Moje vzpomínka na Otce Stanislava

Ne pouze vzpomínka na Otce Stanislava…

Jistě všichni jsme chodili nebo chodíme do školy, a jistě také každý z nás ví, k čemu slouží školní tabule. Učitel na ni píše nové učivo a pak, až je po hodině, tak ji smaže a v druhé hodině se začíná od znovu. Naše paměť někomu může připadat také jako taková školní tabule. Uběhne čas a vše se smaže a jde se dál. Ale jsou věci a lidé, na které se nedá zapomenout, není možné něco jednoduše smazat a zavřít. Pro mne tím, kdo zůstane ne pouze v paměti, ale v srdci, je můj duchovní otec Stanislav. On napsal na tabuli mého srdce slova Kristova, která jsou věčná, on rozpoznajíce vnuknutí Ducha svatého mne posiloval na cestě povolání. Přiznám se, že se cítím velmi nedostatečný napsat alespoň desetinu toho, co mi daroval a co mi stále dává Bůh na jeho přímluvu v nebi. I nyní ho prosím, abych napsal vše pravdivě a jasně. Otec Stanislav vynikal mnohými ctnostni, ale zvlášť mluvíval o pokoře a učil se od Ježíše, který je tichý a pokorný srdcem. Rád bych vám to přiblížil na jedné události, která se stala na jaře roku 1993. Tehdy jsem byl v malém semináři v Litoměřicích. Ten sloužil k rozpoznání a upevnění povolání ke kněžství a také jako příprava na universitní studium. Nepochybuji o tom, že otec měl radost, když jsem se přihlásil do semináře, vždyť kolik modliteb muselo být vysloveno. Ale otec neměl pouze radost, tak jako mají třeba rodiče, když se jim narodi dítě. On měl více! To více, na co myslím, byla víra, že Bůh neoslyší žádnou modlitbu či oběť. On měl ochotu ne pouze lidsky povzbuzovat, ale i skrze utrpení bližního přivádět blíže k Bohu. V tom čase, o kterém jsem se již zmínil, jsem měl veliké pochybnosti pokračovat na cestě za knežstvím. Popravdě řečeno jsem už byl téměř rozhodnut nepokračovat. Jel jsem domů z důvodu nějaké lékařské kontroly na ortopedii a cestou vlakem jsem si připravoval způsob, jak ostatní s tím seznámím. Brzy poté, co jsem přijel domů, šel jsem na faru. Přijdu ke dveřím, zazvoním, a k mému překvapení se dveře hned otevřely. Snad jsem ještě ani nestačil odsunout ruku z tlačítka zvonku, když otec mne vítal. Stál totiž za dveřmi, neboť, tak jak řekl, se právě vrátil z nemocnice z Tišnova, kde byl na lékařském zákroku se slinivkou. V té chvíli jsem poznal jeho velikou lásku, nemusel nic říkat a nikdy neřekl z pokory, ale já vím, že ta bolest byla obětována za mne. Je těžké vyjádřit toto setkání, co se vlastně všechno stalo, ale je jisté, že všechny důvody pochybností ve věci povolání byly pryč. Ježíš řekl: „Poznáte je po ovoci. Na trní se přeci nesklízejí fíky…“ Věci, které tady píši, píši s plnou vážností, píši jako křesťan, kněz a také jako právník. Ne z kuriozity nebo nějaké popularity sebe nebo druhých, ale z oddanosti Bohu, který se stará o věci a čest svých synů. Kolikrát vidím kněze, kteří se hodně snaží, a je to dobře, ale jak málo vidím kněze, jež jsou ochotni dát více, jež jsou ochotni se za druhé obětovat. Otče, je tomu rok, co jste se setkal tváří v tvář s Kristem, ale je tomu také rok, co nás z věčnosti doprovázíte ke Vzkříšenému na velikonoční cestě do radosti nebeské. Kéž Maria, kterou jste tolik ctil, nám na Vaši přímluvu vyprosí u Pána jistotu a odvahu plnit Boží Přikázání, tak jak jste nás vybízel. Děkujeme Vám.