Svátost smíření

Žádný člověk nežije svůj život osamoceně, nýbrž život každého z nás je propleten a naplněn nejrůznějšími vztahy – vztahy ke kolegům v zaměstnání, k přátelům, příbuzným, vztahem k celému stvoření a své zvláštní místo zaujímá i vztah k Bohu. A každý člověk má své určité představy o tom, jak by jeho chování a jednání v těchto vztazích mělo vypadat, rozlišuje, co je správné a co nikoli. Vybírá si pro svůj život takové modely chování a takové principy, které poznal a na základě svého svědomí je zhodnotil jako dobré a správné. Tak třeba křesťané, kteří poznali radostnou evangelijní zvěst, se řídí morálními principy vyplývajícími z Kristova učení a ty se snaží naplňovat ve svém životě. Je ovšem nutné říci, že ne vždy se člověku daří žít tak, jak je to v souladu s jeho svědomím, s jeho vědomím o tom, co je správné. A tady člověk dochází k tomu, že hodnotí to, co vykonal, posuzuje své myšlenky a skutky aby poznal, nakolik jsou ve shodě s jeho mravním přesvědčením. Pohlíží-li na svůj život kriticky, nutně nachází věci, které nepovažuje za správné a dospívá k závěru, že se občas provinil proti svému svědomí, proti Bohu a lidem. V jeho životě se objevuje nový fenomén: vina. Člověk zažívá kromě své svobody i skutečnost zodpovědnosti za své činy, která ho nutí svou vinu odčinit a dojít odpuštění těch, vůči kterým se provinil.

A v tento moment přichází svátost smíření, akt nesmírné Boží lásky, ve které je dána možnost smířit se s těmi, vůči nimž jsme se provinili – s lidmi i s Bohem. Německý teolog Karl Rahner k tomuto říká, že pokud jsme skutečně pochopili, co vina v našem životě znamená a pokud jsme zažili, jak z lidského hlediska z ní není před Bohem východiska, pak zatoužíme po slově Božího odpuštění. Nikdy je nebudeme vnímat jako samozřejmost, nýbrž vždy jako zázrak Boží milosti a lásky. Odpuštění vnímá jako největší a nepochopitelný zázrak Boží lásky, protože se v něm Bůh sám sděluje člověku.

Pusťme se tedy do povídání o Božím odpuštění a začněme přímo s osobou Ježíše Krista. V Novozákonních textech se objevuje motiv odpouštění velmi často, evangelia jsou plná vyprávění o Ježíšově odpouštění. Tak například Lukášovo evangelium hovoří o hříšnici, která žila ve městě Kafarnaum. Když se dozvěděla, že Ježíš zavítal do jejího města, neváhala, vyhledala jej ve farizeově domě, smáčela mu nohy slzami, otřela je svými vlasy, líbala je a mazala vzácným olejem, který si přinesla v alabastrové nádobce. Farizeus, kterému ten dům patřil, na ni od začátku pohlížel s opovržením, protože věděl, že je hříšnice. Ježíšův pohled na tuto ženu však byl zcela odlišný. Přestože znal její hříchy, nechoval se k ní podle jejích dřívějších činů, ale podle toho, jaká byla v ten okamžik – projevila opravdovou lítost nad svými skutky a zároveň Ježíši projevila nesmírnou lásku a víru. Láska a víra se v tomto příběhu stávají klíčem k odpuštění. O lásce Ježíš hovoří, když podává vysvětlující slova farizeovi: „Proto ti pravím: Její mnohé hříchy jsou ji odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.“ (Lk 7:47). A o víře se zmiňuje přímo hříšnici, když nejprve říká: „Jsou ti odpuštěny hříchy“ (Lk 7:48) a hned na to: „Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji.“ (Lk 7:50).

Z tohoto příkladu vidíme, že Ježíš má skutečnou moc odpouštět a odpouští těm, kteří k němu přichází s láskou a vírou, litují svých hříchů a dochází u nich k nějaké vnitřní proměně. Ale Ježíš nezůstává jen u toho, že by sám odpouštěl. On jde ve svém spasitelském záměru tak daleko, že předává moc odpouštět hříchy dalším lidem. Nejprve tuto moc přislibuje Petrovi slovy „Tobě dám klíče království nebeského, cokoliv svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi a cokoli rozvážeš na zemi, bude rozvázáno i na nebi“ (Mt 16:19; tato slova jsou vykládána jako moc odpouštět hříchy a jsou spojena s vyloučením a znovupřijetím do církevní obce), a pak předává moc odpouštět hříchy všem apoštolům, když za nimi přichází po svém zmrtvýchvstání a říká: „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás“ a pokračuje „Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ (Jan 20:21–23). Tato moc nebyla dána pouze apoštolům jako nějaký jejich osobní dar, naopak, byl to prostředek věnovaný celé církevní obci. Je tady patrná důležitost smíření se s církevní obcí, odpouštění hříchů bylo vnímáno mnohem více kolektivisticky než je tomu dnes. „Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni.“ (Jak 5,16)

Nyní pohleďme do historie církve a povšimněme si, jak církev rozuměla moci odpouštět hříchy a jak ji praktikovala. Již jsem naznačil, že smíření mělo v prvotní církvi více kolektivistický charakter, který byl dán formou jeho praktikování. Jednak neexistovala soukromá „ušní“ zpověď, jak ji známe z dneška a hříchy se vyznávaly veřejně, ale hlavně, a to byl mnohem závažnější důvod, ze kterého všechny ostatní vyplývaly, svátost pokání byla v tehdejší církvi udělována pouze jednou za život a to navíc po dlouhé přípravě. Tak například ve 3. století probíhal obřad pokání tak, že kající hříšník nejprve vyznal svou vinu před biskupem a pakliže biskup uznal, že je jeho lítost opravdová, byl kajícník připuštěn k církevnímu pokání. Po tu dobu nosil zvláštní oděv a v chrámu mohl zaujímat pouze zvláštní místo určené pro kajícníky. Po delší zkušební době byl kajícník biskupem znovu přijat do společenství vkládáním rukou a modlitbou.

Není bez zajímavosti, že pokání byla poněkud tvrdší, než jaká jsou udělována v dnešní době. Uděleným trestem mohl být půst, povinnost darovat almužnu, zřeknutí se zaměstnání, dále mohl být udělen zákaz oženit se či vdát se, zřeknutí se sexuality v manželství anebo se kajícník nesměl účastnit celé bohoslužby. K udělení svátosti se vyžadovaly dvě podmínky: lítost nad hříchy a smíření se s církevní obcí.

Tato praxe se začíná měnit od 6. století, zásluhou iroskotských mnichů. Udělování svátosti začíná nabývat více dnešní podoby. Svátost smí udělovat i kněz (nejenom biskup) a smí být udělována opakovaně – křesťané si uvědomili, že boj s hříchem má patrně dlouhodobější charakter a jedno odpuštění za život jim přestávalo stačit. Samotné vyznávání hříchů začíná probíhat soukromě a vyznávají se nejen těžké, nýbrž i lehké hříchy, z toho důvodu se začínala zavádět i širší paleta udělovaných pokání – podle závažnosti hříchů. Je však důležité zmínit, že ony dvě hlavní podmínky k udělení svátosti zůstaly nezměněny: i nadále se vyžadovala lítost nad hříchy a smíření se s církevní obcí. Smíření se s církevní obcí ale také trochu ztratilo onen kolektivistický charakter, neboť člověk se s církví začíná smiřovat prostřednictvím kněze. Odpuštění hříchů je sice i nadále pravomocí církevní obce, ale právě v rámci církevní obce tuto pravomoc zastávají kněží a biskupové.

A v takové podobě známe svátost smíření i dnes. Svátost pokání, jinak běžně označovaná jako zpověď, má čtyři hlavní komponenty: tím prvním je vzbuzení lítosti, pramenící z víry. Po lítosti následuje vyznání hříchů, které je samo o sobě kajícím skutkem. Člověk, který nejprve lituje svých špatných činů se k nim sám musí ještě přiznat. Pro platnost svátosti se vyžaduje, aby se člověk vyznal ze všech těžkých hříchů, kterých se dopustil a na které si při předchozím zpytování svědomí vzpomněl. Přitom ale platí, že není-li nějaký těžký hřích bez vlastního zavinění vyznán, je přesto prominut. Další, třetí částí, je tzv. dostiučinění, tedy to, co je kajícníkovi uloženo knězem „za pokání“. Dostiučinění by mělo mít trochu „nápravný“ charakter – má-li mít totiž svátost smíření nějaký smysl, nelze se spokojit pouze s lítostí nad spáchaným skutkem a vyznáním vin, ale musí zde existovat nějaké předsevzetí, jak se tohoto hříchu do budoucna vyvarovat, jak jej napravit, Rahner říká, že celá hříchem narušená skutečnost člověka musí být integrována do nového zásadního rozhodnutí, aby vznikla láska, v níž se skutečně odpouští všechno. Je-li uloženo kajícníkovi pomodlit se za pokání otčenáš a zdrávas, míjí se pokání účinkem, neboť modlitba by měla být i bez toho součástí života křesťana. A poslední, nejdůležitější součástí této svátosti je rozhřešení, kdy jsou prominuty hříchy a věřící je znovu smířen s Bohem a církví.

František Bublan, 2.10.2003