Pátek 23.02.2024, sv. Polykarp, Svatopluk
Hledat: Vyhledat
Rubrika List svatého apoštola Pavla Římanům

Pojmy spravedlnost, ospravedlnění, krev Ježíše Krista, oběť a víra

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
01.06.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
9. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Dt 11,18.26-28.32; 2. čtení Řím 3,21-25a.28; evangelium Mt 7,21-27;

Pojmy spravedlnost, ospravedlnění, krev Ježíše Krista, oběť a víra14:08
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.22 MB]

Bratři a sestry, my se po delší době setkáváme ve druhém čtení s listem Římanům. Pokud nebudou nějaké svátky nebo nějaké významné události, tak z něho budeme číst dost dlouho, a sice ještě patnáctkrát.

List Římanům je nejdelší list svatého Pavla, troufám si říct, že je také nejdůležitější, ale také nejtěžší na pochopení. Apoštol Pavel v něm vysvětluje věci, které pro tehdejší dobu byly úplně nové, a, můžeme říct, převratné. Některé z těch myšlenek my už máme zažité. Známe je, nepřemýšlíme třeba vůbec o nich. Některé jiné myšlenky jsou stále nové a některé z nich dokonce jsou to, čemu se říká tajemství ve vlastním slova smyslu. Že jsou to věci, do kterých skutečně člověk nedokáže prohlédnout, nedokáže se dobrat dna. Ten náš vhled do těchto věcí je nějakým způsobem omezený.

Dneska jsme přímo vpadli do prostřed Pavlova uvažování a Pavel tam na nás vychrlil celou řadu pojmů: spravedlnost, ospravedlnění, zákon, Mojžíšův zákon, krev Ježíše Krista, oběť, víra. To všechno jsou pojmy, se kterými Pavel pracuje. Abychom dobře pochopili, k čemu se Pavel chce dobrat, co chce vysvětlit, musíme se zastavit u těchto jednotlivých pojmů a vysvětlit si, jak je Pavel chápe.

První, co jsme slyšeli, byla spravedlnost a ospravedlnění. Když slyšíme spravedlnost, tak si možná vzpomeneme na katechismus. V katechismu se dočteme, že ctnost spravedlnosti má ten člověk, který dává každému, co mu patří. Opakem ctnosti spravedlnost je krádež. Svatý Pavel ale tento pojem spravedlnosti používá jinak, myslí to jinak, než v tom srovnání s Desaterem, kde se mluví o věcech. Svatý Pavel má na mysli vztah člověka k Bohu tak, jak to vidí Starý zákon. Spravedlivý je ten, kdo zachovává Boží smlouvu. Spravedlivý je především ten, kdo dává Bohu, co Božího je. Spravedlnost tak, jak ji chápe Pavel, je záležitost náboženská. Není to záležitost věcí, jako že mám každému dát, co mu patří, ale je to záležitost především vztahu k Bohu.

Nás, když se řekne spravedlnost, tak napadne slovíčko soud a všechno, co s tím souvisí, protože na soudu se zjišťuje, jestli je někdo spravedlivý, jestli je nevinný nebo jestli je vinný, jestli bude osvobozen nebo jestli půjde do vězení. Proto Pavel používá tady to slovíčko ospravedlnění. Místo ospravedlnění by tam totiž mohlo být napsáno: nebeské království, Boží království, království mého Otce anebo, jak my říkáme, nebe.

Proč tam Pavel používá to ospravedlnění, proč tam používá ten termín, který připomíná ten soud? Protože Pavel chce říct: „Bůh mohl svět soudit. Mohl, měl na to plné právo, ale neudělal to.“

Bratři a sestry, toto, co jsme už my slyšeli tolikrát, v tehdejší době byla tak převratná novinka, že lidé na to hleděli „s otevřenýma očima, s otevřenou pusou“ a nechápali to. Říkali si: „Co to je za Boha, který nevyužije své právo soudit, zasáhnout silou?“ Uvědomme si, že v tehdejší době se všechny konflikty řešily silou. V naší době už to nejsou všechny, ale je to pořád větší část. Pavel říká: „Bůh mohl soudit, ale neudělal to.“

Tady bych udělal takovou menší odbočku. Jsou lidé, kteří svolávají ten soud, svolávají ty tresty a říkají: „Kdy už Pán Bůh zasáhne, kdy už to udělá?“ Tito lidé zpravidla považují za špatné všechny kolem sebe, ale sebe považují za toho správného, za toho jediného spravedlivého. Hlavně pro tyto lidi, ale je to pro nás pro všechny, apoštol Pavel tam napsal takovou poznámku: „Všichni jsou hříšníky.“ Tedy máme si toho být vědomi my všichni. Tam je schválně ten přítomný čas. Všichni jsou hříšníky, ne „byli ti před náma“, ale byli ti před náma, my a ti, co přijdou po nás taky. Prostě všichni. Než začneme svolávat nějaké tresty, než začneme obviňovat ty kolem sebe, uvědomme si toto: Všichni jsme hříšníci, všichni jsme na tom úplně stejně. A k našemu velkému podivení Bůh jedná jinak. Jinak, než lidé tehdejší doby čekali, ale koneckonců i jinak, než si to třeba myslíme my.

Vymyslel jsem takový příklad. Každý lidský příklad je nedokonalý, každý příklad má nějaké mezery, dokáže to připodobnit jenom trošku, ale představme si asi toto: Je nějaká rodina, ve které je vícero dětí a tyto děti něco provedou. Je celkem jedno co, ale skutečně něco vážného, něco závažného. Přijde se na to a teď ty děti čekají, co bude. Domů se má vrátit táta a co bude? On to ví, co jsme provedli. Sundá pásek, bude mazec. Asi jo. Děti čekají, že táta přijde domu a „udělá doma pořádek“. A on přijde a udělá něco úplně jiného. Třeba si s těmi dětmi sedne a začne si povídat s nimi o tom, co se stalo.

Tady ten příběh končí. Jak říkám, všechno je to jenom nedokonalé, ale vystihuje to tu myšlenku, že Bůh udělal něco naprosto překvapivého, něco, co vůbec nikdo nečekal. Místo toho, aby to řešil silou, aby „sjednal pořádek“, poslal svého Syna a ten nás zachránil skrze oběť.

To je další důležitý náboženský pojem. Oběť, něco obětovat znamená něco dát, především Bohu, vzdát se něčeho ve prospěch Boha. Takže ve Starém zákoně to bylo tak, že tomu Bohu přinesli třeba nějaké zvíře, byl tam ten úmysl toho, že ho obětují, že se ho vzdávají, a pak to zvíře zabili. Ve Starém zákoně to bylo vždycky tak, že byl úmysl a ta věc se musela zničit, aby to bylo stoprocentní.

V Novém zákoně Pán Ježíš říká: „Neničte ty věci, ale dejte je někomu, kdo je potřebuje.“ Bůh je takhle nepotřebuje. Bohu stačí ten úmysl, že to nabídnete: „Já Ti dávám, Bože, protože v Tebe věřím. Protože miluji Tebe a miluji svého bližního, tak dělám to a to.“ Bohu to nabídnu a třeba tu věc nebo ten skutek vykonám ve prospěch někoho druhého. Takže novozákonní oběť je už jiná než starozákonní, ale musí tam být ten prvek toho nabídnutí, a oběť je to tenkrát, jestliže já se něčeho vzdávám ve prospěch někoho jiného.

Dnešní svět nerad slyší tohle slovo, dnešní svět se ptá: „Co z toho budu mít?“ Jaký výnos, výsledek, profit, a podobně. Ale i v době svatého Pavla to bylo podobné, a proto Pavel zdůrazňuje: Jsme zachráněni obětí Ježíše Krista, tedy tím, že on se vzdal, že on z toho vůbec nic neměl. Jak by se to řeklo, my jsme na tom vydělali.

Potom tam mluví o tom, že ta oběť je dána skrze krev Ježíše Krista. Lidé ve Starém zákoně věděli, že život je dar od Boha, ale ptali se: „Kde ten život v člověku sídlí? Kde je to místo, které člověka oživuje?“ A protože to ještě tak nějak s tou anatomií neznali všechno a viděli z praxe, protože hodně bojovali, když do někoho někdo řízl, píchl, ten člověk začal krvácet a když vykrvácel, zemřel. Tak si řekli: „Aha, toto je to místo, kde je ten život – krev.“ Protože život dává Bůh, ten život je v té krvi, tudíž ta krev patří Bohu. Takhle oni uvažovali, s touto logikou, v tom to řetězci. Proto židé nikdy nejedí maso s krví a cokoliv, v čem by byla krev, protože ta krev jim připomíná život, připomíná to, že ten život je dar od Boha.

Tento myšlenkový pochod je pro nás už dost cizí. Nám především krev připomíná smrt a utrpení, těžkosti. Že jo, když někdo se zraní, teče tam krev, tak hned myslíme na to utrpení. Ale oni také mysleli na život a na toho, který ten život dává, na Dárce života.

Odpovědí na Boží nabídku, na ospravedlnění, na záchranu, je naše víra. Co je to pro svatého Pavla víra? Víra znamená přijmout Boží cestu a vzdát se svých vlastních cest, které já bych se pokusil podniknout, abych třeba získal spásu podle svého.

Ve východních náboženstvích je to tak, že oni věří v převtělování. Člověk si to musí odpracovat, tu spásu. Tak dlouho se převtěluje, až se vypracuje, až je hodný, až je dobrý. Teprve potom má nárok vstoupit do nirvány.

Svatý Pavel říká: „Je potřeba přijmout tuto cestu a odložit všechny vlastní cesty, které mimochodem stejně nevedou k cíli.“ Co to je ty vlastní cesty, ty vlastní pokusy? No, to je třeba, když někdo - a teď mám na mysli člověka, který tomu opravdu věří - když někdo chodí k astrologovi a nechává si za drahé peníze vypracovávat horoskopy a rozhoduje se podle toho, nebo když někdo si nechává vykládat karty a opravdu tomu věří. Teď nemám na mysli to, když si někdo v novinách na boku přečte v nějakém sloupku horoskop a bere to jako legraci. Ale jsou lidé, kteří tomu věří, a neuvědomují si, že se to rozhodně vylučuje s evangeliem, že to dohromady nejde.

Být věřící znamená přijmout cestu, kterou nabízí Ježíš. Rozhodně to neznamená být pasivní, rozhodně to neznamená jenom brát, ale znamená to taky přijmout tu cestu a odpovědět.

Bratři a sestry, abych to nějak zakončil. Hlavní myšlenkou toho dnešního druhého čtení z naší strany je vděčnost – vděčnost za to, že Bůh jednal úplně jinak, než by jednali lidé. Bylo to překvapivé, ale bylo to nádherné a bylo to, co nás zachránilo. Buďme mu za to vděčni.


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.