Bůh podpírá každého člověka

	Bůh podpírá každého člověka	6:47
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 25 kb/s, 1.24 MB]

Bratři a sestry, my se zamyslíme nad druhým čtením, tentokrát z Listu apoštola Pavla Římanům. Četli jsme téměř samotný závěr toho listu. Kdybychom četli dál, tak už by tam byly pozdravy. Je to list, který je trošku jinačí, než ty listy, se kterými jsme se zatím setkávali. Ty listy, které jsme zatím rozebírali, to všechno byly listy, které Pavel napsal do míst, která před tím navštívil. Ale tentokrát ten List Římanům je vyjímečný v tom, že Pavel se do Říma teprve chystá a tím listem si jaksi připravuje půdu, aby ho potom přijali, až tam přijde.

Z tohodle třeba pramení jedna těžkost při výkladu právě toho konce listu, že Pavel tam na konci pozdravuje dvacet šest lidí, a že teda říkají: „No, to je zajímavé, když tam ještě nebyl, jak to, že už tam má tolik známých a že tam pozdravuje tolik lidí?“ Ale to je záležitost těch badatelů, aby oni to nějakým způsobem spolehlivě vysvětlili.

Jak jsem říkal, my jsme četli takový závěr, konec, shrnutí. Hlavní myšlenkou toho listu je ospravedlnění z víry. A v těch dvou verších, které jsme dneska přečetli, tak jsme slyšeli takové shrnutí, k čemu je víra. Je to vlastně jakési spolehnutí se na Boha, spolehnutí se na to, co říká Ježíš v evangeliu: „Bůh vás může utvrdit, abyste žili podle evangelia, jak jsem vám ho hlásal.“ Trošku to bylo i naznačeno v tom komentáři, o co se tady jedná. Jedná se tady o myšlenku Boží pomoci, Boží posily v každodenním všedním životě.

Ve Starém zákoně Izraelité o této Boží pomoci, Boží posile moc, moc uvažovali, moc o tom přemýšleli. Ze začátku to brali tak, že Boží pomoc se projevuje nějakými velkými zázraky. Asi jako například, když utíkali z Egypta, když byli vysvobozeni z egyptského otroctví – egyptské rány, které Egypťanům ublížily, Izraelité naopak vyšli z toho nezraněni, že jo, rozdělené moře, oni suchou nohou přešli, Egypťané se utopili a tak dále. Takže velké zázraky, velké divy.

Později už si začínají uvědomovat, že tahle Boží pomoc se projevuje i jinak, daleko nenápadněji. A v okamžiku, kdy byli v babylónském zajetí, tak jim došlo, že Boží pomoc se projevuje tak, že Bůh podpírá každého člověka, že Bůh podepírá vnitřně ty, kteří o tuto podporu stojí. Protože v Babylóně, když byli, válku prohráli, byli odvedeni do zajetí, ale protože si udrželi víru, tak se udrželi i jako národ a z toho zajetí se vrátili. Takže si za mnoho, mnoho let uvědomili, že ta podpora a pomoc se neděje jenom po té stránce vnější nějakými velkými zázraky, ale že je to pomoc a podpora vnitřní, kterou mají u sebe každý den a často si to ani neuvědomují a nějak tak to berou samozřejmě.

Boží podpora, pomoc každému z nás. Bratři a sestry, tady tato podpora je trošku jiná, než my bychom čekali. Abych to vysvětlil: v našem lidském světě a smýšlení je to tak, že když někdo získá výhodu, druhý získá nevýhodu. Když někdo je postaven nahoru, druhý je zase zatlačen dolů. Takový jednoduchý příklad: i když děcka hrají třeba Člověče, nezlob se, vyhraje jenom jeden, ostatní prohráli. Ale Bůh to takhle nechce. Bůh nechce, že by jednoho vyvýšil, vystrčil nahoru, a tím pádem ti ostatní by zase byli zatlačeni dolů. Bůh říká: „Já vás mám rád všechny a já to neudělám tak, abych jednomu přidal a ostatním ubral, ale já vás podělím všechny, protože mi na vás na všech záleží. A tohle je obsaženo tady v těch dvou verších, které jsme teď četli. Svým způsobem je to myšlenka velmi převratná, protože i starozákonní Izrael to chápal tak, že jedině oni jsou ti, kteří jsou nějakým způsobem preferovaní u Boha a ti ostatní jsou něco méně. Ale v Ježíši Kristu právě Bůh řekl: „Mně na vás na všech záleží a já vás budu podporovat všechny tak, abyste všichni dostali. Ne, aby jeden dostal a druhému se ubralo, ale abyste všichni dostali, abyste všichni mohli počítat s mou podporou, s tím, že já jsem s vámi.

Bratři a sestry, pokud si vzpomeneme na první adventní neděli, na čtyři svíce, poslední svící byla naděje. Naděje se projevuje tak, že člověk si nezoufá, i když vidí těžkosti. Naděje se projevuje tak, že člověk si říká: „Přece mám se o koho opřít. Mám tu někoho, na koho se můžu spolehnout, kdo mě neopustí.“ Zkusme teďka ten poslední adventní týden prožívat víc tuhle naději, naději jako spolehnutí se na Boha, naději, že On nám pomůže. Nebude to asi nějakými velkými zázraky a divy, ale bude to ta každodenní posila a podpora, bez které, přiznejme si to, by náš život byl strašně chudý a moc by nám to chybělo.

Takže děkujme za to, že nás Bůh podepírá, jaksi zevnitř a často nenápadně.