Rubrika Živá slova

Vzpomínka na † Msgre Stanislava Vídenského

P. Jan Pavlík, SJ
28.05.2002, Velehrad

Než přistoupím k zcela osobní vzpomínce na P. Stanislava, pro dobré porozumění našeho vztahu má pisatel této vzpomínky za to, že musí něco uvést o životě v brněnském alumnátě, kde se poprvé s P. Stanislavem Vídenským poznal.

Brněnský alumnát byl jednak pětileté studium bohosloví na diecezním teologickém Institutu, jednak výchovné zařízení – seminarium majus – kněžský seminář brněnské dieceze. Život v tomto alumnátě byl řízen regentem, který řídil profesorský sbor, řídil bohoslovce posluchače, řídil sloužící personál, jak řeholní sestry, tak několik civilů. Proto se tento alumnát vyznačoval jednotou, cílevědomým zaměřením, kterým byla příprava na kněžství. Tehdejší bohoslovci v tomto alumnátě zdomácněli. Bohoslovci spolu byli ve studovnách (po 12 – každý měl svůj psací stůl a na něm poličku na nejpotřebnější knihy). Byli spolu ve spárnách (velké sály pro tak 18 lidí), byli spolu na přednáškách (každý ročník měl svou posluchárnu – v některých disciplinách byli pohromadě dva ročníky), byli spolu v jídelně, byli spolu v rekreaci na zahradě při dobrém počasí – sportovali, nebo se bavili, byli spolu na vycházkách, byli spolu v katedrále. Umístění ve studovnách, ve spárnách bylo vždy podle abecedy, takže nevznikaly nějaké party. V každé studovně a spárně byl vždy prefekt – to byl bohoslovec pátého ročníku. Ti byli přidělováni vždy podle prospěchu ve studiu za uplynulé čtyři roky – tedy opět ne nějaký zvláštní výběr. Nejlepší žák za čtyři roky prospěchem byl t. zv. prefectissimus, neboli první prefekt. Ten vyřizoval všechny záležitosti chodu semináře s představenými – regentem nebo P. superiorem – ekonomem. Kostelník seminární kaple měl na starosti všechny obřady, hlavní kostelník byl také z V. ročníku (do 1. května) a ten zase zařizoval a vyřizoval chod života zbožnosti apod., a to s P. spirituálem.

Regentem byl za našich časů – už přes dvacet let – vynikající Msgre Karel Skoupý, pozdější brněnský biskup. Superiorem a ekonomem semináře byl Dr. František Kraus. Spirituálem Msgre Alois Kopal. Co se týče profesorů; filozofii a fundamentální teologii přednášel Msgre Dr. Bohuslav Petrželka, Starý Zákon Dr. Josef Koutný (od komunistů ve vlaku na záchodku oběšený), Nový Zákon Msgre Dr. Karel Skoupý, církevní historii a patrologii Dr. František Kraus, věrouku Msgre Dr. Karel Večeřa, mravouku Dr. Josef Jančík, církevní právo P. Josef Parma, pedagogiku Msgre František Staněk, katechetiku Prof. Josef Poul, zpěv P. Ladislav Špolc, staroslověnštinu Dr. Josef Luska z Olomouce, pastorální teologii Msgre Dr. Josef Toman, řečtinu Msgre Dr. Karel Skoupý. V alumnátě byly Školské sestry de Notre Dame - 2 v kuchyni, 1 v prádelně, 1 po domě a 1 sestra představená – a pro všechno. V kuchyni a v prádelně se střídala děvčata z farností jako laciné síly – učily se vařit. 2 muži zajišťovali dopravu uhlí – nebylo ústřední topení. V pokojích byla kachlová kamna – zatápělo a přikládalo se z chodby, takže v pokojích bylo čisto. Také tam byl údržbář. Na vrátnici byli manželé Koděrovi. Za vrátnicí měli jednopokojový byt s příslušenstvím. Byli už hodně pokročilého věku.

Všichni bohoslovci se dobře znali, soužití bylo srdečné a vskutku kamarádské. Nadto žil seminář také životem ještě zájmovým, a to tak, aby to sloužilo v budoucnu horlivějšímu kněžskému životu. Tak hlavním takovým spolkem v brněnském alumnátě byla „Růže Sušilova“, která pořádala různé poučné přednášky z oboru literatury apod., a současně vydávala bohoslovecký časopis pro všechny semináře s názvem „Museum“ (ne ve smyslu starobylosti – ale od slova „múza“). Bohoslovci měli pěkný čtyřhlasý mužský sbor, orchestr, chorální schólu. Zájemci o sociální otázky se sdružovali v „Sociologickém kroužku“. Tento kroužek pomáhal kromě nějakých přednášek také praktickou pomocí na brněnské periferii – P. Aloisovi Pekárkovi a Sestrám Těšitelkám a Sestrám Nep. Početí, které P. Pekárkovi pomáhali. Bohoslovecká aktivita spočívala také na př. v dovážení šatstva, ze kterého sestry pak šily pro děti na periferiích oblečení. Dalším významným a velice agilním kroužkem bohosloveckým byl „Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje“. Ten se zvláště zaměřoval na otázky unionismu, východní obřad apod. Největší aktivitou tohoto kroužku bylo na př. pořádání ročně u sv. Tomáše, v oktávě modliteb za sjednocení křesťanů v lednu, „dies pro christiana Oriente – den křesťanského východu“. V době mého pobytu v alumnátě také byla uspořádána v hlavní aule výstavka „Křesťanský východ“, natištěny pohlednice a obrázky sv. Cyrila a Metoděje apod. Tak se i v této vedlejší horlivosti bohoslovci navzájem poznávali víc a zde potom vznikala i hlubší přátelství. Tolik tedy úvodem.

Se Standou Vídenským jsem se poprve sešel dne 3. listopadu 1938, kdy jsme se sjížděli do alumnátu, konkrétně my do prvního ročníku. Měli jsme ten rok zpoždění jednoho měsíce. Byla totiž ten rok mobilizace a alumnát byl určen jako vojenská nemocnice. Když byla mobilizace odvolána, alumnát připraven pro přijetí bohoslovců, tak jsme mohli nastoupit. V našem ročníku byla asi polovina, kteří se velice dobře znali, protože už žili v malém semináři na Veveří a spolu studovali na klasickém gymnáziu na Legionářské. Druhá polovina jsme byli z rodin a z gymnázií odjinud. Byla to gymnázia reálná, dva jsme byli dokonce z reálky. Z klasického gymnázia měli výhodu, že nemuseli mít ještě po dva roky dvě hodiny týdně řečtiny. Dva z reálky se museli ještě připravit během roku na doplňovací maturitní zkoušku z latiny, a jen obyčejnou zkoušku z filozofické propedeutiky na stát. gymnáziu. Standa studoval na gymnáziu na Legionářské a byl chovancem zmíněného chlapeckého semináře. Rád vzpomínal na posledního regenta tohoto semináře Dr. Dokulila, který současně učil církevní historii v alumnátě bohoslovcům. Nás už neučil, protože zemřel na embolii po operaci slepého střeva, měl jen něco málo přes 40 roků. Byl to vyhlédnutý nástupce Msgre Dr. Karla Skoupého pro alumnát. To byla velká ztráta pro diecezi. V prvním ročníku, kdy nás bylo 32 (později někteří v prvním či druhém ročníku odešli nebo byli propuštěni) jsem se Standou nebyl ve studovně, jen ve spárně. To na nějaké větší sblížení nebylo, protože ve spárně už se dodržovalo mlčení, protože tam se šlo spát. Ale nějak na vycházky se bohoslovci sdružovali do „turmy“. Tak byli „turmy bláznivé“ – vášniví chodci do krásného brněnského okolí; potom „turmy rozumné“, ale také „turmy lenošné“ – ty došly do Wilsonova lesa na první lavičku po jedné odpoledne a před pátou se odtamtud vracely. Já jsem patřil i se Standou do turmy bláznivé – Motáček, Sedláček, Procházka Jar., Sláma, Samec, Vídenský, Pavlík. Po druhém ročníku odešel z naší turmy Motáček do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova, ale ve druhém roce noviciátu zemřel. Sláma se někdy spojoval do turmy rozumných a od nás se odtrhoval. Jinak jsme si byli věrní po celá studia. Snad na vycházkách jsme se poznávali ještě mnohem víc a bezprostředněji. Bývali jsme veselí, ale také jsme se dovedli bavit i na vážná teologická temata, dokonce se „svatě“ pohádat – vždy však v dobrém. Mnohem více jsem se Standou se setkával v obojím zpěvu. Ve čtyřhlasu – jenže Standa zpíval bas a výborně, já jsem byl tenor, který se spíše držel slavných bohosloveckých tenorů – ale rád jsem zpíval. Oba jsme zpívali také v chorální schole gregoriánský chorál, který jsem měl velice rád a proti Standovi i snad jiným jsem měl dobrou zkušenost od olomouckých dominikánů, kam jsem chodíval denně na zpívaný kompletář, chorálku, v neděli také nešpory. Dominikáni měli tehdy výborné zpěváky a vedení velmi zkušeného P. Čaly, který byl autorem i knihy „Duchovní hudba“.

Toto všechno nás se Standou velice spojovalo. V 2. ročníku jsme navázali společně kontakt na ukrajinské baziliány, kteří tehdy byli v olomouckém kněžském semináři – utečenci před frontou. Oni také přispívali do bohosloveckého časopisu Museum; jazykově jsme jejich články se Standou upravovali. Dvakrát jsme navštívili jejich komunitu v Olomouci, jednou to bylo na kněžské svěcení osmi jáhnů, našich kamarádů. Světil tehdy prešovský exarcha Pavel Gojdič, dnes blahoslavený Petr Pavel Gojdič. On byl bazilián křestním Petr, řeholním Pavel. Tak jsme šťastně se dočkali V. ročníku. Ke zkouškám ve zkouškovém období jsme, jako poslední přípravu, zalezli do sklepa, nebo když bylo pěkně na zahradu do zákoutí a tam jsme se vzájemně zkoušeli, nebo také o něco teologicky „hádali“. Tak jsme byli velice dobře připraveni. Zde musím podotknout, že Standa byl už na gymnáziu z chlapeckého semináře vždy s vyznamenáním a primus. I na teologii byl v našem ročníku absolutní jedničkou, takže do V. ročníku nastupoval jako prefectissimus celého alumnátu. Já byl kostelníkem. On vyřizoval věci obyčejné, já duchovní s představenými, a tak nám bohoslovci říkali „vládní kruhy“. Naše natěšení se do alumnátu na závěr studia bylo zkomplikováno oznámením 29. srpna 1942, že Němci zabírají budovu alumnátu na Antonínské. Na Veveří ulici byl chlapecký seminář. Ten se vystěhoval do budovy Občanské tiskárny na nynějším Šilingrově náměstí, pod Petrovem. Skrovně chlapci tam bydleli a chodili odtud do gymnázia na Legionářskou. Do chlapeckého semináře na Veveří se nastěhovali bohoslovci 1–4. ročníku. Pátý ročník, to je my, se nastěhoval na Petrov do biskupské rezidence, která byla po smrti pana biskupa Kupky obsazena jen jeho sekretářem Msgre Kulhánkem. Tak jsme se tam odstěhovali s ostatními i my, Standa a já. Na obědy a večeře jsme chodili na Veveří. Snídani nám uvařila pí Marie, kuchařka po panu biskupovi, mši svatou ráno nám sloužil p. kanovník Kulhánek. Jenže k 15. prosinci téhož roku se musel vystěhovat pro účely armády i chlapecký seminář, nyní útočiště alumnátu čtyř ročníků. Mezi tím v listopadu, v době kdy celý alumnát tam dělal svoje roční exercicie (exercitátorem byl tehdy jezuita P. František Mikulášek), došlo k prvním povolávacím rozkazům bohoslovců na práci do Říše. Hlavně se to v této první fázi týkalo třetího ročníku, prostě ročníku rozených 1922. Pak docházelo i na další ročníky, takže se stav bohoslovců zmenšoval. Po vánocích potom na Petrov k nám – V. ročníku – nastoupil celý první, a zbytky ostatních ročníků zůstaly doma, jen na měsíc přijel vždy jeden sesláblý ročník, měl intenzivní přednášky a pak studoval doma. Když potom v březnu zemřel pan kapitulní děkan prelát Tenora, uvolnila se jeho rezidence, do ní se nastěhoval prelát Kratochvíl a jeho uvolněná rezidence sloužila potom až do konce války alumnátu. Další zlepšení v bydlení pro bohoslovce nastalo v květnu 1943, když zemřel pan prelát Marvan, který bydlel v sousední rezidenci s rezidencí biskupskou, kde byl hlavní stan alumnátu. Po vánocích došlo také k předvolání na pracovní úřad k odvodu do Říše třem bohoslovcům V. roč. Standa Vídenský byl ročník 1919 a dva jsme byli z ročníku 1920, P. Parolek a já. U odvodu jsme byli 19. ledna 1943. Měli jsme potvrzení, že už se připravujeme na svěcení, ale to nic neznamenalo. P. Vídenský byl odveden do Halle u Lipska, P. Parolek do Vídenského Nového Města. Já jsem byl na základě lékařského vysvědčení, spíše podpisu Němce šéfa nemocnice u sv. Anny, jemuž to podstrčil nějaký německý lékař na žádost dr. Weinbergra k podpisu, uznán Protektorats fahig a byl jsem nasazen do Adamova. Za měsíc jsem se odtamtud dostal a byl jsem z této trojice jediný v řádném termínu vysvěcen na podjáhna, jáhna a v červnu potom na kněze. (P. Parolek se za rok dostal na přímluvu vídenských benediktinů a byl vysvěcen v roce 1944. P. Vídenský se vrátil až v r. 1945 a byl vysvěcen v tomto roce na kněze.)

Standu jsem při odjezdu do Říše v noci doprovázel na brněnské nádraží. Byli jsme potom několikrát ve styku dopisy. V roce 1945 jsem se zúčastnil jeho svěcení na Petrově, já už jako kněz. Na primici jsem k mé bolesti nemohl, protože už jsem před tím slíbil jinému účast a kázání. V roce 1945 jsme byl přijat do Tovaryšstva Ježíšova, ale nemohl jsem nastoupit do noviciátu, protože dieceze tehdy obsazovala pohraničí, tak mně propuštění odložila. Ani v roce 1946 se to nepodařilo, takže jsem začátkem roku 1947 byl z Hustopečí u Brna přeložen ještě jako kaplan do Brna-Králova Pole. Tam jsem zůstal jen do 31. července, kdy jsem odejel na dovolenou k rodičům a po ní 14. srpna jsem nastoupil do noviciátu na Velehradě. Ke Král. Poli musím něco zase trochu uvést, aby bylo možno porozumět tomu, co se týká P. Vídenského. V Král. Poli byl vzácný, velice učený a fundovaný farář a děkan P. Jan Pilař. Když jsem tam já přišel, měl už 72 roků. V roce 1934 byl tam panem biskupem poslán proti přání farnosti (chtěla svého tehdejšího kaplana za faráře), aby postavil v Král. Poli nový kostel. Za to se farníci mstili, takže se nepodařilo zakoupit pozemek a stavba do dnešního dne nezačala a na tom místě už se jistě kostel nepostaví. Ani kaplani pozdější pana děkana nebrali. (Pan děkan Pilař znal na př. sedm řečí slovem písmem, měl vynikající teologickou knihovnu v různých řečech, teologické a duchovní spisy, ale i mnoho krásné literatury.) Když jsem přišel do Král. Pole, byl jsem tam ještě s P. Noskem, který byl vysvěcen rok po mně, takže jsme se dobře znali. S pomocí tohoto P. Noska jsem brzy pochopil, co se stalo a tak jsem se rozhodl, že pokud tam budu, než mě propustí do Tovaryšstva, že se musí vztah k panu děkanovi zlepšit. Podařilo se, měli jsme se rádi, tvořili jsme pěknou kněžskou jednotu a farnost si toho začínala všímat a začali si postupně pana děkana vážit. On se cítil také velice dobře a když jsem mu řekl, že odejdu brzy do Tovaryšstva, byl z toho smutný, ačkoliv si vážil jezuitů velice. Pochopil, krásně jsme se rozloučili. Než jsem odcházel, dověděl jsem se od p. biskupa, že tam po mně přijde P. Stanislav. I když jsem velice dobře znal jeho ducha a smýšlení a velice mě toto jmenování potěšilo, přece jen jsem s ním chtěl mluvit. Zajel jsem do Blanska, kde tehdy byl kaplanem. Na faře jsem se dověděl, že je se skauty na táboře. Pustil jsem se ten tábor v lese za Tišnovem najít. Podařilo se mně to, a tak jsem P. Stanislava první informoval, že bude přeložen a kam přijde. Vylíčil jsem mu situaci a také i všechno, co jsme tam začali, aby v tom pokračoval. Slíbil, odejel jsem a nastoupil do noviciátu. Vyměnili jsme si potom pozdravy příležitostně, ale viděli jsme se vlastně až za mnoho let. V roce 1950 jsem se dostal do internace, potom k PTP na 3 roky a 4 měsíce, potom do kriminálu. Propuštěn jsem byl v roce 1960 na amnestii, pracoval jsem potom v Brně u Dopr. podniku města Brna, nejprve jako závozník, po roce potom jako řidič autojeřábu. P. Stanislav byl tehdy na Znojemsku. Více jsme spolu byli poprve na setkání ročníku po dvaceti letech od svěcení, t. j. v roce 1963. Měli jsme tehdy toto setkání na poutním místě Vranov u Brna. P. Stanislav nebyl sice s námi svěcen, až o dva roky později, ale vždy se hlásil do našeho ročníku, kde prožil s námi 4 a půl roku. Vlastně celou dobu, jen ne ten vrchol. A tak i později, zvláště po roce 1968 a zvláště, když jsem se v Brně nastěhoval do domku, který jsem dostal, tam už býval s ostatními každý rok po mši svaté na Petrově u mě na pohoštění. A když byl přeložen do Veverské Bítýšky, byla příležitost sice příležitostná, ale častější. Po osvobození v r. 1989 jsem rok a půl byl ještě jako provinciál v Praze. To byla jen příležitost na pohřbu spolužáků, kterých jsem se skoro všech zúčastnil a Standa také. Po skončení provincialátu jsem byl poslán jako spirituál do olomouckého semináře v roce 1991 a to už byla příležitost se vidět opět větší; také jsem tam byl jednou u něho ve farnosti od pátku do neděle se 4. ročníkem na takové ročníkové praxi. Naše setkávání byla vždy srdečná jako vždy, třebaže nebyla tak častá. Myslím, že to byla setkání vyzrálejší; duchovní a vzájemně obohacující však byla všechna od prvního až do toho posledního v rakvi, kdy jsem mu udělal na čelo křížek v upřímném bratrském přání šťastného setkání u Pána.


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.