Svátost biřmování

Biřmování je chápáno jako dovršení svátosti křtu. Proto se také nazývá svátost křesťanské dospělosti. Když totiž křesťan dospěje, má se představit svému biskupovi a žádat ho o dar Ducha svatého. Jako křest vtiskuje do duše nezrušitelné znamení Božího dítěte, tak i biřmování do duše vtiskuje nezrušitelné znamení dospělosti křesťana a lze jej přijmout jen jednou za život.

A co říká Písmo svaté? O seslání Ducha svatého píší Skutky apoštolské: Když se po seslání Ducha svatého na apoštoly ptali Petrovi posluchači, co mají udělat, dostali odpověď: „Obraťte se, každý z vás ať přijme křest na odpuštění hříchů a dostane dar Ducha svatého.“ (Sk 2,38).

Z těchto slov ještě nutně neplyne, že přijetí darů Ducha svatého je rozdílné od křtu, avšak tato skutečnost vyplývá z vypravování o obrácení Samařských: „Když apoštolové v Jeruzalémě uslyšeli, že v Samařsku přijali Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Oni tam přišli a modlili se za ně, aby také jim byl dán Duch svatý, neboť ještě na nikoho z nich nesestoupil; byli jen pokřtěni ve jménu Pána Ježíše. Petr a Jan tedy na ně vložili ruce a oni přijali Ducha svatého.“ (Sk 8,14–17)

Z tohoto úryvku poznáváme, že po křtu přichází biřmování jako druhá svátost, mající oporu v Písmu svatém. Je pravda, že Duch svatý se uděluje člověku už při křtu (křtíme ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého). Ale co se do duše vkládá při křtu jako zárodek, dospívá teď k plnému rozvinutí. Vždyť i lidská dospělost se vyvíjí postupně od naprosté nemohoucnosti až po samostatnost. Také víra v člověku musí dospět. Dospělý křesťan je jakýmsi Kristovým spolupracovníkem a k tomu potřebuje posilu. Tou je svátost biřmování.

Pokud se na slovo biřmování podíváme z hlediska jeho původu, najdeme latinské slovo firmare, které znamená posilovat, upevňovat: dary Ducha sv. nás posilují pro život z víry a činí nás v církvi dospělými.

Podívejme se znovu do Skutků apoštolských (Sk 8,17), jak se předání darů Ducha svatého uskutečnilo: „Petr a Jan na ně vložili ruce a oni přijali Ducha svatého.“ Podobně se svátost udílí dodnes: Biřmování uděluje zpravidla biskup, může jej však udělovat i kněz. Svátost se uděluje vkládáním rukou a mazáním olejem, který se nazývá křižmo. Udělovatel dělá biřmovanci na čele kříž posvátným křižmem a říká u toho slova „Přijmi pečeť daru Ducha svatého.“ Tyto dva úkony (vkládání rukou a pomazání křižmem) mají hluboký význam. Vkládání rukou patří ke křesťanské praxi už odedávna a je součástí udílení všech svátostí. Má dvojí význam: uvedení do Boží přítomnosti (tedy posvěcení) a předání darů Ducha svatého. Pomazání křižmem symbolizuje přenesení síly.

Stejně jako při křtu, tak i při biřmování má někdo brát nad biřmovaným jménem církve jakýsi „patronát“ – přesněji řečeno: má mu být na blízku a být mu kmotrem. Slovo kmotr má také velmi zajímavý původ: je vytvořeno z latinských slov com-mater (= „spolumatka“, přeneseně „spoluotec“). Kdo je biřmován, může se stát kmotrem (křestním nebo biřmovacím) někomu dalšímu.

Biřmovaní se stávají novými lidmi (rozuměj: s novým pověřením), a proto si volí další jméno – tzv. jméno biřmovací, kterým je udělovatel této svátosti osloví. Není nutné mít stejné biřmovací jméno jako kmotr: biřmovanec si volí jméno sám; sám hledá svůj vzor a svého ochránce mezi svatými.

Při biřmování dostává pokřtěný účast na prorockém daru církve, aby jako dospělý hlásal a uskutečňoval Boží království na zemi. Biřmování se uděluje vkládáním ruky biskupa nebo zplnomocněného kněze na biřmovance při mazání křižmem s příslušnými slovy.

Před biřmováním bychom si měli položit následující otázky:

- Chci opravdu spolupracovat s Bohem k vlastní spáse i ke spáse jiných?

- Chci být opravdovým apoštolem v tomto světě v síle darů Ducha svatého?

O účincích biřmování se ve Skutcích apoštolů říká: „... a oni přijali Ducha svatého.“ (Sk 8,17). Apoštolové patřili už před sesláním Ducha svatého ke Kristu, ale byli ještě v mnohém ohledu nezralí a povrchní. Vzpomeňme jen na jejich obtížné chápání a na slabost víry. Boží Duch se jich ještě úplně nezmocnil. Ale potom o letnicích je nalézáme úplně změněné. Pouta bázlivosti a nepochopení padla, statečně hlásají zvěst o Kristu. Nyní byli „naplněni Duchem svatým.“ (Sk 2,4).

Apoštol Pavel napsal v dopise Galaťanům, co působí Duch svatý: „Ovoce Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost.“ (Gal 5,22–23). Se zřetelem k Izaiášovi (Iz 11,1–3) se často mluví o sedmi darech Ducha svatého. Jsou to: moudrost, rozum, rada, síla, poznání, zbožnost a bázeň Boží.

Zde bych si dovolil malou odbočku, abychom předešli případnému omylu: Nad každým z těchto darů bychom se měli náležitě zamyslet, abychom poznali, co je důležité pro naši spásu. Je zapotřebí dát dobrý pozor na poslední uvedený dar Ducha svatého – bázeň Boží. To neznamená a ani nemůže znamenat strach z Boha. Vždyť Bůh je náš milující Otec, na kterého se můžeme ve svém životě vždy s důvěrou obrátit; jsme vedeni k tomu, abychom Pánu důvěřovali. Jedna z možností, jak kněz při mši sv. vyzývá věřící k modlitbě Otče náš, zní: „Když jsme byli pokřtěni, nepřijali jsme ducha otroctví, abychom se znovu báli, ale přijali jsme ducha synovství, v němž smíme nazvat Boha Otcem. Proto se pomodleme...“ A tak nás dar bázně Boží vede k tomu, abychom se nechali vést hlasem svého svědomí, abychom správně žili a obstáli před Bohem nejvýš spravedlivým. Bát se máme hříchu a jeho následků, a ne Boha. Ten nás svou smrtí vykoupil z moci zla a hříchu, naším úkolem je spolupracovat s touto milostí.

Nyní se vraťme zpět k účinkům svátosti biřmování: nesmíme zapomenout, že Bůh k nám přichází pouze tehdy, když se mu otevřeme. Proto ani biřmování nepůsobí automaticky. Svátosti nejsou zaklínadla a vyžadují naše spolupůsobení. Když stavíme jeho působení do cesty překážky, když se mu uzavíráme, nemůže v nás být činný. Proto je napsáno v evangeliu sv. Matouše, že existuje jeden jediný hřích, který nemůže být odpuštěn, a to je hřích proti Duchu svatému (srv. Mt 12,31). Tím se myslí definitivní uzavření se člověka vůči Boží milosti. Tady už Boží milost nepůsobí, protože Bůh nikoho nenutí. Když však nezaměřujeme svůj život sobecky jen na svůj prospěch a úspěch, když posloucháme Boha a přijímáme jeho pohled na svět, pak se neobávejme, že by jeho milost, jeho svatý Duch v nás nepůsobil a neoživoval znovu a znovu náš život.

„Křesťan je ten, kdo jím je nejen podle jména, ale i skutky, ten, kdo napodobí a následuje ve všem Krista, (...), ten, v jehož srdci nemá místo zloba.“ (sv. Augustin).

Vladimír Krátký, 24.8.2003