Pátek 23.02.2024, sv. Polykarp, Svatopluk
Hledat: Vyhledat
Rubrika O liturgii

Boží slovo se děje v mém životě

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.09.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
25. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 55,6-9; 2. čtení Flp 1,20c-24.27a; evangelium Mt 20,1-16a;

Boží slovo se děje v mém životě 12:46
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 2.81 MB]

Bratři a sestry, budeme pokračovat v našich úvahách o mši svaté, ale na začátek bych chtěl aspoň trošku přiblížit dnešní evangelium.

Vidíme, že v době Pána Ježíše byly stejné problémy, jako jsou v době naší. I tenkrát se těžko sháněla práce, i tenkrát byli lidé, kteří si záviděli, jak se říká, pár korun, lidé, kteří podezírali ty druhé, že ti druzí se flákali, že nedělali a že to ještě dostali dobře zaplaceno, že i v době Pána Ježíše byli lidé, kteří si záviděli „nos mezi očima“. A hlavně tam byli lidé, kterým vadilo, že někdo druhý je velkorysý, dobrý, že je lepší, než oni. A tahle závist velmi, velmi otravuje ovzduší mezi lidmi a bere chuť cokoliv dělat a o cokoliv usilovat. Ale to Ježíšovo podobenství nám právě říká, že Bůh se tady tímhle nenechá odvrátit od toho svého, můžeme říci, dobrého díla, že Bůh ho vždycky bude konat ve světě a chce, abychom se ani my nenechali otrávit, abychom si nenechali vzít chuť konat dobro a abychom ho tady v tom následovali.

A teď už k těm našim úvahám o mši svaté. Posledně jsme hodně uvažovali o úkonu kajícnosti a říkal jsem tady, že jsou tam dva takové momenty, které jsou velmi důležité, můžeme říct oba jsou stejně důležité. Ten první moment – naše pokoření, uvědomit si, že jsem chybující. Ale stejně důležitý moment je ten uvědomit si, že mně bylo odpuštěno, že mi je odpuštěno, a toto dává velikou radost.

Chtěl bych teď nabídnout takové jakési „schéma mše svaté“. Všichni to známe, je to v různých příručkách, katechizmech a takhle, a zpravidla si to člověk není ani schopen zapamatovat, jak je to složité. Já bych tady chtěl nabídnout schéma, ke kterému možná někteří teologové by měli výhrady, protože bude velmi jednoduché, bude zapamatovatelné a hlavně bude možné ho uvést do života. Nebude tedy vyčerpávající, ale funguje. A sice je to úplně stejné schéma, jaké je, když přítel přijde navštívit přítele, přítelkyně přítelkyni.

Jak to začíná, taková návštěva? Tak začíná třeba už tím, že se na ni oba těší a ten, kdo jde na návštěvu, uvažuje a říká si: „Co mu přinesu, jaký dárek, čím ho překvapím?“ Naopak zase hostitel si říká: „Co mu nachystám, čím ho pohostím?“ Oba se na to setkání těší.

Potom ten člověk přijde, hostitel ho pěkně přivítá, ten dotyčný si sundá kabát, opucuje boty nebo se přezuje, potom ho někde hostitel uvede, oni si sednou, mluví spolu, naslouchají jeden druhému, mají jeden pro druhého čas a nakonec to ještě třeba vrcholí tím, že jdou ke stolu a je občerstvení. Vymění si dárky, to co přinesl host hostiteli, a třeba hostitel dá na rozloučenou svému hostu taky nějaký malý dárek a rozcházejí se.

Tohle schéma lze bezezbytku uplatnit na mši svatou, funguje to. A jestliže vždycky si to takhle nějak proberu a zeptám se sám sebe, co tam nesu, co jsem si odnesl, jestli jsem skutečně se nechal pohostit, jestli jsem poslouchal, jestli jsem přijímal, tak ta účast na mši svaté nebude jenom mechanická, ale bude opravdová. Žijeme v době hromadných sdělovacích prostředků a těch informací je veliká záplava, toho, co se na nás hrne, a tak my už se tak nějak podvědomě tomu bráníme tím, že to k sobě nepouštíme, že to posloucháme, jak se říká, na půl ucha. Tady v kostele bychom měli být „jedno velké ucho“. Neměli bychom brát Boží slovo jako něco, co se stalo před dvěma, dvěma a půl tisíci lety, ale jako něco, co se děje v mém životě. Je to Boží slovo, ne slovo lidské. Boží slovo je nadčasové a Boží slovo promlouvá ke každému z nás.

Nedávno jsem měl takový postřeh, to se skutečně stalo. Dotaz: „Pane faráři, říkal jste to kázání taky „někde jinde“? Já říkám: „No, podobný to bylo.“ „Tak je to dobře, tak to taky slyšeli.“ To je úplně špatně. To je úplně špatně, jestli to slyšel někdo druhý nebo takhle. To je vždycky pro mě. Je to Boží slovo, ten kněz už k tomu jenom něco přidává, ale to podstatné je Boží slovo a je podstatné, jestli já ho k sobě pustím. Můžeme říct: „Ale ono mi to někdy nejde.“

Takový příklad. Říká vnuk své staré babičce: „A babi, proč do toho kostela chodíš? Vždyť už skoro nevidíš, neslyšíš a stejně si nic z toho tam nepamatuješ. Tak proč tam chodíš?“ A babička mu říká: „Dones cedník.“ Donese cedník a ona mu říká: „Napusť do něj vodu.“ „Ale babi, vždyť v cedníku voda nebude držet.“ „Udělej to.“ Tak ho donese a ona mu říká: „Tak co?“ „No voda tam není, ale je mokrý.“ To je ono. Bratři a sestry, nejsme schopni zachytit všechno, zdaleka ne, to bychom byli moc a moc pyšní, ale něco v nás zůstane, když se budeme snažit, když budeme chtít. A zpravidla to, co v nás zůstane je právě tolik, kolik potřebujeme ke svému životu třeba pro ten další příští týden.

Když se zamyslíme nad Božím slovem, tak vždycky tam najdeme něco, co se dotkne nás osobně, o čem si řekneme: „Vždyť to je opravdu napsané jak pro mě.“ Já jsem se musel, když teď řeknu svoji zkušenost, včera fakt smát. Jak asi většina z Vás ví, kdo jste tu byli minulou neděli, byla brigáda, že to bylo velmi podobné, jak ti dělníci na vinici. Tak jsme se sešli mezi tou osmou, půl devátou, sešlo se nás osm a dělali jsme a potom hlavní, co bylo, tak jsme dělali vjezd ke garáži, abych mohl vyjet s autem, nebo i zajet. No a odpoledne už jsme toho měli plný brejle a nikdo nepřišel a potom už museli domů a já jsem tam byl do půl sedmé, abych to dodělal. Takže potom, když jsem si to srovnal s tím podobenstvím, tak jsem si říkal: „Jo, i kdyby o pěti někdo přišel, tak bych ho velmi uvítal, jak už mě bolely záda.“ :) Nepřišel. No nic, ale to vám říkám jako svoji osobní takovou zkušenost nebo postřeh tady s tím.

Nic, posuneme se dál. Na samém závěru bohoslužby slova je modlitba „Věřím v Boha“ a přímluvy. Jestli jste si všimli, tak všechny modlitby, které jsou tady ve mši, tak jsou v první osobě množného čísla – „my“, pouze modlitba „Věřím v Boha“ je v první osobě jednotného čísla. Proč? Jak je to možné? No protože prvních zhruba tisíc let tato modlitba nebyla ve mši a nevznikla kvůli mši svaté. Bylo to naopak křestní vyznání prvních křesťanů, které oni skládali, než byli křtěni. V tom prvním tisíciletí bylo křtěno hodně dospělých lidí nebo většina byli dospělí. Potom, jak se změnila tady tato praxe a už byli křtěny hlavně děti, tak tady ta modlitba nebyla používána tak často a oni si řekli: „Vždyť je to škoda. Vždyť je to škoda a my ji zapomeneme. A my chceme si připomínat čemu věříme, komu věříme, na koho spoléháme.“

Znovu takový odkaz na ty sdělovací prostředky, na reklamu a takhle. Nám se podsouvá, komu máme věřit, nějakému přípravku, na co máme spolehnout. A vidíme, jak je to krátkozraké.

Takže každou neděli každý z nás má možnost i tou osobní formou si tak nějak znovu připomenout, na co spoléhám, na koho spoléhám, komu jsem svěřil svůj život, a mám možnost se k tomu znovu nějak vědomě přihlásit. Ne jenom to odříkat, ale vědomě se přihlásit ke své víře v Boha.

A nakonec jsou přímluvy. Ty přímluvy mají většinou pevnou strukturu a prosíme tam za církev, za její služebníky, za státníky, politiky, vůbec za různé události z občanského života, za to, co se zrovna ve světě děje, potom tam prosíme vždycky za ty, kteří jsou přítomni a za místní farní obec a zpravidla poslední přímluva bývá za naše zemřelé, protože i ti patří k té farní rodině. Tady v těchto přímluvách se mění naše postavení. Na začátku mše svaté každý z nás je prosebník, který prosí za odpuštění. V přímluvách jsme přímluvci, jsme těmi, kteří se přimlouvají.

Přímluvce, ten má vždycky velkou moc. Že jo, když něco potřebujeme a neznáme se dobře s tím, kdo to může rozhodnout, tak hledáme nějakého přímluvce. Říkáme: „Ty, hele, zajdi tam. Řekni mu, že bych potřeboval. Já si netroufám, popros ho.“ Jsme přímluvci. Takže neberme to jenom zase tak automaticky, ale uvědomme si, jakou možnost tady máme.

Takže když to, bratři a sestry, dneska celé shrnu: zkusme si odnést z této mše svaté to schéma. Moje účast na mši svaté je návštěva u dobrého přítele, u dobré přítelkyně. A mám se na to těšit, mám tam přinést dárek a mám si odnést. Snažme se na to nezapomenout a snažme se, aby to fungovalo v životě každého z nás.


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.