služebníci, my jsme vaši bratři.“

A tak se stalo to, že oni zůstali hlasateli evangelia, že se z nich nestali žádní „vůdcové“ nějaké myšlenky, že to nesklouzlo do nějakého lidského hnutí, že se z toho nestala nějaká diktatura nebo něco takového, ale že to zůstalo na rovině evangelia.

Apoštol Pavel tady říká: „Ježíš Kristus je Pán.“ Ten Pavel tím chce říct, že je ten, který může pomoci. Jak jsem říkal, v dnešní době mnoho lidí o sobě pochybuje, mnoho lidí hledá smysl života, mnoho lidí má mnoho otázek, na které jim my nejsme schopni odpovědět, mnoho lidí se bojí. A teď co s tím? My nejsme schopni toho druhého zbavit strachu, ale můžeme ukázat na někoho, kdo to může, kdo může dát ten smysl všemu tomu našemu snažení, celé té naší existenci na tomto světě, a to je Pán.

Apoštol Pavel nakonec říká: „Poklad víry máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám.“ Bratři a sestry, i téhle věty si Cyril s Metodějem byli velmi vědomi, že to nestojí na nich, že i oni byli obdarováni. A tenhle dar, který dostali, tak oni o něho pečovali a dávali ho dál.

Bratři a sestry, od nás se nečeká, že budeme mít ty vlastnosti, které měli Cyril a Metoděj v takovém tom hrdinském stupni, ale čeká se od nás, že i my budeme ochotni se dělit o to, co máme, že i my se budeme starat o svůj poklad víry a že se ho budeme snažit předat dál tam, kde jsme. Ono je to nejtěžší, ale je to taky nejvíc potřebné. Je nejtěžší být prorokem doma, na svém místě, tam, kde jsme, ale tam to také může přinést největší plody a největší užitek.

Když dnes mluvíme o Cyrilu a Metodějovi, tak si máme uvědomit toho, že oni nám předali to, co považovali za nejcennější – víru, evangelium. Je to to nejcennější, co máme, my všichni, jsme tím bohatí. Takže se o ten poklad starejme a předávejme ho dál.


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.