Pátek 23.02.2024, sv. Polykarp, Svatopluk
Hledat: Vyhledat
Rubrika O liturgii

Proč mám odpustit?

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.09.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
24. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sir 27,33-28,9; 2. čtení Řím 14,7-9; evangelium Mt 18,21-35;

Proč mám odpustit?10:14
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 29 kb/s, 2.19 MB]

Bratři a sestry, dnes se budeme bavit o odpuštění, usmíření, ale zároveň budeme taky pokračovat v těch našich úvahách o mši svaté, protože ty texty se výborně hodí k úvodu mše svaté – k úkonu kajícnosti.

Už první čtení ze Starého zákona bylo takové velmi ostré. Člověk si často říká: „Proč bych měl odpustit? Proč já mám být první? Ať je ten druhý první. Já přece nebudu první.“ Bratři a sestry, uvědomme si jednu věc: že nejsme první. První je Bůh a ten nám odpustil bez podmínky. Takže my budeme druzí a pokud se necháme předběhnou někým jiným, tak třetí, čtvrtí a nevím kolikátí. Ale první nebudeme, to místo patří Bohu.

Syrachovec, aby vyburcoval čtenáře nebo i své vrstevníky, tak jim tam říká jednu takovou velmi důležitou věc a říká jim to pěkně natvrdo: „Uvědomte si, kde všechny vaše spory skončí. Na hřbitově. Tam vedle sebe leží, ať byli přátelé, nepřátelé, ať spolu za života mluvili nebo nemluvili, tam se srovnají všichni. A ten Syrachovec říká: „Ale to přece není cílem, až ten klid na tom hřbitově, cílem je, abyste spolu vycházeli, abyste spolu komunikovali, abyste spolu žili v přátelství a pohodě.

A Ježíš? Ježíš na to odpovídá trošku jinak, poeticky. Podle některých rabínů se skutečně mělo počítat, kolikrát za den odpustím. Odpustit za den sedmkrát, ono to je dost. Kdybychom to počítali, tak bychom zjistili, že nedojdeme denně k číslu sedm, ale Ježíš říká Petrovi: „Nepočítej to, takhle to nedělej, o to tu nejde. Nejde o to, aby sis dělal čárky, abys těm druhým říkal: „Tak to bylo podruhé, potřetí a bacha, už se blížíš sedmičce.“ Ne. Ježíš říká Petrovi: „Odpusť vždycky, kdy je to potřeba.“ Protože člověk, který neodpouští, tak si dělá takové vězení, staví si kolem sebe takový domeček ze své ukřivděnosti: „A ten se na mě špatně podíval a ten mi udělal tamhle to napříč a ten mi nevyšel vstříc a takhle.“ A takový člověk, když do toho zabředne, tak to klidně může skončit až u psychiatra, protože ten člověk potom žije ve své ukřivděnosti a v tom, jak je obklopen nepřáteli.

A Ježíš říká: „Ne, je to úplně jinak.“ To podobenství, ten příklad, který Ježíš dal, to je něco, co je stále živé. Stojí tam na jedné straně nějaký místodržící, který nakradl obrovský majetek. Podle přepočtů se říká, že by to bylo nějakých dvacet, pětadvacet tun stříbra, obrovský majetek. Ježíš tam mluví o služebníkovi, ale je to služebník nějakého krále. A teď, neříká tam sice jméno, ale Ježíšovým posluchačům se tam určitě vybavili konkrétní lidé, jako nás napadají konkrétní lidé a říkáme si: „Ti to přece nemohli získat poctivým způsobem, ti to museli nahrabat, vytunelovat, ti museli někoho prachsprostě okrást.“ A když slyšíme o tom, že někdo takový byl zatčen, že ho zavřeli, že ten majetek musel nějakým způsobem vrátit, tak si říkáme: „Dobře mu tak, konečně na něho došlo, konečně ho odhalili.“

Takže Ježíš na jednu stranu dává takovéhoto nesympatického člověka, který nahamounil pěkně velký majetek, a na druhou stranu dává člověka, který dluží zhruba tak tisíc korun. A teď je to na srovnání.

Bratři a sestry, ten člověk, který nahamounil ten velký majetek, říká králi: „Měj se mnou strpení a já ti to vrátím.“ Není schopen to vrátit. To je prostě tak obrovská částka, že to člověk není schopen vrátit. A ten král neříká: „Tak dobře, já ti ještě teda poshovím, udělám ti splátkový kalendář a ty to budeš do konce života splácet,“ říká: „Já ti to odpouštím.“

Je to naprosto radikální řešení, se kterým my bychom třeba nesouhlasili, protože bychom řekli: „Ale vždyť on to nakradl. Proč mu to odpouštíš? Ať to pěkně vrací.“ Bratři a sestry, my jsme v roli tohoto člověka, který dostal strašně moc, a Bůh říká: „A já ti odpouštím všechno, co jsi udělal špatně, já ti to odpouštím bezpodmínečně, jenom proto, žes přišel a řekl: ‚Odpusť mi.‘“

A co chce za to Ježíš, co chce za to Bůh? Abychom jednali podobně, abychom byli ochotni odpustit, abychom si nestavěli takovéto vězení, do kterého se zavřeme sami, abychom přenechali pomstu, trest Bohu, abychom dokázali odpustit. To neznamená nechat si všechno líbit, to neznamená nechat si, jak se říká, na sobě štípat dříví, ale to znamená mít postoj, jaký má Bůh. Je to postoj určité velkorysosti. Nepočítat, nedělat si čárky křídou, nedělat si zářezy na futrech. Odpouštět proto, že vím, že já to potřebuju, že já jsem ten větší dlužník, že Bůh se ke mně zachoval takhle.

Zkusme se vžít do okamžiku, kdy Ježíš visí na kříži a říká: „Otče, odpusť jim.“ Myslíte si, že to pro něho bylo lehké? Určitě ne. Ani pro nás to nebude lehké, ale má nás k tomuto vést vědomí „i já se stavím do role prosebníka, který prosí Boha, aby mi odpustil.“ Děláme to na začátku každé mše svaté. Máme na to tři způsoby, aby se měnila forma, aby to nebylo tak jednotvárné, ale cíl je stejný: uvědomit si, že já jsem ten dlužník.

Při tom jednom úkonu kajícnosti, při tom nejčastěji používaném, se takzvaně bijeme v prsa. Možná, že už na to ani nemyslíme, a je to škoda. Všichni znáte takový výraz, obrat, který se říká, když nám jde o to, aby člověk byl upřímný, aby řekl pravdu. Ta věta je: „ruku na srdce, že …“. To je ono. To bití v prsa, to je ta ruka na srdce, kdy říkáme Bohu: „Na nic si před Tebou nehraju, nic před Tebou neschovávám. Ty mě znáš, Ty víš, jaký jsem, já tady stojím a prosím Tě, aby ses nade mnou smiloval.“

Bratři a sestry, proč je to při každé mši svaté? No protože do toho padáme každý den znovu a potřebujeme to. Ale to je jedna stránka, jedna strana mince. Druhá strana mince je velmi radostná. Při každé mši máme prožít právě tu radost, že nám to Bůh odpouští, že Bůh nám to nepřipomíná, že v Božích očích odpustit znamená zapomenout. „Už to nikdy nevzpomenu.“ Při každé mši máme prožít tady tuto radost. V každé mši prosíme za celý svět, za církev, za sebe, za naše rodiny, příbuzné, přátele i za naše zemřelé předky. Ale dřív, než prosíme za všechny tyto lidi, tak se stavíme do role toho dlužníka, který prosí Boha, aby mu odpustil. A tak je to v pořádku, tak to má být. Takže kéž je pro nás to gesto „bití v prsa“ něčím živým, ať je to skutečně to „ruku na srdce“. Ať prožijeme na jedné straně to, že potřebujeme odpuštění, ale ať prožijeme tu velikou radost, že Bůh nám to odpuštění dává, kdykoliv ho o něho prosíme, a že není takový, že by se nechával prosit příliš. Stačí upřímně říct a On nám okamžitě přichází vstříc se svým odpuštěním. Kéž tedy je toto gesto v našem životě živé.


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.