Pátek 23.02.2024, sv. Polykarp, Svatopluk
Hledat: Vyhledat
Rubrika O liturgii

Evangelium nás vychovává ke svobodě

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.09.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
23. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ez 33,7-9; 2. čtení Řím 13,8-10; evangelium Mt 18,15-20;

Evangelium nás vychovává ke svobodě11:25
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 29 kb/s, 2.50 MB]

Dnes budeme pokračovat v našich úvahách o mši svaté. Jak víte, tak jsme posledně zůstali u takové otázky, kterou často kladou děti: „A proč vlastně do toho kostela chodíme? A proč tam musím jít?“ A děti tu otázku vysloví nahlas. My dospělí často třeba i nemáme odvahu. A tak se tady teď vlastně snažíme poskládat jakousi mozaiku důvodů „proč“.

Chtěl bych do té mozaiky přidat dneska dalších několik střípků. Jenom pro připomenutí, tak to, že chodíme sem do kostela, to není už cíl. Cílem je setkat se s Bohem. Cílem je, abychom, řečeno slovy Písma, posílili, obnovili svoji víru, naději a lásku. To je cíl a k tomu máme vícero prostředků. Ten nejhlavnější je právě mše svatá, účast na eucharistii.

Proč tady máme znovu být? Jde o to, že mše svatá formuje naše životní postoje. První křesťané mnohem víc děkovali, mnohem víc, než my. Takový pozůstatek tady tohoto děkování zůstal ve mši svaté na začátku bohoslužby oběti, kdy je dialog: „Pán s Vámi. I s tebou. Vzhůru srdce. Máme je u Pána.“ A teď za chvilečku ten kněz říká: „V pravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, abychom Ti vždycky a všude Bože vzdávali díky.“

Toto „vždycky a všude vzdávat díky“, to bylo takové krédo, taková myšlenka pro život prvních křesťanů. Ne, že by bylo špatné prosit, to ne, ale má to být v rovnováze. Vzpomeňme na to, kolik je mší svatých s úmyslem „prosba“ a kolik je na poděkování.

V podstatě já se s tím setkávám pořád: „Pane faráři, jdu na operaci, vzpomeňte na mě při mši. Pane faráři pojedu někde, pamatujte na mě.“ Proč ne? Ale to je první krok. A pak je potřeba udělat ještě druhý krok. Třeba: „Pane faráři, operace dopadla dobře, poděkujte za mě. Vrátil jsem se, dobře to všechno dopadlo, poděkujte.“ Aby nezůstalo jenom u toho jednoho kroku, aby tam byl i ten druhý, to poděkování.

Děkování se má stát naším životním stylem. Životním stylem mnoha lidí je pořád, že o něco škemrají, o něco prosí, pořád někde něco shánějí a mají pocit, že pořád jim něco chybí. V okamžiku, kdy začneme děkovat, tak si uvědomíme, kolik toho dostáváme a uvědomíme si, jak jsme bohatí.

Další takový důvod, proč tu být, je to, že evangelium nás vychovává ke svobodě. Evangelium je norma, podle které máme řídit svůj život. Lidé řídí svůj život podle všelijakých norem. Někdo řídí svůj život podle sousedů: „Co by tomu řekli sousedi? Musím si dat pozor na lidi, abych nezavdal příčinu, abych se nedostal do řečí.“ To je taky norma, i když teda ne zrovna vysoká a myslím, že mnoha z nás by nevyhovovala. Mnoho dalších lidí se řídí tím, co se jim říká v reklamě. Tady už je to horší, protože co je účelem reklamy? Prodat.

Bratři a sestry, účast na mši svaté nám pomáhá, vychovává nás k tomu, abychom se řídili podle evangelia. My musíme mít nějakou normu, podle které se budeme řídit. My to nedokážeme, abychom sami se udrželi v pravdě, abychom zůstali v pravdě. Vždycky se potřebujeme na někoho nebo na něco dívat. Tím někým je Ježíš.

Zhruba před sto lety bylo všechno v mezilidských vztazích založeno na objektu, právě na tom, co by tomu řekli lidi. Takže to bylo tak, že všichni ti, kteří měli v obci, ve farnosti, ve městě, na vesnici nějaké slovo, tak v tom kostele v neděli být museli. To by nešlo, pan starosta, řídící, aby tam nebyli. To by nešlo, to by nemohli zastávat tu funkci.

V minulém režimu tady ta úloha „kolektivu“ byla ještě posílena, protože v marxistické ideologii se jasně říká, že to hlavní je kolektiv, že jedinec neznamená nic, že ten se může odsunout a hlavní je ta masa.

No a teď před nějakými zhruba patnácti lety došlo ke změně. Došlo ke změně a my naplno prožíváme opačný pól tady tohoto, a sice, že je to všechno založeno na subjektu, na jedinci, na tom, jak ten člověk to vnímá. To znamená, že když já řeknu: „A mně se to nelíbí,“ tak je to špatně. „Mně se nechce, tak to neudělám.“ Naopak: „Mám náladu, tak to udělám.“ Jak mně se hodí, nehodí nebo takhle. Tohle se dá aplikovat tak možná v otázce zmrzliny – mám chuť, tak si dám zmrzlinu. Jenže mnoho lidí to aplikuje v daleko důležitějších otázkách, to je právě v otázce vztahu k druhým lidem: „Mám z toho člověka nějaký užitek? Tak s ním budu kamarádit.“ „Nemám? Tak proč bych s ním kamarádil.“ Nebo: „Hodí se mi s tím člověkem zůstat? Tak s ním budu.“ „Nehodí se mně to, už se mi okoukal? No tak ho opustím. Prostě už mě to s ním nebaví.“

Bratři a sestry, evangelium nám pomáhá, abychom se dokázali chovat jako svobodní lidé a abychom tu svobodu dokázali dobře používat, protože to neumíme. Musíme si otevřeně přiznat, že to neumíme, že tady v tomto máme ještě hodně se co učit, protože mnoho lidí se dneska ohání svobodou. Zase se mluví o tom, že někteří lidé mají u nás strach, že bude potlačena svoboda shromažďování a svoboda projevu. Je to skutečně tak? Ne. Mnoho lidí tím zastírá svoje pravé smýšlení, mnoho lidí tím maskuje svoji touhu po drogách, po alkoholu, po zneužívání té svobody.

Bratři a sestry, evangelium je norma, která nám má pomoci, abychom se nenechali vláčet, abychom nebyli zmítáni nějakými chvilkovými názory, abychom nebyli zmítání tím, čemu se říká „módní názory“, které dnes platí a zítra neplatí, ale abychom skutečně stavěli na tom, co vydrží.

Tady je potřeba zmínit ještě jednu věc. Někdy rodiče říkají: „Máme tlačit na svoje děti, aby s námi šli do kostela?“ V určitém věku, hlavně když jsou ty děti menší, je potřeba říct ano, ale s rozumem. Víte, rodiče musí přitlačit v mnoha věcech, v mnoha směrech, protože kdyby nepřitlačili, tak by se to dítě nenaučilo vůbec nic. Konec konců nenaučilo by se ani zavázat si boty, nenaučilo by se oblékat, nenaučilo by se nic.

Už Marie Terezie přišla na to, že je potřeba, aby všichni chodili do školy, aby se všichni naučili číst a psát, a tak stanovila u nás povinnou školní docházku. A nikdo se s nikým nebaví. Prostě je to tak a tak to bude a to dítě tam do té školy pošlete, protože je to potřeba. A takhle nějak je to i v ostatních směrech výchovy, v ostatních oblastech. Ale je zde velké nebezpečí v oblasti víry, že to dítě získá určitou averzi, odpor. A ten odpor to dítě získá tenkrát, když zjistí, že rodiče to neberou tak vážně, jak mu říkají, že rodiče to neberou tak vážně, jak to na první pohled vypadá. Takže aby se tady nevytvořila tato averze, tato nechuť, tak tam musí být ze strany rodičů skutečně stoprocentní upřímnost. Nesmí tam být žádná hra, nesmí tam být něco předstíraného, ale upřímnost. A když je to potom takhle upřímné, tak se není čeho bát.

Bratři a sestry, co říct na konec? To nejdůležitější, co jsem už říkal – mše svatá nám má pomoci formovat náš životní postoj. Má to být postoj děkování, ve kterém si uvědomíme, jak jsme bohatí. Náš postoj, naše zásady, náš život má spočívat na něčem trvalém. To je evangelium a příklad Pána Ježíše.

Takže ať se nám daří, abychom v našem životě uplatňovali postoj děkování a vždycky, když přijde na to, že se budeme mět rozhodnout, abychom si položili otázku: „Jak by to asi udělal Pán Ježíš? Co by asi řekl?“ A podle toho jednejme.


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.