Čtvrtek 20.06.2024, sv. Silverius, Květa
Hledat: Vyhledat
Rubrika O liturgii

Oběť znamená něčeho se vzdát

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.09.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
26. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ez 18,25-28; 2. čtení Flp 2,1-11; evangelium Mt 21,28-32;

Oběť znamená něčeho se vzdát15:32
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 3.44 MB]

Bratři a sestry, v našich úvahách o mši svaté se dostáváme k druhé části, která se nazývá Bohoslužba oběti nebo Stůl Božího Těla. Vlastně celá tady ta část probíhá u oltáře. Po II. vatikánském koncilu ten oltář má znovu podobu stolu. Proč? Jednak proto, abychom si připomněli, že Pán Ježíš slavil s apoštoly první mši svatou na obyčejném stole a můžeme říct, že to byla taková bohoslužba rodinná. Jestli tam bylo takových patnáct, dvacet lidí, víc tam nebylo, nevíme to přesně.

Ten stůl nám připomíná, že se tady shromažďujeme jako rodina. Jako se rodina shromažďuje třeba kolem stolu u oběda, tak se tady shromažďujeme my, abychom slyšeli Boží slovo a přijímali Boží Tělo. Ale také nám ten stůl chce připomenout, že tahle bohoslužba má být rodinnou i v tom smyslu, že má pokračovat v našich rodinách. To, co jsme tady slyšeli, to, co jsme tu zažili, máme přenášet do našich rodin. Proto tedy stůl.

Ten stůl se na začátku této části mše svaté chystá, tak nějak podobně, jako se chystá a je nazdobený slavnostní nedělní stůl k slavnostnímu obědu, kdy se schází rodina. Každý tam přinese něco, každý přispěje něčím. V prvních dobách každý křesťan přinesl něco na mši svatou, něco, co se použilo při té mši svaté, anebo něco, co sloužilo chudým, druhým, co se potom rozdávalo. Takže oni už měli vlastně takový jakýsi úkol, než šli na tu mši svatou – přemýšleli o tom, co tam přinesu. Všichni se potom zvedli a nosili to biskupovi, ten to dával jáhnům a ti to potom třídili a rozdělovali, jak kdo potřeboval. My to dnes vyřešíme tím, že hodíme do košíku nějakou minci, bankovku a je to takové neosobní, je to jednodušší, ale bohužel se z toho vytratil ten osobní rozměr toho, že já dávám něco.

Pro některé lidi je toto příležitost, jak se zbavit roztrhaných bankovek, poškozených mincí eventuelně neplatných peněz. Svým způsobem je to to, co jsme slyšeli v prvním čtení: „Pane Bože, já od Tebe čekám všechno, kompletní zaopatření, že mně budeš vždycky k dispozici, že mi dáš maximum. Ale víš, ode mě toho moc nečekej. Tak nějaký to minimum, co nepotřebuju, co se mi nehodí, to Ti dám.“

Tato část mše svaté se nazývá bohoslužbou oběti, protože je to oběť Ježíše Krista, ale má tady být také oběť každého z nás. Oběť znamená něčeho se zříct, něčeho se vzdát. Především vlastního pohodlí. A tohle si máme při mši uvědomit, při téhle části. Má to být velmi osobní. Lidé se ptají a říkají: „Co tady máme dělat při téhle části mše svaté? V podstatě je to pořád stejné, vždyť už to známe. My se snažíme, tak si někdy ty slova říkáme s farářem a on nás potom okřikuje, že ho rušíme. Co máme dělat?“ Odpověď je: meditovat, promýšlet to, co se tu říká.

Aby to pro nás bylo trošku záživnější, tak jsou ve mši svaté více nebo méně připomenuta některá místa z Písma svatého, některé události ze života Pána Ježíše, aby nám to dalo jakousi pomůcku, které se můžeme držet. Začíná to hnedka v podstatě prvními slovy, které řekne kněz, když se postaví k oltáři: „Modleme se, aby Bůh přijal oběť své církve.“ Tahle formule se vyvíjela, měnila, ale jejím základem je výzva, kterou řekl Ježíš apoštolům v Getsemanské zahradě: „Modlete se.“ Pak on pokračuje: „Abyste neupadli neupadli do pokušení.“ Takže úplně to první, ta první modlitba, to první zvolání nás vede do Getsemanské zahrady, kde Ježíšova situace byla velmi vážná. Věděl, co ho čeká a věděl, že to nebude lehké.

Potom je modlitba nad dary a po té modlitbě nad dary je dialog: „Pán s vámi.“ „I s tebou.“ „Vzhůru srdce.“ „Máme je u Pána.“ Třikrát ve mši se nám říká: „Pán s vámi.“ Co to je? To je konstatování. Pán je s námi, s každým z nás. Není to otázka, není to přání. Je to ujištění, že On je s námi. My se kolikrát ptáme právě v těch složitých okamžicích našeho života: „A kdo je se mnou? Je se mnou vůbec někdo anebo jsem na všechno sám?“ (Známá věta, že jo: „Já jsem na všechno sám, já na to nestačím.“) Pán je s tebou! Pán je s tebou a tady se ti to znovu připomíná. A my na to odpovídáme, jednak říkáme knězi: „I s tebou je,“ aby ani ten kněz na to nezapomněl, a potom: „Vzhůru srdce.“ To znamená, ten kněz nás vyzývá ve všech těch těžkostech, ve všech těch problémech: „Člověče, podívej se na to jinak, trošku se nadechni. Podívej se, tou cestou nejdeš první, před tebou ji šel Ježíš.“ A my na to říkáme, že to srdce máme u Pána. A je to tak? Je to opravdu tak? To je další takový moment naší dispozice, kdy my se máme sami sebe disponovat, tohle si uvědomit, oživit v sobě tady toto. Písmo říká: „Kde je tvoje srdce, tam je tvůj poklad.“ Při každé mši svaté vlastně znovu máme říct: „Pane, seš to Ty a já se k tomu chci vracet. Třebas mi to nejde, ale chci se k tomu vracet.“

Potom je část, která se nazývá preface. Znamená to v podstatě předmluva. V této prefaci se vždycky mluví o události, kterou zrovna slavíme v liturgickém roce: „Narození Pána Ježíše, smrt, zmrtvýchvstání, eventuelně, když je svátek Panny Marie, je to o Panně Marii, nějakého světce, o tom světci.

V neděli, během liturgického roku v mezidobí, je to tam všechno shrnuto. Říká se také, že každá neděle jsou Velikonoce v malém. Taky tady v těch prefacích pro mezidobí je shrnuto všechno to, co Ježíš udělal o velikonocích. Zase je to pro nás, když to budeme sledovat, znovu si uvědomit: „Aha, dnes slavím tohle a tohle.“ Je to znovu připomenutí toho, aby se mi neztratila hlavní myšlenka dnešního svátku, dnešní slavnosti.

Preface končí zpěvem „Svatý, svatý“, a tady se nám připomíná další událost ze života Ježíše: vjezd do Jeruzaléma na Květnou neděli. A my máme jakousi možnost opravdu radostně se v duchu připojit k těm lidem, kteří tam byli.

Jestli si vzpomínáte, minulou neděli tady jsem říkal, že když čteme tady v kostele Písmo svaté, tak že ho nesmíme číst a poslouchat jenom tak, že to bylo před dvěma tisíci lety případně ještě dříve, ale že to Boží slovo máme brát jako živé, jako slovo, které se naplňuje v mém životě, v životě každého z nás. A tento zpěv „Svatý, svatý“ nás jaksi postrkuje dovnitř toho dění, toho, co bylo na Květnou neděli.

A potom už se dostáváme k eucharistické modlitbě. Vy starší si pamatujete, že byla jenom jedna. Potom byly čtyři, dneska už jich je daleko víc. Jsou další čtyři o církvi, dvě o smíření, tři pro mše s dětmi, takže už jich je celá škála. Všechny ty modlitby mají stejnou strukturu.

Jestli jste si toho někdy všimli, tak ty modlitby (je to hlavně modlitba chvály, prosby jsou až na konci), a ta modlitba mluví o tom, co vykonal Pán Ježíš, ale obrací se k Bohu Otci. Je to právě připomínka toho, že Ježíš nás vede k Otci, že my jsme s ním nějakým způsobem spojeni, že se k němu máme připojit. Jak jsem říkal, že je to jeho oběť i naše oběť.

Ústředním momentem jsou slova proměňování. Opakují se tam ta slova, která řekl Ježíš na Zelený čtvrtek. To je třetí moment, kam nás ta liturgie zavádí: do Zeleného čtvrtku, do večeřadla.

Jenom tak na okraj bych chtěl připomenout, že v podstatě s těmito slovy je spojené gesto pozdvihování, ale toto gesto nemá nic společného s proměňováním. Také se jeden moment při liturgické obnově uvažovalo o tom, že toto gesto bude zrušeno, protože toto gesto mělo svůj význam v okamžiku, kdy kněz stál zády k lidem a oni vlastně neviděli, co se tam děje. Takže zase vy starší si pamatujete, jak kněz se úplně tak natáhnul a nad hlavu zvednul proměněnou hostii a potom kalich s krví Pána Ježíše, aby věřící aspoň viděli, co se tam děje. Východní církve -řeckokatolická, pravoslavné církve, v proměňování toto gesto pozdvihování vůbec nemají, důležitá jsou tam ta slova. A vůbec, když se ptáme, někteří lidé říkají: „Proč to můžeme dělat, jak to, že to funguje?“ Protože si to Ježíš přál a protože řekl: „To konejte na mou památku.“ To je ten nejvlastnější důvod, proč to funguje a proč to děláme.

Na konci této eucharistické modlitby je ještě jedno pozdvihování, které právě naznačuje tu oběť. Pozdvihují se proměněné hostie v misce, Tělo Páně, a kalich s Krví Páně. Je to oddělené. To připomíná právě oběť, Ježíšovu smrt, ale taky Ježíšovo zmrtvýchvstání. Připomíná nám to to, že jeho úspěch spočíval v tom, že on udělal, co po něm Otec chtěl. Žijeme v době, kdy lidé nechtějí jeden s druhým moc spolupracovat. Dílo naší záchrany bylo dovršeno, dovedeno do zdárného konce, spoluprací Boží Trojice. Je to pro nás zase takové připomenutí toho, že i my máme hledat cesty jeden k druhému, jak by to šlo. A ne jak by to nešlo a pořád vymýšlet nějaké rozdělení.

Při té eucharistické modlitbě věřící vlastně mlčí. Mají jednu jedinou možnost, kde mohou promluvit, a to je výzva „Tajemství víry“. Jsou tři možnosti, to všichni známe, a je to vlastně takové maličké vyznání víry, vyznání víry jednou větou.

Zůstaneme u toho prvního: „Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme.“ Zvěstovat smrt? Není to divné? Když nám umře někdo drahý, blízký, tak jsme z toho smutní. To se nám neříká vůbec lehko, a ještě se s tím někde chlubit? Zvěstuje se přece radost z toho, když se třeba narodí dítě, když přibude nový člen do rodiny. To je zvěstování, to je radost. Jak tady můžeme zvěstovat Ježíšovu smrt? Protože to pokračuje: „Tvé vzkříšení vyznáváme.“ Protože skrze jeho smrt jsme my byli zachráněni, a proto, že on už není mrtvý, že on žije. Je to takový paradox. Je to něco, co by normálně nemělo fungovat, ale právě proto, že je to Ježíš, Boží syn, tak to funguje.

Bratři a sestry, co tedy máme dělat při těch mších svatých při bohoslužbě oběti? Máme rozjímat, máme meditovat. Je toho tam celá spousta, co můžeme objevit. Nezůstaňme u toho, že už víme, co ten kněz bude říkat, ale zamýšlejme se nad tím, co to znamená. Říká se, že mše svatá je jako vybroušený diamant, ten má mnoho plošek, a člověk, když se pozorně dívá, tak vždycky vidí ten diamant z jedné strany, jednu část, a musí si říct vždycky ale: “Je to moc pěkné.” A tak ani my nedokážeme při každé mši svaté obsáhnout zdaleka všechno, zdaleka ne. To ani není cílem, ale cílem je, abychom se takhle podívali na jednu tu věc, abychom se chytli jedné té nitky, která se nám nabízí a u té, abychom zůstali. Někdy třeba zůstaneme s Ježíšem v Getsemanské zahradě, někdy se budeme víc držet třeba Zeleného čtvrtku anebo jindy budeme mít radost z Květné neděle anebo úplně z něčeho jiného. Ale vždycky usilujme o to, abychom tady byli. Nejenom fyzicky, ale hlavně aby tady byla přítomna naše duše a naše srdce.


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.